Od nás se odchází jen jako mrtvola: Vězně Rudé věže smrti zabíjelo ozáření uranovým prachem
Pracovní tábor Vykmanov II má jednu z nejhorších pověstí u nás. Oficiálně byl nazývaný Nápravně pracovní tábor s krycím označením L - mezi vězni se tradovalo, že L má znamenat likvidační. A jakoby tomu skutečně tak bylo, z tábora, kterému vévodila sedmipatrová věž z rudých cihel, jen málokterý vězeň odešel živý. K otřesným podmínkám a šikaně, které panovaly ve všech pracovních táborech, se totiž přidala i tvrdá a velice nebezpečná práce při zpracování uranové rudy.
Tábor fungoval pouhých pět let, přesto se stal symbolem útlaku, mučení a smrti. Mezi lety 1951 a 1956 zde vznikly čtyři dřevěné baráky, ve dvou z nich se tísnilo kolem 300 vězňů, kteří zde pracovali na konečné úpravě uranové rudy. Věž, pro kterou se vžil název Rudá věž smrti, bylo patrně nejhorší místo na práci v naší zemi.
Vězni do sedmého patra vyváželi rudu na vozících, kde ji přesypávali na obří síta, kterými ruda padala až do přízemí. Dole ji vězni pěchovali do sudů pomocí dřevěných palic. V celé budově poletoval jemný radioaktivní prach, kvůli kterému nebylo vidět ani na konec vlastní ruky. Jedinou „ochranu“, jakou vězni měli, byly masky, které proti radioaktivitě nepomáhaly.
Vězni v oblečení plném radioaktivního prachu spali, žádné na převlečení nedostávali, jen spodní prádlo se měnilo jednou za tři týdny. Prach poletoval po celém táboře i v nejbližším okolí. Radiace byla tak vysoká, že i civilové, kteří obsluhovali olověné váhy, na kterých se sudy vážily před podvozem do Sovětského svazu, dostávali kritickou dávku ozáření. Jeden z táborových starších své „kolegy“ vítal slovy: „Od nás se odchází jen jako mrtvola.“ A nebyl daleko od pravdy.
A kterou kapitalistickou mafii máš v těch letech na mysli?