Píše pesimistické kasovní trháky pro teenagery: „Je to pro mě relax“

Autor: Eva Fornálová - 
22. 2. 2016
09:48

Jejím snem bylo stát se lékařkou, přesto osud zapříčinil, že se Miroslava Varáčková stala spisovatelkou. Dnes má v knihovně 11 svých knih v rodném jazyce. Nově k nim přibyla jedna v českém – překlad její poslední knihy Adaptace, které vydalo nakladatelství Slovart. Právě tuto knihu přijela do metropole představit svým českým čtenářům.

Co vás přivedlo ke psaní?
Jednoduše nuda. Byla jsem na mateřské dovolené se svým mladším synem. Člověk je celé dny doma, jen se stará o děti, vaří a uklízí. Potřebovala jsem najít kreativní činnost, která by mě bavila. Psaní tak přišlo přirozeně. Vzala jsem si jednou večer starý školní sešit a začala si psát. Postupně z toho vznikl první příběh – Láska se neprosí.

Ležela vám tato první kniha déle v šuplíku, než jste ji dala někomu přečíst?
Naopak. Jakmile jsem knihu dopsala, poslala jsem ji spontánně vydavateli. Byl to tehdy takový bláznivý nápad, o kterém jsem nikomu z rodiny neřekla. Řekla jsem si, že to pošlu a uvidím, zda se jim bude příběh líbit, že tak budu mít případně hanbu jen před sebou samotnou. Záhy se mi z vydavatelství ozvali, že by knihu rádi vydali. A od té doby píšu.

Tehdy jste se bála toho, že se kniha nezalíbí vydavateli. Jak jste se vypořádávala s kritikou čtenářů?
Kdysi jsem ji opravdu velmi prožívala. Pamatuji si, když po vydání druhé knihy přišla negativní hodnocení. Tehdy jsem to opravdu silně prožívala a říkala si, že už nikdy nic nenapíšu. Ale nakonec mě podržely čtenářky, kterým se kniha líbila. Díky nim píšu doteď.

Napsala jste už jedenáct knih. Objevují se v některé z nich prvky autobiografie?
Myslím si, že ne. Je jasné, že v každé knize je něco ze mě, v podobě myšlenek. Ale je to tak přetransformované, že už to nejsou moje zážitky. Ani nechci dávat do knih něco ze svého soukromí.

Z jakého důvodu?
Nechtěla bych prožívat něco, co jsem už zažila nebo co prožívám. Proto se držím literatury právě pro teenagery. Utíkám tak do světa fantazie, od reality. Je to pro mě relax. Psát knihy o běžném životě by mě ubíjelo.

Přestože se držíte jedné cílové skupiny, žánry knih obměňujete – od dystopie k mystery příběhům až po klasické dívčí romány. Je pro vás důležité střídání témat?
Jednoznačně ano. Nedokážu za sebou psát dva dívčí romány nebo dvě dystopie. Jakmile napíšu knihu v jednom žánru, mám pocit, že jsem dané téma absolutně vyčerpala a dosáhla onoho stropu, který bych nepřekročila, kdybych navázala ihned se stejným žánrem. Díky obměňování mě tak psaní neustále naplňuje a nedochází k tomu, že by mě to přestalo bavit.

Pracujete tedy obvykle jen na jedné knize?
Většinou se věnuji více námětům současně. Někdy se mi sejde i pět příběhů. Ale nakonec se zaměřím jen na jeden, který mě vtáhne. Teď je to právě kniha o sebepoškozování, kterou mám na prvním místě.

Stalo se vám, že byste se při psaní nechala unést svou oblíbenou knihou?
Nevědomky ano. Právě první část knihy Adaptace bývá často přirovnávána ke knize Cesta. Když jsem se na to zpětně zaměřila, musela jsem dát kritice za pravdu, že mě tento příběh nevědomky ovlivnil. Některé příběhy knih jsou tak silné, že ve vás jednoduše zůstanou, ať chcete nebo ne.

Máte ráda v knihách happy endy, nebo dáváte přednost tragickým koncům?
Osobně mám ráda u knih buďto otevřené, nebo tragické konce. Ale když píšu, myslím na to, že by nešťastné konce zanechaly v čtenáři negativní dojem. A tak dávám nejraději přednost konci otevřenému, protože tak to bývá i v životě.

 

Doporučujeme

Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.

Zobrazit celou diskusi
1080p 720p 360p
Další videa