Otevřená zpověď Lenky Šimůnkové, matky Elišky (†20) z fakulty: Za matkou vraha jezdím a ptám se! Nadlidi ve sněmovně, ať držíme huby
Elišce bylo pouhých 20 let, když její život vyhasl během nesmyslného běsnění střelce Davida Kozáka na Filozofické fakultě UK. Její matka Lenka Šimůnková v otevřeném rozhovoru mluví o tom, že chce spravedlnost pro svoji dceru, že sněmovní vyšetřovací komise neuměla chyby pojmenovat a říká jim doporučení, i že nehodlá mlčet.
Jak ve zkratce probíhalo ve Sněmovně setkání s vyšetřovací komisí?
„Co jsem pochopila, tak členové vyšetřovací komise různá pochybení, která našli, přejmenovali na doporučení. Uchopili to tak, že tomu dali jiný název – je to doporučení do budoucna, co by se mělo zlepšit. Nedokázali chyby pojmenovat, takže tomu říkají doporučení. Nechci nic podsouvat, takhle to hodnotím já. Přišlo mi to velice nevhodné.“
Měla jste čas si závěrečnou zprávu projít?
„V pondělí jsem dostala informaci od fakulty, že se pan Pavel Kašník (předseda vyšetřovací komise – pozn. red.) ve čtvrtek těší na naši účast. Že se tedy uvolnil a udělal si chudák čas, aby nás se závěry obeznámil. Očekávala jsem, že do té doby mi přistane v mailu závěr té komise, abych se s ním mohla předem seznámit. Bylo nám řečeno, že my, pozůstalí, rodiče, budeme první – to se nestalo.“
Jak to tedy celé probíhalo?
„Od 10 do 11, tedy hodinu, jsme s komisí seděli, nikdo jiný tam nesměl. Prostor ale pro nás úplně velký nebyl. Bylo to hrozně krátké, přičemž jsme tu zprávu viděli poprvé, tudíž jsme se vlastně ani nemohli moc ptát. V 11 už byla zpráva hozená na plénu poslancům, kam mohla veřejnost i média. Navíc šla stáhnout na internetu. To hodnotím tak, že jsem se s tím neměla možnost obeznámit jako první. Nebylo to úplně košer. Přišlo mi to zbytečné, kdybych tam nebyla, o nic jsem nepřišla.“
Hovořilo se i se zraněnými studenty? Třeba kvůli psychické újmě?
„Ne. Nikdo nebral v potaz, že tato situace se netýká pouze pozůstalých rodin, ale i zraněných studentů. Nikdo nepovažoval za důležité pozvat také je. Je rozdíl mezi tím mluvit o 14 obětech a zahrnout do počtu všechny děti, které byly zraněny – ať už vážně, nebo méně vážně. Těchto dětí se to také týká, přesto jsou zcela opomíjeny. Jako by se na ně mělo zapomenout, jako by neměly právo se vyjádřit.“
A máte pocit, že je to tím pro poslance uzavřeno? Např. ministr Rakušan zmínil, že je připraven se znovu setkat, ale zatím o to prý není ze strany pozůstalých zájem.
„Vypadá to tak. Pro mě to konec určitě není, pokračuju dál. Potřebuju si nastudovat ten závěr, budu se dotazovat lidí, kteří jsou k tomu povolanější a lépe se v tom orientují. Určitě budu pokračovat v té cestě, kterou jsem započala. Mimo jiné stále ležím ve spisové dokumentaci. Zatím mám informaci, že jsem jediný rodič, který má kompletní, že nikdo neměl potřebu si ji kompletně ofotit. Je mi jasné, že se asi nedoberu stoprocentního výsledku, aby byly zodpovězeny veškeré mé otázky.“
Jaké třeba, jestli můžete prozradit?
„Třeba bych chtěla strašně vědět, co bylo motivem Kozáka (střelce – pozn. red.), i třeba, co to bylo za rodinu. Nikdo se moc nepídí po tom, z jaké rodiny pocházel, proč zabil svého otce. Za jeho matkou jezdím a informace si pořád zjišťuji sama. Díky tomu, že je Kozák po smrti, tak za ním už člověk nemůže a nemůže se ho ptát. Takže některé posudkové závěry si nedokážu osvojit. Udělal se psychologický závěr. Já s ním nesouhlasím.“
Po té schůzce o nic moudřejší nejste?
