Pavla chválí a co podpora Ukrajiny? Vztah Čechů a Němců nebyl nikdy lepší, říká velvyslanec Künne
Česko-německé vztahy se dostaly na úroveň, o které bychom si před deseti lety netroufli ani snít, říká německý velvyslanec Andreas Künne. Čím to podle něj je? Proč je přátelství Čechů a Němců tak unikátní? A jak západní sousedé vzpomínají na události v Lobkovickém paláci z roku 1989, kterému se bude ambsadáda věnovat na letošním dni otevřených dvěrí? Nejen na to odpovídal v rozhovoru pro Blesk.
Jak hodnotíte současný stav česko-německých vztahů?
„Máme naprosto výjimečný vztah. Spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier, který tady mimochodem byl dvakrát za poslední tři roky - což také něco znamená - už v roce 2021 řekl, že jde o nejlepší vztahy, jaké jsme kdy měli. A je to skutečně tak. Smýšlíme podobně v mnoha otázkách, sdílíme stejné hodnoty – vidíme úplně stejně např. politiku hospodářské soutěže či bezpečnost, jsme i opravdu blízcí spojenci v rámci EU… Dosáhli jsme toho, co lze skutečně nazvat přátelstvím.“
Ale na všem se přece jen neshodneme…
„Ano, nyní jsme ale v bodě, kdy nejenže můžeme mluvit o věcech, na kterých se shodneme, nýbrž se také dokážeme otevřeně bavit i o věcech, na které máme názory odlišné. A to je podle mě nejlepší důkaz našeho přátelství.“
Jde jen o politickou blízkost?
„Neřekl bych. Naše vztahy závisí stále méně na politice. Díky naší společné hranici vzniklo neuvěřitelné množství občanských iniciativ, které spolu úzce spolupracují. A nejen to, důležitá je třeba i spolupráce spolkových zemí s českými kraji, spolupráce partnerských měst nebo výměna studentů a mládeže. Neuvěřitelné množství projektů zajišťuje, že se české a německé regiony na společné hranici mohou stále více rozvíjet spolu.“
Přátelé a partneři
A co ty zmiňované politické vazby? Řekl byste, že jsou také nadstandardní?
„Určitě. Když tady byl na konci dubna prezident Steinmeier, bylo vidět, že má nadmíru přátelský a osobní vztah s panem prezidentem Pavlem. Málokdy jsem viděl, že by se spolu politici takto otevřeně bavili. Tu blízkost dokládají např. i děkovné dopisy, které si oba psali. Měly opravdu přátelský charakter, jaký jsem nikdy předtím neviděl. A není to jen u prezidentů. Máme tu neuvěřitelně pestrou řadu návštěv. Jednou za půl roku má velvyslanectví za úkol sepsat všechny, kteří Česko z Německa na politické úrovni navštívili a naopak. Ty seznamy mají mnoho a mnoho stran…“
Které česko-německé projekty považujete za nejúspěšnější?
„Všechny, které mají konkrétní výsledky. Např. je mi obzvlášť blízká výměna mládeže a žáků, kdy čeští a němečtí studenti společně pracují na nějakém projektu, učí se jazyky jedné i druhé země nebo studují. To je nesmírně důležité. Zmíním třeba také Česko-německý fond budoucnosti, díky němuž se setkávají Češi a Němci z různých oblastí a mohou vyměňovat své názory a postoje. To jsou mimořádně důležité projekty. Mohu také připomenout, že tu čtyři roky běžel projekt Musica non grata, na kterém spolupracovala Státní opera a díky němuž se znovu hraje hudba skladatelů, kteří byli zavražděni nacisty.“
Mohli bychom vzhledem k válce na Ukrajině zlepšit spolupráci v obraně?
„V Německu se často říká, že »to, co je lepší, je nepřítelem toho, co je dobré«. Ta úroveň je teď opravdu dobrá, ale určitě se zlepšovat stále může. Ve vojenské a bezpečnostní spolupráci jsme za posledních dva a půl roku udělali neuvěřitelný pokrok. Zmíním např. to, že byly německé tanky Leopard darovány české armádě výměnou za to, že Česko své tanky poskytlo Ukrajincům. To byl takový katalyzátor vojenské spolupráce. A teď je tu i druhá podobná iniciativa, kdy by si Česká republika mohla Leopardy koupit. Ale to je jenom špička ledovce. Jako dlouhodobý cíl do budoucna bych si přál, abychom měli dokonce společné jednotky, stejně jako existuje německo-nizozemský sbor. To sice nejde uskutečnit ze dne na den, ale je to dosažitelné.
A jsou ještě další oblasti možného prohloubení spolupráce?
„Měli bychom se na tyto možnosti opravdu dívat regionálně a také na evropské úrovni, protože jedině tak máme šanci i v globální konkurenci. Mohli bychom také daleko těsněji spolupracovat v příhraničních oblastech. Třeba by bylo skvělé jezdit za zdravotní péčí - když např. bydlíte na německé straně hranice a nejbližší dobrá nemocnice, specializovaná na určité nemoci, je na české straně, nebo obráceně. Bohužel to takto ještě nefunguje. Samozřejmě existují obrovské rozdíly v nákladech na péči a léky na obou stranách, ale to se dá řešit. Jsem rád, že něco takového se povedlo u dopravního spojení, budeme teď stavět vysokorychlostní železniční trať z Prahy do Drážďan, což je zásadní krok. Příště přijde na řadu i Plzeň a Norimberk. Ještě tu je potenciál ke zlepšení, ale opakuji, že jsme se nyní dostali na úroveň, o které bychom si před deseti nebo patnácti lety asi netroufli ani snít.“
Může Německo a Česko společně »přivést« Ukrajinu do EU?
