Pomóc! Znásilnili mě!
Mladé dívky se snaží vypadat dospěle a zkušeně jako by už byly ženy. Jenže si neuvědomují, že ještě těžko odhadnou chování mužů, kteří toho využívají a nezletilá děvčata se stávají snadnou obětí jejich zvrhlého jednání.
Malé Kačence přestali říkat "malá" už v sedmé třídě. Klukům lezly oči z důlků nad jejími ženskými tvary a jeden z učitelů dlouho vzpomínal na to, že když přišel do 7.A suplovat zeměpis, mimoděk začal dívce vykat. Jenomže Káča, tělem vyvinutější než leckterá "dvacítka", byla myšlenkově opravdu tam, kam patřila - v sedmé třídě. Proto prý dopadla tak, jak dopadla. Některým věcem prostě ještě nemohla rozumět. Neznámý chlap ji znásilnil nedaleko školy, odkud se v podvečer vracela z kroužku hraní na zobcovou flétnu. Nikdo prý nic neslyšel, nikdo nic neviděl... Podplukovnice Alena Kolářová vede u pražské policie 3. oddělení. Její detektivové mají na starosti trestné činy páchané mladistvými a na mladistvých, a navíc ještě i jejich mravnostní a drogové delikty. Dohromady to vydá na slušnou řádku případů každý měsíc. "Znásilnění chápeme jako nejbrutálnější zásah do integrity člověka, a proto uděláme úplně všechno, abychom ho objasnili," říká policistka. "Nejhorší je, když postihne nezletilé děvčátko. Tedy to, kterému ještě nebylo patnáct let. To by člověk brečel." Ne že by podobných činů bylo víc než kdy jindy. Každý rok je to stejné. Jak se oteplí, ženy, dívky, ale také děvčátka omezí garderobu a někdy opravdu chodí jen v tom nejnutnějším. Nechtěně tak provokují fantazii lidí se sexuální úchylkou, lidí nemocných, neschopných navázat normální partnerské i sexuální vztahy anebo i těch, kterým se říká "nadrženci". "Dítě je v tomto případě snadný terč. Nedokáže se bránit, neumí to a často ani nechápe, že by mělo. Nemá zkušenosti, neví, že by s tím strejdou nemělo nikam chodit, že nemá věřit tomu, koho nezná," podotýká pplk. Kolářová. Tak tomu bylo také v případě, který jí i jejím lidem dodnes dělá vrásky. Zatím neodhalenému pražskému deviantovi přezdívají "měřič"Vloni zneužil "...do deseti dívenek" tak, že jim sliboval modelingovou kariéru. Zval je do různých bytů s tím, že potřebuje pro konkurs pořídit fotografie, měřil jejich tělesné proporce a při té příležitosti... Většina děvčat si myslela, ža tak to má být, že tak to v téhle profesi chodí! Dědeček si vždycky přilehl Květa měla svého dědečka moc ráda. Táta s mámou se jí nikdy moc věnovat nemohli. Měli co dělat, aby ze svých platů obstarali rodině obživu a aby také zbylo na údržbu hezkého rodinného domku v jednom malém jihočeském městě. Výchova dvanáctileté holčičky tak fakticky zůstala na dědovi a škole. Na policii pak ona sama řekla: "Děda má spoustu knih a učil mě je číst. Nejraději ty o zvířátkách. Když jsem si v kuchyni udělala úkoly, lehl si ke mně na gauč a četl. Hladil mě po tváři a pořád četl a pak chtěl, abych četla i já. To jsem si mu musela lehnout na bříško a on si se mnou pak hrál. Nechtěla jsem, protože to bolelo. Odstrkovala jsem dědečka a škrábla jsem ho do krku, tekla mu krev. Ale on mě nepustil. Pak už to nebolelo, ale to bylo až zadlouho." Policista obeznámený s případem uvedl, že Květa se začala bát chodit domů, byla málomluvná, roztěkaná. Nakonec se s pláčem svěřila sousedce, s jejíž dcerkou se kamarádila. "Při vyšetřování se prokázalo, že děda vnučku opravdu znásilnil a ne pohlavně zneužil, jak se z počátku také jevilo. Rozhodující byl aktivní odpor dítěte a škrábanec, který starý muž před svým synem, otcem Květy, tehdy vydával za pořezání po holení. Syn si na to vzpomněl, a tak svému tátovi fakticky zajistil vyšší trest." Strach z ostudy a chudoby Paní Jana měla v životě smůlu. Dvakrát se vdala, porodila dvě dcery a dvakrát od ní manželé