Polárník Miroslav Jakeš: Spím se zbraní pod hlavou!

Původní profesí asi nejste polárník…

(Usmívá se) „To ne, vystudoval jsem Strojní fakultu ČVUT, pracoval jsem v kovohutích, na geologických vrtech, dělal jsem spoustu různých profesí. A také jsem podomně prodával vysavače Lux.“

Něco jako táta spisovatele Oty Pavla?

„Něco takového… dnes si už samozřejmě nedovedu představit, že bych chodil s kufrem po domácnostech a nabízel vysavače. Lidi dneska nikoho nepustí domů…“

Vy jste se nicméně díky vysavači stal prvním Čechem, který dobyl severní pól!

„V podstatě je to tak. Všechno začalo v roce 1992 v Rusku na Sibiři, kde jsem byl na expedici s německým dobrodruhem Arvedem Fuchsem. Akci zajišťovala agentura ruského polárníka Michaila Malachova. S Rusy jsem se skamarádil a jak jsme si tak povídali, řekl jsem jim, že bych se taky někdy rád podíval na severní pól. No a když jsem se vrátil do Prahy, přišla pozvánka, abych se zúčastnil expedice na severní pól Nord Pole Light 1993.“

A to spojení s vysavačem?

„Pořadatelé expedice byli velmi velkorysí a nabídli mi účast takzvaně za hubičku, bylo to nějakých dva tisíce dolarů. Ale i to bylo pro mě tehdy hodně peněz a dlouho jsem se marně pokoušel sehnat sponzory. Na poslední chvíli mi nabídla podporu firma Lux s tím, že pak budu prodávat její vysavače.“

To byla vaše první polární expedice?

„Kdepak, už v roce 1984 jsem se zúčastnil expedice na grónský ledovec a pak mnoha dalších. Polární kraje jsem si zamiloval, prostě mě to vzalo. Začal jsem jezdit jako průvodce pro cestovní kancelář, pak jsem začal dělat i své vlastní expedice do Grónska, na Špicberky a po roce 1993 i na severní pól.“

Kolikrát jste už byl na severním pólu?

„Jestli dobře počítám, tak už dvanáctkrát.“

Jižní pól by vás nelákal?

„Samozřejmě že ano, když se mi v budoucnu podaří sehnat sponzory, určitě tam vyrazím, je to zatím takový můj nesplněný sen…“

Čekal bych, že nejslavnější český polárník na tom bude finančně dobře a nebude mít o sponzory nouzi…

„Nechci si stěžovat, dělám průvodce, jezdím s klienty na Špicberky, do Grónska i na severní pól, pořádám přednášky. Ale na tom se nedá zbohatnout, nebo to třeba neumím…“ (usmívá se)

Když bych s vámi chtěl vyrazit na severní pól, kolik by mě to stálo?

„Desetidenní expedice v délce 112 kilometrů přijde zhruba na 23 tisíc euro.“

To není zrovna málo, 600 tisíc korun… Musel bych si jako úplný polární amatér pořídit nějakou speciální výbavu?

„Ne, agentura turistům na Špicberkách, kde expedice začíná, všechno zapůjčí, to je v ceně.“

A dá se to bez rizika zvládnout?

„Když mě budete poslouchat, tak ano! (směje se) A když nastanou nějaké potíže, umím je vyřešit, nebojte…“

Hlavně na Špicberkách jsou prý velmi nebezpeční lední medvědi!

„Je jich tam opravdu hodně, to je pravda. Také na to musím před cestou myslet. Ve výbavě mám různé prostředky na zastrašení medvědů, sprej, petardy a pro krajní případ i revolver. A když večer postavím stan, musím kolem něho natáhnout lanko, které je spojeno s držáky s petardami. A když se lanka dotkne medvěd, dojde k záblesku a výbuchu.“

Použil jste už někdy revolver proti medvědovi?

„Ano, naposledy letos při výpravě na Špicberky, jsem tak odehnal medvědy, žádného jsem ale zatím nemusel zastřelit.“

Kdy je nebezpečí útoku medvěda největší?

„Určitě v noci, při spánku ve stanu. A přes všechna nástražná zařízení. Proto vždycky spím s revolverem pod hlavou, připraven kdykoliv vypálit…“

Co vás na nehostinných krajích věčného ledu a mrazu tak fascinuje?

„Je to úžasná atmosféra, splynutí s přírodou. A na expedicích, kde jsem sám, ještě ten pocit, že nejbližší lidská bytost je vzdálená několik set kilometrů. A k tomu samozřejmě i adrenalin. Když třeba váš život závisí na tom, zda neselže hořák u vařiče…“

Proč vlastně nežijete v Grónsku nebo na Špicberkách?

(Směje se) „Já bych byl pro, ale manželka má radši teplejší kraje…“

Srovnání s Roaldem Amundsenem

Nejslavnější český polárník Miroslav Jakeš obdivuje odvahu, ale i dokonalou přípravu dobyvatele jižního pólu Roalda Amundsena. „Neměl k dispozici ani navigaci, ani satelitní telefon, přesto měl na svou dobu špičkové vybavení. V oblečení se inspiroval u Eskymáků a vsadil především na tulení kůže, které mají v mnoha parametrech vlastnosti na úrovni dnešních špičkových materiálů. Možná jim tehdy v roce 2011 bylo tepleji než teď mně!“ usmívá se Jakeš.

Amundsen využil v cestě na jižní pól čtyři spřežení tažená 52 psy. Psi sloužili nejen jako tažná síla, ale i jako zásobárna masa pro zbylé psy i polárníky. K pólu dorazil Amundsen 14. prosince 1911 se čtyřmi saněmi taženými 16 psy. Zpáteční cesta proběhla bez problémů. „Amundsenův konkurent Brit Robert Scott udělal několik fatálních chyb, které se mu staly osudnými. Na rozdíl od Amundsena nevsadil na psy, ale poníky a motorové saně. Poníci nezvládli drsné podmínky polárních končin a uhynuli, stroje se porouchaly. Polárníci tak museli táhnout těžké saně sami, což jim vzalo hodně sil,“ říká Jakeš.

Když Scott 16. ledna 1912 konečně dorazil na jižní pól, vlála tam již před opuštěným stanem norská vlajka. „Stala se hrozná věc, potkalo nás to nejhorší, co nás mohlo potkat,“ zapsal tehdy zdrcený Scott do deníku, který se později našel na místě, kde všech pět Britů při zpáteční cestě zahynulo.