Podle úrazů poznají léto

Čas třešní, koupání se v rybníku a prací na chalupách a zahradách nastal. V nemocnicích a doléčovacích zařízeních také nastalo léto: Přicházejí pacienti s úrazy typickými pro toto roční období. Paní Boženu Drejnarovou (51) přivezli z operačního sálu několik minut před naším příchodem. Hovořila už bez potíží, ale levá ruka, která jí zmrtvěle visela na zvláštní konstrukci a modřiny na obličeji výmluvně vypovídaly o jejím zranění. Česání třešní na zahrádce se jí tentokrát opravdu nevyplatilo, jedna z větví stromu nevydržela a paní Drejnarová se zřítila k zemi. K dovršení vší smůly navíc proletěla skleníkem a jeden střep se jí příčně jí prořízl celou dlaň. "Její zranění je hodně těžké, došlo k přerušení ulnárního nervu, který zajišťuje jemnou šikovnost ruky a dělá citlivost čtvrtému a pátému palci," zhodnotila poranění zdravotní setry z Hradce Králové MUDr. Alena Schmoranzová, zástupkyně primářky v Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie ve Vysoké nad Jizerou. "Ještě, že jsou v pořádku šlachy, sklo je minulo jen o chloupek." Poslední polínko
O lékařích z nemocnice ve Vysoké nad Jizerou se říká, že i kdyby nikdy ze svého ústavu nevyšli ven, přesně určí roční období venku. Podle charakteru úrazů, s nimiž k nim chodí chataři, chalupáři, rekreační sportovci i kutilové všeho druhu. "Něco na tom je," souhlasí MUDr. Schmoranzová, "Koncem jara například spravujeme následky práce s frézami a hoblovkami, na podzim jsou zas nejčastější poranění od cirkulárky, když si chalupáři dělají zásoby dříví na zimu." Obecně ve Vysoké platí, že nejhojnější co do počtu úrazů je období dovolených. (kromě chalupaření je mají na svědomí i různé letní sporty, včetně skoků do vody při koupání). Podle lékařky má však úrazovost klesající tendenci. "Přičítáme to většímu počtu firem, specializovaných na tyto práce i kvalitnějšímu nářadí." Devastující poškození lidských údů, způsobené často pověstným posledním polínkem, napravují ale ve zdejší nemocnici velmi často. Na prvním místě to jsou hluboké řezné rány na dlaních, se zlomeninami kostí a poškozením všech tkání, šlach i nervů. "Podle našich zkušeností člověka těžce poškodí i vyřazení jednoho prstu ruky z činnosti. Nejen pracovně, ale i sociálně a esteticky," tvrdí MUDr. Schmoranzová. Ruka a operace
Lékaři ve Vysoké tvrdí, že lidská ruka v sobě obsahuje z hlediska chirurgie úplně všechno. Je tu kostní traumatologie, nervově cévní systém s mimořádně citlivými nervy a složitý propletenec šlach a svalů. Dát například ruku po zásahu cirkulárkou zase dohromady a vyladit tady dokáží. Každá operace je jiná, ale v zásadě se pokaždé skládá ze stabilizace a fixace zlomenin, rekonstrukce cévního systému (pokud je ohrožena výživa ruky), následného sešití šlach ohybačů a natahovačů svalů a scelování nervů. Podle zástupkyně primářky se kosti v ruce dokáží zhojit do dvou měsíců, šlachy snesou plnou zátěž asi po třech měsících ovšem nervy, ty jsou jsou pomalejší. Dorůstají jen o 0,3 až 0,5 milimetru denně, takže jejich regenerace je ukončena až asi po dvou letech. "Práce na úrazu ruky může trvat klidně dva i tři roky ale jen za předpokladu, že všechno jde dobře, že například srůsty není nutné uvolnit další operací," uzavřela MUDr. Schmoranzová. Po operaci rehabilitace
Rehabilitační ústav Kladruby na Vlašimsku, kam po operaci devastujících úrazů směřují i z Vysoké nad Jizerou každým rokem desítky pacientů, zná nyní z vlastní zkušenosti i čtyřiadvacetiletý zámečník Jan Dokoupil z Loun. Jsou to skoro přesně čtyři roky, kdy se vydal na horském kole ze své zahrádky na trénink hokejbalu a jako obvykle si zkracoval cestu přes areál skateboardistů. "Vždycky tam byl takový nájezd na dost hluboký příkop a já ho po něm přejížděl," vzpomíná, "jenže v ten den tam nebylo nic." Předním kolem se zapíchl do jámy, přeletěl řidítka hlavou dopředu a pak už za plného vědomí cítil, jak mu pozvolna, až do úplného znecitlivění tuhnou paže i nohy. "V tu chvíli to ani moc nebolelo," říká Jan Dokoupil, "přiběhli kamarádi a mobilem zavolali záchranku." Diagnóza lékařů zněla: zlomenina krční páteře s poškozením míchy. Mladík fakticky ochrnul od krku až po konečky prstů na nohou. Po vyšetření v lounské nemocnici jej převezli do Ústí nad Labem k operaci. Měsíc jej měli v péči i na rehabilitaci v Mostě, nyní je v Kladrubech. "Mám tady být ještě asi dva měsíce, ale co bude dál nevím," říká. Doma bydlí s rodiči ve třetím patře, bez výtahu, a i když se na ně může ve všem spolehnout, svůj další život si příliš představit nedokáže. "Ale už se to zlepšilo," dodává s nadějí někdejší aktivní sportovec, "mohu hýbat rukama a s pomůckou se i najím." (Onou pomůckou je lžíce, přivázaná k paži...) Honzovi nejvíc vadí ztráta chůze a to, že je ve všem odkázán na jiné, nedokáže téměř nic udělat sám. Moč mu odvádějí cévkováním, musí používat pleny Pampers. "Má silnou vůli a chce svůj stav změnit," říká o něm vrchní sestra Alena Mikynová, která v ústavu pracuje už sedmadvacet let a o lidském neštěstí a smůle by mohla psát knihy. "Hodně závisí na pacientovi, jak se on sám postaví k tomu, co jej postihlo. A Honza bojovat chce." Ústav v Kladrubech se dokáže na velmi vysoké úrovni postarat o 205 klientů. Jeho neurologie a ortopedie patří ke světovým špičkám, pro pacienty - klienty tu vymýšlejí spousty věcí, aby mohli být jako ostatní, aby se na ten budoucí život dobře připravili. Dokonce i úseky dlažby na chodbách se tady skládají z asfaltu, betonových kostek nebo známých »kočičích hlav«, aby si vozíčkáři zvykli. Promítají se zde filmy, jezdí sem vystupovat umělci. Jan Dokoupil a s ním i desítky dalších doufají a věří, že se vrátí do života, k lidem, od kterých je oddělilo neštěstí, smůla, nepozornost nebo nešikovnost - jak koho. Doufají a věří.