utekli. Kdo ví, kde je jim konec. Peníze od nich pochopitelně neviděla. Proto brala jako výhru v loterii známost s elektrikářem Jindřichem. Taky už měl za sebou v minulosti "něco najeto", ale vydělával dost a spokojil se s málem - navařeným jídlem, pár pivy za večer, vypranými šaty a čas od času převlečenou postelí. Desetiletá Petra a o tři roky starší Věra braly nového tátu jako něco, co se rozumí samo sebou. Když mohl, bral je na procházky, a protože rodina žila kus od jednoho severočeského města s proslavenou zoo, byli tam pečení vaření. Od jisté doby ale paní Jana zjistila, že čím raději mají její dcery Jindřicha, tím hůř se chovají k sobě navzájem. Po dlouhých třech letech pak na policii vypověděla: "Už tenkrát to vypadalo, že spolu soupeří o jeho přízeň, nebo jak to mám říct. Visely na něm očima a udělaly by pro něj všechno." Bylo tomu tak a Jindřich - koncem šedesátých let kdesi na Moravě stíhaný za pohlavní zneužívání nezletilých - se projevil jako mimořádně vzácný případ. Jako pedofil, který se cíleně usadil v rodině, kde mohl uspokojovat svou úchylku. I když se o tom, že obě její dcery postupně znásilnil, paní Jana samozřejmě dozvěděla, tak se bála ostudy a ztráty existenčního zázemí, že raději mlčela a úchylku svého partnera trpěla. Dlouhou dobu... Touha po poznání "My jsme víc četli, dnešní generace víc "čatuje", zavtipkoval policista, který před pár lety vyšetřoval znásilnění nezletilé. Marcele mělo tehdy brzy být čtrnáct let. Svoji vyspělost si podle třídní učitelky zřejmě poprvé uvědomila v čekárně u dětského lékaře. Sestřička se jí tam podezřívavě vyptávala, kolik je jí vlastně let a zda nepatří "na dospělé". "Tehdy se to v ní asi probudilo," soudí učitelka. Děvče se začalo stranit ostatních, peníze utrácelo za make-upy, módní časopisy a jen díky tomu, že její rodiče (otec právník, matka vedoucí supermarketu) byli velmi dobře situovaní, mohli vyjít vstříc jejím snad každodenním přáním na nové "hadříky" nebo boty. Počítač byl vyvrcholením Marcelčiny snahy být dospělá a ona se s ním brzy naučila žít. Jak později ukázalo vyšetřování, odpověděla na nabídku jistého fotosalónu, který nabízel nové tváře modelingovým agenturám. Na druhé ateliérové schůzce v secesní budově se Marcela spolu s několika adeptkami, ještě než stačilo dojít na fotografování, na naléhání manažera "dotkla" alkoholu. Poprvé v životě. Koňak a whisky ji spolehlivě uspaly a při nejlepší vůli si nedokáže vzpomenout, co se dělo. Jen to, že domů ji vezl "pan Václav"majitel ateliéru, taxíkem a že jí ujišťoval, že se nic zvláštního opravdu nestalo a že může přijít zas... Spodní prádlo doma zahodila a šla spát. Teprve když jí vynechala mentruace, pochopila. Přece jen to už probíraly ve škole... Marcela se rodičům přiznala, porodila utajeně a dítěte se vzdala. Policie vše vyšetřila a pan Václav dodnes sedí. Pravda, říká se, že je mu za mřížemi lépe než venku. Otec dívky prý je ochoten obětovat hodně peněz za jeho předčasné úmrtí. Ale to mohou být jen pomluvy.
Psycholog PhDr. Slavomil hubálek radí: 1) Nechodit večer sama, domů se vždy nechat doprovodit až ke dveřím bytu. 2) Nevcházet sama do domu či výtahu, kde nesvítí světlo. 3) Nenechat se doprovázet neznámým mužem a neprovokovat 4) Nejezdit sama stopem. 5) Nenavazovat známosti po internetu či mobilem, nenechat se tak vlákat do cizího bytu. 6) Neopíjet se a nefetovat v neznámém prostředí. 7) Nahlásit policii i pokusy o znásilnění. 8) Pepřový sprej je lepší než revolver. 9) Většinu znásilnění páchají normální, ale primitivní a sexuálně frustrovaní mladí muži. Například v Praze v posledních letech mladí zahraniční stavební dělníci. 10) Sexuální devianti tvoří jen zlomek pachatelů, nezřídka jsou pachatelé známí či kamarádi.
