Jitka Škovránková (30): Na malárii jsem se těšila

"Musíte si zvyknout a mít ta zvířata ráda, co jiného vám také zbývá," tvrdí vystudovaná architektka Jitka Škovránková. Zmíněné zážitky se zvířátky pocházejí z její předchozí mise na Srí Lance. Teď ovšem bezmála rok řídila Česko-slovensko-ugandskou nemocnici na ugandském venkově.

Té štíhlé dívce je ve skutečnosti třicet. K humanitární práci ji přivedly povodně, cosi v ní odstartovaly, a původní profesí architektka se po několika počátečních misích ocitla v ugandské nemocnici – v pozici ředitelky. Budovu stavěli místní lidé v rámci projektu Arcidiecézní charity Praha, pracuje se tu od února loňského roku.

"Na ugandské poměry nadstandard," vypráví Jitka. "Teče jen studená voda, nebo dešťová nebo žádná. Elektřina někdy jde, někdy nejde, vaří se na plynových vařičích. S každým pacientem přijde rodina a spí pod pacientovou postelí na rohožích, maminka s nemocným dítětem vezme nejmenší děti a všichni žijí v nemocnici."

Rodina přijede s lavorem na praní, s hrncem, s trsem banánů, pytlem kukuřičné mouky. "Ženy pak tráví celý den tím, že v přístřešku před nemocnicí vaří na ohýnku nebo máchají prádlo," pokračuje Jitka.

Nemocné dítě nesla celý den

Do nemocnice se pacienti mnohdy dostávají neuvěřitelným způsobem: "Maminka nesla nemocné dítě, vstala v pět hodin ráno, přišla ve čtyři odpoledne. Když jsou opravdu chudí, ubytujeme je, léčíme zadarmo, poskytneme jídlo," popisuje Jitka. "Po operaci si je nějakou dobu necháváme, je riskantní hned člověka vrátit do prostředí nepřevařené vody, bahna a hmyzu."

Místní lidé skutečně nejsou rozmazlení: "Porody probíhají bez nářků a vzdechů, dítě se narodí a maminka se po něm ani pořádně nepodívá. U nás je dítě středobod, tam jsou děti od toho, aby nosily vodu. Život má jinou cenu, když nemáte AIDS vy, má ho někdo z rodiny nebo soused."

Šaman s mobilem

Lidé v Ugandě neumírají na rakovinu či infarkt, ale na AIDS, tuberkulózu, malárii či na nešetrné zákroky šamanů. S tím vším musela Jitka bojovat s pouze pětičlenným týmem českých a slovenských lékařů a sedmdesáti ugandskými zaměstnanci.

Do nemocnice přicházely děti s tělem rozřezaným rituálním ornamentem, se zanícenými ranami, lidé otrávení bylinkami, umírající ženy po drasticky provedených potratech. Na jednoho lékaře připadá dvacet tisíc lidí, na jednoho šamana dvě stě devadesát.

"Vláda se pokusila šamany zakázat, ale je to tradiční řemeslo, které se po staletí dědilo," vysvětluje Jitka Škovránková. "Šaman zpívá, chřestí chřestícími nástroji, točí nad hlavou kohoutem, pak řekne diagnózu, předepíše bylinky či léčbu typu: Dej si minci do boty. A zároveň tenhle člověk, který věří na duchy, už má mobilní telefon a jezdí autem."

Naše prokletí

Důležitou součástí práce Jitky a jejího týmu bylo tedy školit nejchudší, kteří žijí v chýši z bahna se slaměnou střechou, jedí kukuřičnou kaši, rýži a slané banány stále dokola, pijí vodu z louže nebo z potoka, vaří na ohni, chodí bosi, směňují svá rajčata za cokoli a na dopravu do nemocnice nemají. "Školíme vesnické porodní báby," líčí Jitka. "Říkáme: Musíte vyvařit nůž, který používáte při porodu, je tady AIDS. Vědí, že existuje, jen mu říkají jinak: Naše nemoc, naše prokletí."