„Přála bych si, aby s námi bylo jednáno korektně. Nevím, s kým jiným by se mělo jednat s respektem než s rodiči, kteří přišli o své děti. Je zcela oprávněné, že se ptáme, ale od některých členů komise jsem cítila, že jsme pro ně nepohodlní, možná až obtěžující, protože klademe otázky. Zajímalo by mě, jak by situaci uchopili oni, kdyby byli v naší kůži – kdyby sami přišli o syna nebo dceru. Přistupovali by k tomu stejně? Říkali by nám také, že do budoucna něco zlepší, nebo by jednali jinak?“
Z toho co říkáte, jsem pochopil, že prostor pro dotazy moc velký nebyl.
„Někteří rodiče dotazy vznesli. Byly tam čtyři rodiny, já jsem byla pátá. Měli ale potřebu hodnotit zákaz tlumičů, jedna rodina chtěla řešit psychosociální pomoc pro celkovou společnost. Za mě osobně – tohleto bych řešila někde úplně jinde, ne v té krátké hodině. Měla jsem představu, že budou dotazy týkající se té zprávy.“
Vy jste se ptala?
„Zaslala jsem členům komise otázky za rodiče. Na ně nám odpovězeno nebylo. A upřímně už nevím, koho jiného se ptát než našich zákonodárců. Nevím už, do jakého jiného baráku než Sněmovny mám jít. Ti zákonodárci tam sedí díky nám. Ale chovají se, jako by byli nadlidi – kdyby byli něco víc. Čekala jsem, že v té hodině to bude uchopené tak, že nám řeknou, zdali se tomu dalo nebo nedalo zabránit. Myslím si, že mohlo – já s vámi teď neměla hovořit.“
Zaslechl jsem, že se mluví o trestním oznámení. To jde o vás?
„Asi o mě, protože nevím o nikom jiném, kdo by měl potřebu se takhle vymezovat. Nechci mluvit za ostatní rodiče, ale přišlo mi to tak, že pro poslance už je to konec, uzavřeno. A vy, rodiče, už držte huby, jděte domů. Pláčete do kapesníku, hlavně, ať už o vás nikdy nevíme, ať vás neslyšíme, nevidíme.
Pro mě to tedy konec není. Informace, které zatím mám, tak jsou pro mě natolik zásadní, že to je na podání trestního oznámení. A to také učiním.“
Máte tedy problém s celým tím procesem, jak to bylo v uvozovkách ošetřeno?
„Měla jsem třeba představu, že za námi někdo přijede domů a bude nám to chtít vysvětlit. Domnívala jsem se, že pokud naše děti šly do školy, tak se stát omluví, nebo třeba uhradí pohřby. Nejde mi o peníze, ale o princip. Hodně peněž se vybralo od veřejnosti, která byla velmi empatická. Spousta rodičů si pohřby hradila ze svého, protože nechtěli, aby jim cizí lidi přispívali na pohřeb. Ale očekávala bych třeba, že stát by přišel a řekl by – vaše děti byly jenom ve škole, samozřejmě pohřeb hradíme a všechno řádně prošetříme, je nám to strašně líto. Vidím ta pochybení, vidím ta fakta a nejsem povahově člověk, který bude mlčet. A na ty reakce: ‚život dcery vám to nevrátí‘, říkám: bohužel nevrátí, ale i když moje dcera není doma, nechci mlčet. Ráda bych apelovala na všechny. Pokud se to pořádně neprošetří, pokud ty chyby nebudou opravdu pojmenované, pokud ten, kdo nese nějakou zodpovědnost za to, nebude nějakým způsobem potrestán, tak se to stane znovu.“
Cítíte jako svojí povinnost pokračovat?
