Otevřená zpověď ministra Válka: O nádoru zprvu nevěděla ani manželka!
Velmi otevřeně promluvil o nádoru prostaty ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09). Ten Blesku řekl, že měsíce svou diagnózu skoro nikomu neprozradil. Speciální zacházení ve špitále ale neměl.
Kdy jste se diagnózu dozvěděl?
„Měl jsem v rámci prevence screening karcinomu prostaty. Ten spočívá v tom, že se udělá laboratorní vyšetření PSA (hladina krevní bílkoviny – pozn. red.). Pokud je vyšší, dělá se kontrolní vyšetření. Pokud je zase vyšší, tak indikační komise rozhodne, jestli udělat magnetickou rezonanci a pak biopsii. To znamená, že jsem se diagnózu dozvěděl v srpnu a stal jsem se v té chvíli pacientem a jako pacient jsem měl pochopitelně obavy. Bohužel jsem mezitím měl akutní zánět slepého střeva. Tak se všechno o několik týdnů oddálilo.“
Jaká byla reakce rodiny?
„Jako lékař mám výhodu, že o karcinomu prostaty vím dost. Na jedné straně mám strach, na druhé straně vím, že jde o pomalu rostoucí nádor, tak tam nejde o týdny či měsíce. Nechtěl jsem ale nikoho strachovat, tak jsem to nikomu neřekl. Ani mamince-doktorce, která už je starší. Protože jak by mi s tím kdo pomohl.“
Takže jste to nikomu několik měsíců neřekl?
„Neřekl jsem to nikomu. Pak když jsem měl také v srpnu akutní slepák, tak mi udělali druhou kontrolu PSA, kde pořád byla hladina vysoká. Šel jsem tak poté na magnetickou rezonanci, jak to má na screeningu být. Samozřejmě se jako pacient bojím, ale jelikož jsem ten screening spoluvymýšlel, tak mi těžko někdo může říkat konejšivé věty. Pořád jsem to ale nikomu neřekl, ani na vládě. Nemělo smysl cokoliv říkat. Co bych jim tak asi vykládal. Když ale ta biopsie vyšla, tak jsem to řekl manželce. Ona je architektka, takže jsem jí to řekl tak, jak se to říká nelékařům. Se svými obavami a strachem jsem si musel žít sám.“
Tedy jste to řekl i dětem?
„Mám velké děti, nejmladšímu je už 18 let. Ale spíš jsem jim to řekl tak, že budu muset na operaci s prostatou. Řekl jsem to i mamince a sestře. A i premiérovi, aby věděl, že čtrnáct dní se mnou nemá počítat, a předsedkyni strany. Můj mluvčí Ondra Jakob to nejdřív taky nevěděl. Jen jeden člověk u nás na ministerstvu to věděl, a to byla šéfka kabinetu. Když jsem nastupoval do nemocnice, tak jsem to ale všem řekl, protože by byl nesmysl, aby v nemocnici média naháněla doktory s tím, co mi je.“
Potom jste tedy nastoupil do Motola?
„Tam mě pan profesor Babjuk operoval pomocí robota. Zase se ukázalo, že bylo dobré, že jsme udělali před dvěma lety strategii instalace robotů. Těch jsme následně schválili a instalovali obrovské množství do všech komplexních onkologických center. A musím říct, že by mě v životě nenapadlo, že to využiji jako pacient.“
Co vás dál čeká?
„Teď mě čeká kontrolní vyšetření, jestli tam není třeba zbytkový tumor, jestli nejsou metastáze. Pokud bude kontrola normální, tak jsem za vodou, pokud bude kontrola vyšší, tak se dělá další kontrola.“
Takže ještě pořád nevíte, zda jste vyléčený?
„Je možné, že budu ještě muset mít radioterapii, nějakou onkologickou léčbu, ale to už rozhoduje komise. Ta usoudila, že bych měl mít kontrolní PSA, a podle toho se uvidí.“
Kdy byste tu kontrolu měl mít?
„Myslím, že ve čtvrtek.“
Jak probíhal váš pobyt v nemocnici?
„Operace prostaty je složitější, protože je to relativně náročný chirurgický výkon, kdy musí následovat rehabilitace. Já jsem chtěl být v Praze z toho důvodu, že jednak se dlouhodobě známe s profesorem Babjukem a máme společné pacienty. Navíc jsem to měl kousek ke Sněmovně, aby mi mohli nosit dokumenty.“
Jak dlouho jste nakonec ve špitále byl?
„Katetr mi vytáhli v neděli, ale nefungovalo to. Já měl strašné bolesti. Tak mi ho znovu na dva dny zavedli. Z nemocnice jsem nakonec odešel po zhruba sedmi dnech. Doma jsem ale ještě pořád musel chodit s pytlíkem, tak to bylo nepříjemné. Teď se to postupně zlepšuje. Samozřejmě tím, že ta operace byla ještě s uzlinami a rozsáhlejší, tak vyléčení bude trvat déle. Na kolo ještě nepůjdu, běhat taky ne.“
Jak se teď cítíte? Jste unavenější?
