8°C
Jednonohý šampion Jiří Ježek: Jsem rád, že se mi ten úraz stal! Teď jezdí, aby pomohl dětem
Malý, rtuťovitý a neposedný kluk z Prahy si vyběhl v jarním odpoledni na Letnou s kamarády začutat fotbálek. Tehdy jedenáctiletý Jirka se tak těšil na kličky a góly, že se rozhodl narychlo přeběhnout silnici. To se mu stalo osudným, při vážné nehodě přišel o nohu. O několik let později ale Jiří Ježek jako paralympionik získal řadu medailí. Nyní sedl opět na kolo, aby podpořil charitativní tour Na kole dětem.
„Doběhl jsem na tramvajové koleje, a protože na druhé straně jezdila auta a blížily se tramvaje, tak jsem se otočil a chtěl jsem přeběhnout zpátky ke klukům. Bohužel v tu chvíli jela tatrovka plná cementu. Jak jsem se otočil, tak jsem strčil nohu pod její zadní kola. Udělalo to křup. Zvednul jsem se, přešel ještě silnici k vyděšeným klukům. A až tam jsem sebou seknul na zem,“ líčí osudové vteřiny Jiří Ježek (43). Psal se rok 1985.
Tragický úraz stál na počátku kariéry
O 15 let později získal Jirka v Sydney zlatou paralympijskou medaili v cyklistice. Pak ještě dalších pět, přidal i šest titulů mistra světa a čtyřikrát vyhrál Světový pohár. Když vloni v září ukončil závodní kariéru, byl bezkonkurenčně nejúspěšnějším paralympijským cyklistou všech dob.
A letos v červnu se Jiří Ježek přidal poprvé k charitativní jízdě Na kole dětem. Tak nějak samozřejmě. Cyklisté při červnové tour křižují republiku a sbírají peníze na doléčení onkologicky nemocných dětí.
„Je to úžasná akce! Klobouk dolů před Josefem Zimovčákem. Spolu s ostatními cyklisty pomáhá nemocným dětem způsobem, který nemá na světě obdoby,“ svěřil se při pražském zastavení pelotonu.
Hele, nemám nohu…
Paralympijský šampion sám dobře ví, jak důležité je hned po nemoci či úrazu začít bojovat a naplno žít.
„Když jsem v Motole probudil po operaci, byl krásný den. Sestřičky hned přiběhly a chovaly se ke mně strašně krásně, tím mi asi ulehčily ten první šok, že nemám nohu pod kolenem. Byl tam jen kus obvazu, hadičky a jinak nic,“ popisuje Jiří Ježek osudové procitnutí.
Možná díky tomu, že mu bylo jen jedenáct, nepropadl hysterii. V duchu si jen řekl: „Hele, nemám nohu. To je dobrý!“
Ani na vteřinu si prý nepřipustil, že by jej měla chybějící noha zastavit nebo přinutit omezit aktivity. „Možná je to i tím, že jedenáctileté dítě je plné života,“ přemýšlí dnes.
Těžkosti jsou výzvou zvládnout je!
Jiří Ježek, přiznává, že časem narazil na pár momentů, kdy si své omezení uvědomil. „Byly chvíle, kdy mi nebylo dobře. Všechny ty těžkosti byly ale pro mne naopak velkou výzvou, abych je překonal a vrátil se zpátky do normálního života,“ tvrdí šampion.
Jirkovi Ježkovi v jeho snažení zásadně pomohl sport. „Zjišťoval jsem postupně, že mě chybějící noha vlastně v ničem neomezí. Zvládl jsem fotbal, přišel na to, jak jezdit na kole, naučil jsem se běhat. A dělal vše jako předtím. Tím jsem měl vyhráno,“ líčí boj s osudem pozoruhodný muž.
Ještě než se stal paralympijským šampionem a mistrem světa, vystudoval elektrotechnickou průmyslovku. Hned po maturitě ale dostal nabídku, aby se stal protetikem. Než se stal sportovním profesionálem, plných deset let pracoval na tom, aby náhrady končetin seděly postiženým lidem co nejlépe. Zkoušel je na sobě.
Kolo mu nahrazuje nohu
Kolem dvacítky si pak Jiří Ježek začal hledat ke své práci protetika i nějakého toho koníčka. Nahrála mu doba. „Teprve až po změně režimu se u nás začalo opatrně mluvit o nějakém tom sportování hendikepovaných lidí. Nebo o jejich aktivějším životě. Do té doby se kolem nás jen potichu našlapovalo,“ vzpomíná šampion.
Otevřely se nové možnosti, objevil se paralympijský sport. „A já si vybral cyklistiku. Byla nejpříjemnější v tom, že mně to kolo trošičku nahrazuje nohu. A do konce života bude. Na kole jsem totiž schopný zvládnout daleko víc než pěšky,“ líčí Jiří výběr sportu, který patří na vrcholové úrovni k nejtěžším a nejtvrdším vůbec.
Hlavní je nezabalit to a najít si smysl života
Kdyby Jirka neměl úraz, žil by podle svých slov asi úplně obyčejný život obyčejného chlapa v Praze. „Chodil bych každý den s taškou do práce, nepoznal bych svou krásnou a hodnou manželku Soňu. Myslím, že bych v žádném oboru nevynikal. Možná to zní divně, ale já jsem vlastně strašně šťastný, že se mi ten úraz stal,“ usmívá se nejslavnější český paralympionik.
A pro lidi, kterým osud uchystal těžkou osudovou zkoušku – ať už ve formě nemoci nebo těžkého úrazu, má Jiří vzkaz.
„Nejdůležitější je uvědomit si, že pokud žiju a můžu nějakým způsobem fungovat a snad být na světě i úspěšný, tak má cenu fungovat dál. Jakýkoliv zdravotní hendikep – a vidím to u lidí, kteří jsou na tom zdravotně daleko hůř než já, se dá překonat. I vážně postižení dokážou žít aktivně, být prospěšní ostatním a umí dělat radost svým nejbližším. Čímkoliv. Jakýmkoliv i třeba maličkým zlepšováním. Je jen třeba nezabalit to a najít si smysl života. A věci, které jsem měl rád předtím, je dobré dělat zase a znovu. Jde to!,“ zdůraznil Jiří Ježek.
