Zpověď taxikáře: 15 let jsem okrádal lidi

Šokující zpověď taxikáře Karla Rykovského (54) popisuje s otevřeností triky, které se používají k ošizení zákazníků, i tragický vliv této profese na rodinu, jež se mu málem rozpadla.

Karel Rykovský, původní profesí ekonom Dopravních podniků Mariánské Lázně, začal s taxikařením v roce 1993. "Patnáct let v branži mi zkazilo charakter," přiznává Rykovský. "Rychle jsem pochopil, že pouhým vozením místních opilců nezbohatnu. Postupně jsem pronikal do tajů taxikářského řemesla a zjišťoval, jak si přijít na větší peníze. Tady v lázních fungují dohody mezi taxikáři, majiteli nočních klubů a recepčními. Za dohozený kšeft se musí recepčnímu zaplatit. Například cesta do Prahy mu vynese průměrně pětistovku. A když přivezu lidi do nočního podniku, dá mi majitel až 400 korun za každého klienta," prozrazuje.

"Existuje celá řada triků, jak zákazníka 'natáhnout', od záměrného prodlužování jízdy spletitými uličkami, až po ostřejší finty," naznačil. "Například 'turbo'. To znamená, že na podlaze máte zařízení, které sešlápnete a taxametr ukazuje desetinásobek skutečné částky," prozradil taxikář. "Sám mám na taxametru nastavené čtyři tarify. Od dvacky až třeba po padesátikorunu za kilometr. Stačí, když při řazení nenápadně zmáčknu tlačítko s vyšším tarifem, a zákazník zaplatí za stejnou cestu několikanásobně víc," pokračuje s překvapivou otevřeností. "Zašel jsem příliš daleko a nechci dál takhle žít," přiznává. Tvrdí, že během tří měsíců pověsí taxikařinu na hřebík. Kvůli jeho povolání se mu málem rozpadl vztah se ženou. Překonali to, a i proto teď chce začne žít spořádaný rodinný život!

Pozoruhodný román, který Karel Rykovský sepisoval dva roky, zatím čeká na svého nakladatele...

PŘINÁŠÍME VÁM DVĚ UKÁZKY Z RYKOVSKÉHO KNIHY

Dojíždím k budově na druhém konci města, na taxametru 95,- korun. "Tady máte", podává mi stařena třesoucí se rukou zmuchlanou padesátikorunu. "Bude to za sto, madam," upřesňuji suše. "Ale já jsem zvyklá platit padesát!", ječí vztekle, až jí hlas přeskakuje. Oni ti staří lidé pořád umíraj, ale na vztek a nadávky mají energie za dva. "Tak to si odvykněte," zabavuju ještě další padesátku z peněženky a jdu otevřít dveře na druhé straně, nebo nikdy nevypadne. "Vydřiduchu, vydřiduchu!", hrozí hůlčičkou. "Papa, babi", odjíždím a roztomile mávám na rozloučenou z okýnka. Ekonomika nezná citů...

Dojíždím k nádraží, nějací burani u vchodu. "Tož Maňo, nastupuj, kurňa," velí buclatý otec rodiny. "Kurňa šéfe, hoď nás do céntra," machruje vinař. "Jojo, bude to za kilo," otráveně pozoruju Moraváky se starýma papundeklovýma kuframa, převázanýma provazama. "Tož, to je za jednoho?" mile mě překvapil bodrý strýc. "Ba, ba, strýcu," nálada se mi zvedá. "Tož levny nejste," naštvaně sahá do peněženky. Ani se nehnu, nemluvím, sedím, čekám. Zaplatil 400 a vypadl! "No, ono to půjde, jen tomu malinko pomoci!", jde mi bezostyšně hlavou.