„Česká republika i Německo chtějí, aby se Ukrajina stala co nejrychleji členem EU, ale zároveň také říkáme, že musí splnit určité podmínky. Vstup do Unie je proces, který je založen na splnění daných milníků. S těmi se snaží Ukrajincům jak Češi, tak Němci pomoct. Zvažovali jsme také, které regiony na Ukrajině bychom měli společně podpořit, takže myslím, že jsme již dosáhli poměrně úzké souhry.“
Praha jako brána svobody
Blíží se 50. výročí česko-německých diplomatických vztahů. Jak byste toto půlstoletí charakterizoval?
„Ze tmy do světla. V roce 1974, kdy byly navázány diplomatické vztahy mezi ČSSR a SRN, se to povedlo za těch nejtěžších podmínek. Na jedné straně byly naše dějiny, na straně druhé pak tehdejší konfrontace mezi Varšavskou smlouvou a Západem. A v této situaci vznikla tzv. Pražská smlouva, která dala základ moderním česko-německým vztahům. Ne nadarmo to byla jedna z nejsložitějších smluv Západního Německa s Východem. Tehdy se nám podařilo na obou stranách, i přes mnohé překážky a protichůdné zájmy, tento kontakt a oficiální komunikaci vůbec umožnit. To bylo velmi, velmi obtížné.“
Takže do roku 1989 to nebylo úplně vřelé…
„Období od roku 1974 do roku 1989 nebylo jednoduché. Všichni moji předchůdci se tehdy těšili velkému zájmu Státní bezpečnosti, nikdy zde nebyli sami. Dokonce nebyli sami ani tady v tomto domě (budova velvyslanectví – pozn. red). Už to samo o sobě ukazuje, jak malá důvěra tehdy panovala. A pak přišel rok 1989, osudový pro celou Evropu. Trvalo nám až do roku 1997, než se podařilo i díky všem velkým iniciativám, včetně snah Václava Havla, začít společně hledět do budoucnosti. Německá strana nebyla dlouho ochotná říct - pojďme se podívat dopředu. Důležitým krokem byl samozřejmě také vstup ČR do EU v roce 2004. Postupem času jsou naše vztahy vřelejší a vřelejší.“
Není to jediné výročí, které nás čeká - 30. září uplyne 35 let od událostí v roce 1989, kdy tisíce lidí utíkající z NDR hledaly útočiště na velvyslanectví v Praze. Symbolem toho se staly opuštěné trabanty. Jak se na tyto události v Německu vzpomíná?
„Hluboce se to vrylo do kolektivní paměti Němců. Byla to významná událost, zejména pro toto velvyslanectví, pro Lobkovický palác. V roce 1989 ho tisíce uprchlíků z NDR využily jako bránu ke svobodě. Projev tehdejšího západoněmeckého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera na balkoně velvyslanectví byla přelomová věc, která Němcům navždy utkvěla (oznámil, že východní Němci mohou jít na Západ – pozn. red). Ty známé záběry vyvolávají emoce - opuštěné trabanty, temná zahrada, tisíce uprchlíků, špatně osvětlený balkon. A všechno se to navíc odehrálo hrozně rychle, vypuklo to spontánně, nebylo to nijak profesionálně připravené. Byla to opravdu otázka hodin, ve kterých se všechno rozhodlo.“
Ptají se vás na to lidé někdy? Přece jen jste v Lobkovickém paláci »pánem«.
„Ten projev nejenom ve mně zanechal opravdu hluboký dojem. Když tu mám návštěvy z Německa, ať už jde o různé skupiny či delegace, tak je až neuvěřitelné vidět, kolik lidí má stále slzy v očích. A nejsou to jenom ti, kteří to tehdy zažili, ale i lidé, kteří se narodili mnohem později a kterým o tom vyprávěli jejich rodiče. Pro opravdu hodně lidí je tento Genscherův projev na balkoně velvyslanectví stále velmi emotivním momentem. Takže myslím, že je to něco, co je skutečně hluboce zakořeněné v naší paměti.“
Pamatujete si, co jste tehdy dělal?
„Ano, přesně vím, co jsem ten večer dělal a kde jsem ten projev viděl. Byl to velmi silný okamžik. Samozřejmě to ale pro mě to bylo celé mnohem víc než jen nějaké citáty a proslovy. Důležité bylo to poselství. Rok 1989 byl prostě osudový pro celou Evropu. Nedávno jsme si připomněli i Panevropský piknik (pokojná demonstrace, spočívající v tříhodinovém otevření hranic mezi Rakouskem a Maďarskem – pozn. red.), kdy si lidé v srpnu 1989 z obou stran hranice řekli, že zariskují a pomůžou si najít cestu na svobodu. Touha lidí po svobodě byla mnohem silnější než setrvačnost režimu.“
Ambasáda se výročí chce věnovat při letošním dni otevřených dveří 30. září.
„Ano. Letošní třicáté páté výročí oslavíme pod heslem „Fest svobody“. A tu je potřeba náležitě oslavit a neustále si připomínat její význam. Lobkovický palác byl branou ke svobodě, proto ožije opravdu každý kout velvyslanectví. Přijedou partneři ze spolkové země Sasko-Anhaltsko, jeden z nich např. později večer promění fasádu paláce ve velké videoumělecké dílo připomínající výročí. Budeme tu mít živou hudbu. Připravujeme diskusní panely s různými zajímavými hosty – ať už historiky, umělci nebo i některými politiky. A samozřejmě tu budou také pamětníci, z nichž tu někteří v roce 1989 přespávali na schodech. Budou vyprávět o tom, jaké to pro ně tehdy bylo. Celé odpoledne a večer budou zkrátka plné aktivit.“
Bodejt ne. Ony sudety po 1.válce vúbec nemusel tatíček Masaryk stěhovat.