Nejšílenější vánoční zvyky: Místo Ježíška poleno kadící dárky!

Jedinečnou zemí, co se ekvivalentu českého Ježíška týče, je bezesporu Španělsko. Jednotlivé regiony mají své specifické nosiče dárků. Kromě uhlíře Apalpadora či baskického chlapíka Olentzera se děti v tamním Katalánsku dočkají nadílky od dřevěného polínka na nožkách zvaného Tío de Nadal. Připomíná veselé prasátko s červenou čapkou.  V době od 8. do 13. prosince jej umístí do domu, přes poleno hodí deku, aby čouhal jen namalovaný obličej, a děti mu nosí jídlo a poleno „krmí“.

Na Štědrý den nebo na První svátek vánoční se děti s klacíky shromáždí kolem polena, mládí do něj a písní jej vybízejí, aby vykakalo něco pěkného. Nakonec zavřou oči a dospělí dárky podstrčí pod deku. Další nadílku si děti užijí i na svátek Tří králů. Vyměšování je vůbec mezi Katalánci populární. Nedílnou součástí tamních betlémů je Caganer, tedy figurka kálejícího muže. Často jej rodiče umístí tak, že není na první pohled vidět, a děti soutěží, kdo jej první objeví.  

Katalánské vánoční poleno Tío de Nadal. | XHidalgo / Alamy / Alamy / Profimedia

Ve Švédsku je jedním ze symbolů Vánoc koza Yule. Původně doprovázela svatého Mikuláše a měla schopnost ovládat ďábla. V 17. století se začali muži převlékat za rohaté sudokopytníky a mezi Štědrým dnem a Novým rokem pobíhali venku a domáhali se v děsivém převleku darů. Později se role změnily, tátové se převlékali a obdarovávali potomky i ostatní členy rodiny.

Dnes nosí dárky skřítek Jultomten, ale slaměné kozy zdobí švédské vánoční stromky a obří sochy ze stejného materiálu se tu vztyčují na náměstích. Ve městě Gävle vyroste od roku 1966 každoročně začátkem adventu 13 metrů vysoká slaměná koza. Hned v prvním roce byla vandaly podpálena. Od té doby se z podpálení slaměné sochy stala tradice. Nebohá koza se jen zřídka dočká konce svátků, většinou lehne popelem.

Ve Švédsku pro změnu děti obdarovává koza Yule. | Profimedia.cz

To Norové mají na Štědrý den důležitý úkol. Musí schovat veškerá košťata v domě. Vše kvůli tomu, že podle pověry v tu dobu vycházejí čarodějnice a zlí duchové, aby škodili lidem. A právě koště je pro tyto bytosti cenným artiklem, po kterém pasou, aby se mohly proletět. Když ho v domě nevidí, jdou dál. Do krbu také Norové přikládají smrková polena, jejichž dým má všechno zlé z domu odehnat.

Dárky tu pak nosí dětem i dospělým vousatý Julenissen s červenou čepicí.  Jeho saně s dárky táhne sob či rovnou celé spřežení, pomáhají mu skřítci. Rádi si pošmáknou na rýžové kaši, kterou jim lidé chystají. Na oplátku dohlídnou na domácí zvířata, aby prospívala.

V Norsku ukrývají na Štědrý den košťata, aby jim je nevzala čarodějnice. | Profimedia

Islanďané se každoročně těší na „měkké“ dárky. Závisí na nich totiž, samozřejmě s nadsázkou, jejich život. Pokud by nedostali žádné nové oblečení, byl by s nimi ámen. Vánoční kočka Jólakötturinn, která na Štědrý den chodí zemí a pečlivě kontroluje, jaké dárky kdo dostal, by je odnesla a sežrala.

A to nikdo nechce riskovat. Na Islandu proto každoročně mají před Vánoci prodejci oděvů žně. Děsivá kočka má též dohlížet, aby se lidé o svátcích chovali slušně a měli uklizené domy. Ruku k dílu musejí přiložit i děti. Pokud se jim nechce a pomoci při úklidu se vyhýbají, riskují hněv vánoční kočky.

Děsivá vánoční kočka Jólakötturinn jako atrakce v islandském Reykjaviku. | snapshot-photography/T Seeliger / Shutterstock Editorial / Profimedia

Dárky v Itálii nosí vánoční děda, neboli Babbo Natale. Aby měly děti jistotu, že na ně nezapomene, nachystají mu večer na Štědrý den, než jdou spát, mléko a sušenky. Ráno se pak radují z nadílky pod stromečkem nebo u krbu. V ten den se také schází celá rodina u slavnostního stolu k obědu.

Děti si ale na své přijdou ještě jednou, v noci z 5. na 6. ledna. To létá Itálií na koštěti stará, ošklivá, ale hodná čarodějnice Befana. Komínem se dostává do příbytků a nosí dárky. Podle legendy chtěla obdarovat Ježíška, ale dozvěděla se o jeho narození pozdě, a tak jej i s dárky dodnes hledá. Pokud jí děti přichystají oříšky a sladkosti, najdou od ní v punčoše nadílku.

Italská čarodějcice Befana rozdává dětem dárky v noci na Tři krále. | Gari Wyn Williams / Alamy / Profimedia

Ve Venezuele, kde se téměř dvě třetiny obyvatel hlásí ke křesťanskému náboženství, je návštěva kostela ve svátečním čase nedílnou součástí života. Vydat se v hlavním městě Caracasu na půlnoční ale není jen poklidnou procházkou do svatostánku. Lidé totiž nazují na nohy kolečkové brusle a vyrazí do ulic.

Vánoční jízdu si mnozí ještě zpestří oblečením se do kostýmu, nejčastěji Santa Clause. Byť se jedná o relativně mladou tradici, jejíž počátek se datuje do 60. let minulého století, těší se mezi lidmi velké oblibě. O její popularitě svědčí i to, že po dobu vánoční bruslařské jízdy je ve městě částečně omezena doprava, aby se snížil počet nehod.

Ve Venezuele na štědrovečerní mši jezdí věřící na kolečkových bruslích. | Profimedia.cz

Pro arachnofobiky, tedy lidi trpící hrůzou z pavouků, by byla zlým snem vánoční dekorace stromků na Ukrajině. Zdobí je tu totiž drobnými imitacemi pavoučích sítí a pavoučků. Podle lidové pověsti žila kdysi chudá vdova, která měla mnoho dětí. Těm chtěla nazdobit stromeček, který jim rostl před chalupou. Na drahé ozdoby ale neměla peníze.

Společně na něj tak zavěsili jen pár kousků ovoce a ořechů. Když se ráno probudili, byl celý stromek opředený nádhernou, třpytivou pavučinou, ve které se odrážely paprsky slunce. Pavoukům se totiž rodiny zželelo a přichystali pro ni překvapení. Ukrajinci věří, že jim pavouci a pavučiny na stromku přinesou do nového roku štěstí. Zvyk je velmi rozšířený hlavně v západní části země.

Ukrajinci zavěšují na vánoční stromky ozdoby ve tvaru pavučin s pavoučky. | Yakoniva / Alamy / Alamy / Profimedia