Zůstaly jen prázdné postýlky...

Matka vražednice. Smrt dvou malých dětí zaskočila a šokovala Ústí nad Labem Zítra to bude týden, co Lenka Krimmerová (27) vlastníma rukama zabila své dvě děti. Podle všeho se nad Zdeněčkem (3) a Barborkou (1) naklonila, když spali ve svých postýlkách a zardousila je nebo otrávila. Jak přesně to udělala nikdo neví, protože vražedkyně mlčí a svědci hrůzného činu nejsou. Byt ve čtvrtém poschodí v Nové ulici na sídlišti Kamenných vrch v Ústí nad Labem od té doby připomíná hrobku. Ve dvou místnostech tam bydlelo šest lidí. Otec Krimmer, jeho syn, dcera Lenka se svými dvěma batolaty a její druh Zdeněk Vaněk (28), táta dětí. Dva psí kříženci, Andy a Don, osazenstvo zoufale malého místa k životu doplňovali. Tragédie, způsobená matkou, není zatím objasněna a kdoví, jestli vůbec bude. Vysvětlení pro zavraždění dětí nemá ani její druh Vaněk.... Minulé pondělí začalo u Krimmerů jako obvykle. Táta se synem se chystali do práce, starší na stavbu, kde zedničil a mladší - automechanik - do autoservisu. Zdeněk Vaněk, už dlouho nezaměstnaný, šel venčit psy a jeho družka Lenka se starala o děti. Byl to obvyklý ranní shon a ruch, na který si v malém bytě už dávno zvykli. "Museli jsme, jinak bychom se tady ušlapali," vysvětlil Lenčin druh Zdeněk. "Ale šlo nám to a vždycky jsme se nějak srovnali." Romantiku rozbil život Zdeněk Vaněk na to, co s Lenkou prožili v minulosti vzpomíná vcelku rád. Poznali se už na učilišti, kde se pod jednou střechou on připravoval na práci řezníka a ona na kvalifikovanou administrativní sílu. "To už je dobrých deset let, ale chodit a žít jsme spolu začali před pěti lety," oživuje si vzpomínky pobledlý a nervózní Zdeněk. Jeho výrazné hnědé oči neplavou v slzách, ale smutek a hoře z nich doslova čiší. Sedí u kulatého jídelního stolu v kuchyni, zapaluje si jednu Startku od druhé a listuje ve fotografiích, zachycujících jeho krátké štěstí. "To jsme byli ještě všichni pohromadě," ukazuje společný snímek rozesmáté rodiny. Podle něj žili spokojeně, na penězích, včetně všech dávek a příspěvků dali dohromady každý měsíc asi 15-20 tisíc korun, nestrádali. Ani on, ani družka Lenka neměli vyhraněné zájmy. Do kin, divadel nebo na výstavy nechodili ani když ještě před třemi lety žili ve svém bytě. "Ale pak jsem přišel o práci a museli jsme k Lenčině tátovi. Já už nikoho nemám, můj otec se zastřelil, když od něj odešla máma," doplňuje. Tehdy ještě sousedé v domě číslo 12 o "Krimmerech" hovořili jako o tiché a spořádané rodině. Bylo toho moc? Lenka otěhotněla s Barborkou a od té doby se prý začala měnit. Chtě nechtě totiž musela zastat péči o domácnost, tři chlapy, synka a později i o holčičku. Vařila, prala, uklízela, žehlila....dělala zkrátka všechno, co k domácnosti patří. Její otec a bratr jí podle sousedů alespoň nepřekáželi a - jak říká jedna ze známých jejich rodiny - "...snažili se nevadit." Lenčin druh Vaněk prý byl z jiného těsta. Práci se měl plánovitě vyhýbat, snad si i zadal s drogami a kvůli penězům byly prý hádky na denním pořádku. Před loňskými Vánocemi, svěřil se jeden ze sousedů, Zdeněk Vaněk snad dokonce sáhl na společné peníze a utratil je. Kamarádi mu sehnali nejméně čtyři zaměstnání, ale on se tam ani nešel představit. "A to mohl vloni jet česat pomeranče do Španělska, za pár týdnů by přivezl alespoň šedesát tisíc korun," krčí rameny jeho známý, "nikam nejel." Lenčin druh hádky doma nepopírá. "Ve které rodině se občas nepohodnou?" ptá