Také ženskou obřízku si může vláda v Kampale zakazovat jak chce, ale dolů do vesnice se noviny nedostanou a staleté zvyky se jen tak nezmění. "Obřízka tu znamená vstup do dospělého ženství, provádí se ve specifický čas v roce, a to pak má stará obřezávačka dvacet žen denně, ale nůž se nemyje," vypráví Jitka.

Smrt se nese snáz

Mít AIDS je normální. "Zdravotnický personál žije v riskantním prostředí, ale nebojí se," tvrdí Jitka. "Když se mi zaměstnanci zranili o pozitivní jehlu, mohli si vzít silnou dávku léků, ale oni si řekli Bůh je se mnou a nic neudělali. Lidé se dožívají padesáti let a smrt se nese mnohem snáze."

Když umře někdo z desetičlenné rodiny, jejíž tři členové už zemřeli, je to normální. "Není to hrozné, jen jiné. Možná je pro nás hroznější žít s tím neustálým strachem o své dítě, sami o sebe," přemýšlí Jitka. O děti zesnulé matky se automaticky postará sestra či sousedka. "V nemocnici se stalo, že se narodila dvojčata a matka nám jedno nechala, že my se o něj postaráme líp. Vzali si ho zaměstnanci nemocnice. Sotva uživí svých pět dětí a vezmou si ještě jedno. Takové děti se snažíme umístit do programů adopce na dálku, kdy se sponzoruje vzdělání a lékařská péče," dodává Jitka.

Běžně sedm dětí

Do jaké míry zde lidé vědí o antikoncepci? "Ví se o ní, ale muž chce mít spoustu dětí, to ukazuje jeho mužnost," krčí rameny Jitka Škovránková. "Žena si nemůže říci chci, nechci, takže prostě rodí. Průměr je sedm dětí na ženu, mnohoženství je běžné."

Bylo vůbec něco, čeho se v Ugandě Jitka bála? "Ani ne. I na malárii jsem byla jen zvědavá. Nakonec jsem ji dostala dvakrát: Obrovské horečky, bolí celé tělo, sotva jsem se vyplazila z domku, rovnou si mě nechali na kapačkách. Lidé tu onemocní malárií každý rok několikrát."

Šok z teplé vody

Po příjezdu domů byla pro Jitku teplá voda šokem. "A čistota, bělost stěn, jídlo," vyjmenovává. V Ugandě přebývala v malinkém domečku v areálu nemocnice, spala v běžné posteli s moskytiérou, tekla jen studená voda a volně po obydlí se pohybovala spousta zvířat: Gekoni, ještěrky, netopýři, pavouci, když pršelo, skákaly tam žáby.

Každodenní rýže s fazolemi jí první měsíc nevadila, pak už to bylo fádnější, sem tam si zajela nakoupit do hlavního města. Největší chuť mívala na lučinu, tvaroh, jogurty, běžné pečivo. "Po večerech jsem ráda zašla na oddělení se dívat, občas nešla elektřina, pak vezmete petrolejku a někdy jdete doktorům svítit i pod nůž," vzpomíná.

Vánoce pod palbou

Kupodivu i ona vede soukromý život, přítel byl rok na misi na Srí Lance a viděli se jen o Vánocích v Keni – na půli cesty: "Hned první den mi v Nairobi ukradli úplně všechno. Ještě ke všemu byly prezidentské volby a povolební krize, ve slumech se střílelo," popisuje Jitka své Vánoce. Novoroční noc přečkali na české ambasádě, pak se jí zázrakem podařilo dostat na letiště: "Spěchala jsem zpátky do Ugandy, v nemocnici jsem měla jediná přístup k penězům, podpisové právo, razítko, starala jsem se o léky, krev, kyslík, platila personál, dohlížela na uklízeče." Byla to tvrdá škola, Jitka se do Česka vrátila vyčerpaná, ale překvapivě tvrdí: "Stále mám chuť někam jet, jenže partner už by se rád usadil. Tam jsem si nedovedla představit, že by se mi svět smrskl do kočárku. Ale tady asi začínám tyhle pocity pomalu přehodnocovat."