Vondra nesl Dukovu rakev: Obrovská čest! Ale modlil jsem se, abych to zvládl, přiznal Blesku
Byly to pro něj náročné chvíle. Europoslanec Alexandr Vondra (64, ODS) kývl na to, že ponese v katedrále svatého Víta rakev kardinála Dominika Duky během ostře sledovaného pohřbu, na který dorazili mj. hned tři prezidenti. Vondra to v sobotu po obřadu pro Blesk označil za obrovskou čest. Přiznal ale zároveň, že s ohledem na svůj věk sám se sebou trochu zápasil, zda se toho skutečně ujmout. A modlil se, aby to zvládl.
„Dnes jsme se v katedrále naposledy rozloučili s Dominikem Dukou. Měl jsem k němu hluboký vztah – vážil jsem si jeho přátelství, odvahy, tvrdohlavého odhodlání a velké vzdělanosti. Bude tu hodně chybět. Bylo pro mě ctí nést jeho rakev. Už nejsem nejmladší, stálo mě to hodně sil, ale věděl jsem, že to musím zvládnout. Vyčítal bych si to celý život,“ vzkázal v sobotu na Facebooku europoslanec Alexandr Vondra poté, co byl jedním z těch, kteří na poslední cestě katedrálou svatého Víta k arcibiskupské hrobce nesli rakev zesnulého kardinála Dominika Duky. Vondra si po obřadu našel chvilku i na několik dotazů Blesku.
Blesk: Pane Vondro, jak jste to vnímal, když jste nesl na pohřbu Dominika Duky jeho rakev? Jaké byly vaše myšlenky?
Vondra: „Vnímal jsem to jako obrovskou čest. Když mě před týdnem oslovili, jestli bych nebyl mezi těma, co ponesou rakev, tak jsem to vnímal jako čest a zápasil jsem samozřejmě se sebou, protože v mém věku už to bylo na morál. My jsme to zkoušeli večer předtím a modlil jsem se, aby mě pánbůh nadnášel a zvládnul jsem to. Je to věc, kterou nelze odmítnout, to bych si do konce života neodpustil.“
Proč jste se rozhodl kývnout? A jaký vztah jste měl s panem kardinálem?
„Já jsem měl otce Dominika velmi rád, byla to mimořádná osobnost. A vlastně to byl poslední velikán z generace těch přechodových osobností, co projevily odvahu a statečnost i v odporu proti komunismu před osmdesátým devátým.
Pak se zapojil i do budování země, tedy církve v jeho případě, ve svobodných poměrech. Pro mě už všichni ostatní odešli, na ně jsem se i nějak soustředil, napsal jsem i nekrology. Jsem rád, že pohřeb by hezky udělaný, velmi dobře. Klobouk dolů, jak to arcibiskupství pojalo. Tak to to má být.“
Vy jste už v dřívějších rozhovorech říkal, že odešla nenahraditelná osobnost. V čem byl pro vás Dominik Duka nenahraditelný?
„Toto už říkal leckdo. Myslím si, že to je fakt největší osobnost katolické církve u nás po osmdesátým devátým. A v tomhle smyslu je to zatím nenahraditelná ztráta podle mě.“
Pohybujete se v prostředí europarlamentu, mluvil s vámi někdo v zahraničí o něm po smrti? Jak podle vás rezonovala jeho osobnost za našimi hranicemi?
„Jedna z otázek, které se celoživotně věnoval, byla střední Evropa. Pocházel z Hradce Králové, vyrůstal v hradecké diecézi, což je diecéze spojená se svatým Vojtěchem z Liblice. Když pak usedl na svatovojtěšský stolec v Praze, tak myslím si, že se zvlášť věnoval rozvoji vztahů s Polskem.
On i v Polsku tajně vystudoval za komunistů. Jeho jméno rezonovalo hodně i v Maďarsku a na Slovensku, kde je svatovojtěšská tradice taky silná. Teď už nestihl osobně přijet do Gdaňska, kde měl přebírat významný ocenění, takže je zdravil jen z nemocniční postele v Ústřední vojenské nemocnici.
Na západ dál nevím, on měl velmi dobré vztahy s kardinálem Maisnerem v Kolíně nad Rýnem, co já si pamatuju. Ale to si myslím, že není ani tak důležitý, že jeho odkaz byl tady doma především. Ten jeho zápas s fragmentovanou a atomizovanou společnosti, zápas za rodinu, i za vlast. V tom je jeho klíčové poselství.“
Teď se na pozadí pohřbu vede debata o tom, kdo bude dalším kardinálem. Vidíte vy nějakou osobnost?
„Není na mě, abych o tom spekuloval. Církev i přes všechny problémy je stále ještě fungující institucí, takže to, co má být utajené, tak zůstává utajené do poslední vteřiny. A není na místě, o tom vůbec spekulovat. Necháme se překvapit.“
Pan Vondra neví kam by se už vecpal .