„Neřekl bych unavený. Včera jsem ve Sněmovně byl až do konce. Ale nevydržím dlouho sedět, tak mám kruhy na sezení, musím hodně pít. To je spojeno s operacemi urogenitálního traktu. A samozřejmě tím, že mi vzali lymfatický uzliny, tak mám bolesti. Nemusím ale na ně brát prášek.“
Jak vám chutnalo jídlo v nemocnici?
„Mně teda chutnalo moc, ale musím říct, že byl rozdíl v jídle mezi nemocnicemi. V Bohunicích, kde jsem ležel se slepým střevem, jsem měl pět jídel. Dvě teplý jídla, k obědu a večeři. Rybu jsme měli, sladký knedlíky, to já mám rád. V Motole byla taky dobrá jídla. Byla ale tři. Já jsem po operaci jedl brzy normálně, protože nebyl důvod mít nějakou zásadnější dietu.“
Byly na vás sestřičky hodné?
„Byly tam neskutečně příjemné sestřičky, a i ty dámy, co uklízely pokoje. Ale teda stejně se chovaly ke všem pacientům. Hodně nás sblížilo, když jsme tam chlapi společně chodili po chodbách v andělíčkách s pytlíkem a katetrem. A bylo jedno, kdo je kdo. Všichni jsme měli stejný problém. Chodili jsme po chodbě, snažili se rozhýbat a brblali jsme.“
Inspiroval vás pobyt k nějaké změně?
„Já jsem byl spokojený. Přesto jsem zadal ministerskému odboru přímo řízených organizací panu Michálkovi, který by měl dohlížet na přímo řízené nemocnice, jestli bychom zvážili, jestli bychom se neměli víc zaměřit na srovnávání stravy v nemocnicích, stejně jako to děláme třeba u školního stravování. A třeba i na možnost, aby si pacient mohl objednat jiné jídlo. Ta zkušenost pacienta, ta je neocenitelná.“
Neměl jste speciální zacházení?
„Byl jsem na normálním pokoji. Samozřejmě první den jste pan profesor. Všichni mají tendenci vám říkat pane ministře. Třetí den už jste ale normální pacient, na kterého se přijdou podívat i medici. U toho slepého střeva ještě ukazujete jizvu, ale u té prostaty ukazujete věci, které byste ukázal jen manželce. Za dva tři dny vám to ale přijde naprosto normální. Musím říct, že ten screening zafungoval opravdu skvěle.“
Co si myslíte o lidech, kteří na preventivní prohlídky nechodí? Nechtějí slyšet špatné zprávy, bojí se. Není to podle vás zbabělé?
„Já jsem se taky bál, a to jsem neměl vůbec žádné potíže. Stejně jsem se bál kolonoskopie, a nakonec jsem na ni šel a zase půjdu. Ty screeningy jsou dneska u nás dostupné, není místo, kde by screening nebyl, my je naopak rozšiřujeme. No a zbabělý… Je to hloupé podle mě, když vám lékaři nabízí něco, co vám může prodloužit život. Já vůbec nechápu, proč toho nevyužít, když je to hrazené ze zdravotního pojištění. Přitom většina screeningů, třeba ten karcinom prostaty, není nijak bolestivý. To PSA vám vezmou z krve.“
A není to neohleduplné, když lidé nechodí na prevence?
„V tom bych byl obezřetný. Lidé často nemají znalosti, informace. Je potřeba je daleko více šířit. Navíc mají obavy. Ignorováním prevence tomu ale neutečou. A pořád je lepší se to dozvědět ve fázi, kdy se to dá v podstatě relativně a jednoduše léčit a neovlivní to vaše dožití. Metastazující nádory se sice dají léčit. Stojí to ale strašné peníze, a to je svým způsobem sobecké. Ale hlavně léčba je nepříjemná, bolestivá a my se pak nebavíme o vyléčení, ale často jenom o prodloužení života.“
Když jste se dozvěděl diagnózu, měl jste pocit definitivního konce?
„To určitě ne, ale to je moje výhoda, protože jsem lékař. Karcinom prostaty, ledviny, prsa, když se zachytí včas, tak to přežití je stoprocentní. Šance na vyléčení je extrémně vysoká. Musí se ale zachytit včas, nesmí to být metastazující onemocnění. Jasně, který chlap bude tleskat radostí, že má nádor prostaty, a že mu ho odoperují. Na druhou stranu ten screening mi zachránil život.“
Zdravotní pojišťovny rozšíří nabídku benefitů za docházení na preventivní prohlídky. Jaké benefity by mohli lidé dostávat?
„Ty benefity mohou být lázně, rekondiční pobyty, rehabilitační pobyty, mohou být pro celiatiky, mohou být pro lidi, kteří mají speciální stravu, mohou to být ozdravné pobyty pro děti, pro seniory, které zvýší jejich kondici, mohou to být fyzioterapie hrazené z pojištění. U těch, co chodí na preventivní prohlídky k zubaři, je jedním z benefitů dentální hygiena. Těch benefitů ale může být celá řada. My jsme původně chtěli udělat jejich seznam, ale pojišťovny si musí konkurovat. Pojištěnec si tak může vybrat, která mu nabízí lepší benefity.“
