Pět dní spal pod mostem... Kvůli šikaně!

Dimitrije Kohla (11) z Ostravy-Vítkovic spolužáci léta bili a týrali. Minulou středu už to nevydržel a utekl z domova.

Pět dnů a pět nocí strávil pod jedním z ostravských mostů. Sám, hladový, v horečkách a zcela promočený se ukrýval v křoví. Spal na studené zemi jen v teplácích a tričku. Domů se vrátil až po šesti dnech - díky všímavým čtenářům Blesku.

V rozhovoru pro Nedělní Blesk Dimitrij vysvětluje, proč vlastně utekl a co při svém zoufalém dobrodružství prožil.

V pondělí jsi měl nastoupit do jiné základní školy, kam ses prý už těšil. Tak proč jsi vlastně utekl?
"Slyšel jsem mámu, jak s někým hovoří v telefonu a je rozčílená z toho, že mě nechtějí vzít na tu školu. Dostal jsem obrovský strach, že se musím vrátit tam, kde mě léta mlátili."

Takže jsi utekl kvůli šikaně?
"Raději jsem chtěl zemřít než se vrátit zpátky do školy. Věděl jsem, že máma i sestry budou nešťastné a smutné, ale strach byl silnější než já."

Kdy jsi začal být ve škole šikanován?
"Začalo to ve čtvrté třídě. Neustále mě bili pěstmi do břicha, rozkroku i obličeje dva spolužáci."

Proč jsi to nikomu neřekl?
"Několikrát jsem to říkal třídní učitelce, ale ona mi vždycky řekla, že to není nic vážného, když se kluci poperou. Neměl jsem ve škole zastání. Proto jsem dostal strach svěřit se i mámě, že mě z pomsty ještě více zbijí."

Jak na šikanu přišla máma?
"Jednou mě zmlátili tak, že jsem se nemohl hýbat. Spolužák mě musel odvést domů, kde jsem v předsíni omdlel."

Máma Mária (33): "Zvracel pak na záchodě, tak jsem ho odvezla k lékaři, kde zjistili, že má poraněný kotník a dali mu ortézu. Marodil 14 dní. Vše jsem oznámila na policii, která pro nízký věk žáků věc odložila. Případem se zabývala i ředitelka školy a synovi se omluvili."

Co se dělo potom?
"Všechno se znovu vrátilo v páté třídě. To mě začal spolužák Martin znovu napadat s Patrikem, který chodil do vedlejší třídy. Nadávali mně, bili mě a kopali. Ze strachu jsem začal chodit za školu. Máma o tom vůbec nevěděla."

Máma: "Kvůli stresu se strašně zhoršil v prospěchu. Přestal vnímat i základní učivo. Navštěvovali jsme už dětskou psycholožku z Fondu ohrožených dětí a pedagogicko-psychologickou poradnu. Doporučili mi vyměnit školu."

Co tě přimělo k tomu, že ses rozhodl do 5. B Základní školy Březinova už nikdy nevrátit a ukrývat se?
"Poslední útok a panický strach. Napadli mě na chodbě školy, když jsem si šel do automatu koupit mléko. Srazili mě na zem, kopali mě do celého těla a bili pěstmi do břicha i hlavy."

Minulou středu večer jsi už nachlazený tajně odešel jen v tričku a teplácích. Kam?
"Hledal jsem místo, kde bych se mohl ukrývat. Znal jsem ve Vítkovicích poblíž tramvajové zastávky a čtyřproudové silnice obrovský viadukt. Našel jsem tam místo pod mostem uprostřed křoví, aby mě nikdo nemohl najít."

To jsi spal na holé zemi? Vždyť poslední noci hrozně lilo a strašně se ochladilo.
"To už jsem vůbec neusnul. Třásl jsem se strachy a zimou. Tekla tam voda a všude bylo bahno. Celý jsem byl promočený. Nohy mně po kotníky úplně zbělely. Bolely mě tváře a ruce, které jsem si dny předtím spálil od sluníčka."

Co jsi jedl a pil?
"Jen suché rohlíky, které jsem si koupil za drobné mince, co jsem našel. Pil jsem vodu z kohoutku na záchodě v hypermarketu."

Právě tam tě poznali podle fotky všímaví lidé.
"Když jsem se úplně vyčerpaný vydal tramvají do Intersparu, abych se ohřál, chytili mě dva muži. Dostal jsem nejprve velký strach, že mě tahají do auta. Když ale drželi v ruce moji fotku, kterou, jak jsem se dozvěděl, všude rozvěsila moje máma, trochu jsem se uklidnil."

Měl jsi hlad a zimnici. Byl jsi opuštěný a zoufalý. Muselo se ti hrozně stýskat po rodině. To ses opravdu nechtěl nikdy vrátit?
"Plakal jsem pro mámu, tátu i sestřičky. Ale měl jsem takový strach z šikany ve škole, že jsem se nedokázal vrátit domů. První slova, která jsem mámě řekl, byla prosba, ať mě nedává do školy."

Byl to tvůj první útěk kvůli šikaně?
"Ne. Abych nemusel do školy, utekl jsem na půdu, kde jsem zůstal i celou noc."
Máma: "Volala jsem tehdy policii. Protože se druhý den vrátil domů, řekli mi, ať příště volám až po 24 hodinách od synova útěku. Šokovalo mě to, a proto jsem taky synovo zmizení hlásila až druhý den ve čtvrtek. Celou noc jsem ho přitom sama hledala po sklepech a opuštěných domech. Napadaly mě v zoufalství ty nejhorší myšlenky, že se třeba utopil v Ostravici, kam rád chodil."

Dimitriji, jak se cítíš teď? Čeká tě nová škola, noví spolužáci...
"Byli jsme dneska s mamkou u lékaře a beru antibiotika, protože mám zánět průdušek. Ale už v pondělí půjdu znovu do školy. Na nové spolužáky se opravdu moc těším."