se a s jistotou říká: "To vám o nás řekla paní... (a jmenuje ženu, která skutečně Nedělnímu Blesku informace poskytla, pozn. aut.). Nedivte se, tátá s ní měl incident. Tedy Lenčin táta, ale já mu tak říkám taky. Nemá nás ráda. To, že se oni hádají, jsou od jich slyšet rány i rozbíjené sklo vám asi neřekla, viďte?" A doplňuje, že práci si nehledal kvůli Lence, která ho chtěla mít doma a u dětí.Tak či tak, zhruba počátkem letošního roku začala atmosféra v bytě opravdu houstnout. Tragédie jakoby už stála za dveřmi. Sebevraždy hrané nebo "upřímné"? Poprvé si Lenka sáhla na život letos v únoru. "Pořezala se nožem na levé ruce, od zápěstí až po loket. Byl to řez vedle řezu, ne hluboké, ale jeden vedle druhého. Tekla jí dost krev, ale neplakala, jakoby ani necítila bolest," vybavuje si v paměti Zdeněk Vaněk. K lékaři Lenka nechtěla, ošetřili jí doma jak uměli a o sebevražedném pokusu se nikdo z rodiny nikde nezmínil. Svému druhovi, který chtěl znát důvod jejího činu prý řekla: "Já cítím strašnou úzkost, bojím se." Proč nebo čeho, to nerozvedla.... Podruhé se mladá žena pokusila zabít o dva týdny později. Počkala, až večer všichni usnou a spolykala jakési tablety. "To ráno nás jako vždycky budili děti. Barborka si povídala v postýlce, Zdeněček v té své zase poskakoval a volal na nás. Jenomže já Lenku nemohl probudit." Byla prý jako z gumy, bezvládná, "nemohla fungovat," ale se svým druhem hovořila. Chtěla spát, jenom spát. A tak ji nechali. Probrala se až večer kolem páté hodiny. Přiznala Zdeňkovi, co udělala a opět odmítla jakékoliv lékařské ošetření. A všichni kolem ní znovu mlčeli, nikoho nenapadlo svěřit se psychiatrovi nebo jinému odborníkovi. Mlčení a možná i strach o pověst rodiny dostaly přednost. Poprvé se mezi lidmi o sebevražedném pokusu Lenky Krimmerové začalo mluvit přesně týden před tím, než zabila obě své děti. "Je to tak," přikývl její druh. "Já byl s Barborkou u doktora, na roční prohlídce. Ona nás oknem na chodbě uviděla vystupovat z autobusu, musela si nás vyčíhat. Utekla do sušárny a tam se pořezala. Přišla až za tři hodiny, ale zase nechtěla o ničem mluvit, a doktora taky nechtěla." Tenhle třetí Lenčin pokus zabít se už lidé z domu zaznamenali. Ale nikdo nezasáhl. Vrchol tragédie V pondělí 19. března, když otec a syn Krimmerovi odešli do práce a Zdeněk Vaněk se vrátil domů s vyvenčenými psy, posnídal s družkou i dětmi společně. Pak se chvilku dívali na televizi a po obědě Zdeněk odešel nakupovat. Nic moc, jenom potraviny. Hrůzu, která ho čekala po návratu, líčí ještě nyní rozechvělým hlasem. "Zdeněček i Barborka už byli mrtví. Nedýchali a nehýbali se. Ona, když pochopila, že jsem už děti uviděl, se pokusila kolem mě prosmyknout. Možná chtěla utéct, co já vím. Chytil jsem jí za ruku a řekl - tady budeš sedět na pr..... a počkáš na doktory a policajty. Pak jsem uviděl, že má na krku otevřenou řeznou ránu, to už byl její čtvrtý pokus o sebevraždu." Záchranka přijela během chvilky a pak i policejní výjezdovka. Dětem ale nikdo pomoci už nemohl. Jejich tělíčka odvezli pohřební zřízenci v bílých rakvičkách, vražednice putovala nejprve na psychiatrii a pak do vazby. Možná, že jí čeká výjimečný trest... Její druh teď bloumá prázdným bytem, žmoulá v rukách plyšové hračky svých dětí ("Zdeněček jim říkal Lulu a měl je pořád u sebe.") a neví, co bude dál. V jednom má ale jasno. "Možná, že to udělala v nějakém pomatení smyslů, nevím. Ale chci, aby až do smrti zůstala ve vězení."