„Chci spravedlnost pro moji Elišku. Dnešní spravedlnost je zítřejší bezpečnost. A pokud se to stane zítra vám, tak co budete dělat? Stává se mi, že mě lidi zastaví na ulici a ptají se – vy jste maminka Elišky? My to cítíme stejně jako vy. Ano, jsem ráda, že mi to říkají, ale taky pro to něco dělejte, protože se to týká i vás.“
Nařkla jste i některé politiky z toho, že vnímají zájem médií negativně.
„Paní (Helena) Válková měla třeba na tom setkání potřebu říct, že vlastně je strašná chyba, že o to média mají zájem. Koukala mi do očí, protože ví, že s médii komunikuju nejvíce z těch rodičů. Což je špatně. Říkala: ‚podívejte se, co se stalo včera (třináctiletý chlapec se pokusil vystřelit na učitelku v základní škole v Rudolfově – pozn. red.)‘. Ona to hodnotí tak, že se vlastně k té filozofické fakultě média stále vrací a tím nabádají další vyšinuté jedince, aby to opakovali. Pojďme o tom radši mlčet. Se*u na nějaké mlčení. Promiňte mi ten výraz.“
Podle vás se tedy nic nezměnilo?
„Bezpečnost není. Jediní, kdo se mnou komunikoval, byli ti přeživší studenti. Policie se mnou nemluvila, média nikde o ničem nepsala, protože nesměla, fakulta se mnou nemluvila, vedení fakulty se přede mnou schovávalo, kdykoliv jsem do toho baráku vešla.“
Co myslíte, že by se mělo udělat?
„Nevím, co je správně – jestli mít bezpečnostní rámy, jestli to lze, nelze, co by to obnášelo. Ale neudělat nic mi připadá jako šílenství. Kdyby to v té základní škole třeba nedopadlo takhle šťastně a ta učitelka by byla zavražděna, zajímalo by mě, co by teďka říkal pan Rakušan, co by řekl pan Vondrášek, co by říkal pan Matějček? Moje bezpečnost mi může být jedno, já měla jenom Elišku. Ostatní ať si uvědomí, že se snažím bojovat i za jejich děti, které taky chodí do školy. Už to mělo být dávno vyřešené, bylo to přislíbeno, a přesto se nic neděje. Pořád se na něco čeká, ale na co, to opravdu nevím.“
Jak chcete pokračovat?
„Mám pocit, že se úplně vytratila lidskost, empatie a sebereflexe. Sedíte naproti poslancům v komisi, dívají se vám do očí a přitom vám lžou. Jak mohou večer stát před zrcadlem, čistit si zuby a být s tím v pohodě? Já bych to nezvládla. Vím, že bojuji s ‚hydrou‘, ale i tak nemohu mlčet. Cítím to velmi silně, skoro jako kdyby se mě Elinka ptala z nebe: ‚Co se stalo, že nemůžu být s tebou?‘ Nejsme věřící, do kostela jsme nechodily, ale ten pocit, že mi chybí odpovědi, je nesnesitelný. Vím jen, že to, co dělám teď, by Elinka udělala pro mě, kdyby se role obrátily.“
To je pochopitelné.
„Vím, že mi to Elišku nevrátí, ale někdy si říkám, že by měl přijít někdo, kdo by řekl: ‚Jako matka jste obstála, a tady máte svou dceru zpátky.‘ Často mám takové dojmy, jestli mi rozumíte. Ale přesto pokračuji. Nevím, jestli budu úspěšná, ale snažím se.“
Pro mě je to velmi statečná žena.Úplně ji chápu,že se zajímá,vždyť ji tam zemřela dcera a úplně zbytečně.Poslancum je to úplně jedno.O jejich děti přece nešlo.Pani Šimūnkova se snaží,aby se něco podobneho už nikdy nestalo,úplně ji chápu.A je to velice hnusné a sprostę že s ní ani vedení školy nechce mluvit.A to že že ani neuhradil výdaje s pohřbem je opravdu moc smutné.To měla být samozřejmost.Je to opravdu ostuda státu.Pani Š imunkovou obdivuji,že se nevzdává a chce vše uvést na pravou míru,držím ji palce a je mi moc líto že přišla o svoji holčičku.