Cesta zákeřných vrahů

Do domu starších manželů z Chabeřic u Zruče nad Sázavou přišli před dvěma roky loupit a vraždit manželé Jaroslav a Dana Stodolovi.
Když nedávno vyšlo najevo, že Dana Stodolová (34), která spolu se svým manželem zavraždila nejméně osm lidí, se přiznala k pokusu oloupení a vraždy manželů Hromasových z Chabeřic, způsobila na policii a státním zastupitelství v Kutné Hoře malou paniku. Tam totiž z téhož činu obvinili a soud posléze uznal vinnou jinou dvojici, která šla do vězení na šest let "natvrdo". Nyní je celý případ znovu přešetřován. Na účet krvavých manželů Stodolových ale mezitím přibyl další nebožtík. Václav Hromas (85) zemřel před pěti týdny a jeho manželka Růžena (78) z jeho smrti viní Stodolovy. "Kdyby nepřišli, děda tu ještě mohl být," říká přesvědčeně a utírá si slzící oči. Kuchyně Růženy Hromasové svítí čístotou, kamna šíří příjemné teplo, všude kolem je naprostý pořádek, klid a pohoda. Ani za okny, vedoucími na náves, se nic nehýbe. Vesnička Chabeřice, dva kilometry od Zruče nad Sázavou, je dopoledne ospalá a tichá. Za kuchyňským stolem v rodinném domku ale vládne smutek. Paní Růžena má lokty položené na nažehleném ubrusu a pláče, hrbí se na židli u stolu a jen těžko hledá slova, kterými popisuje, co se "tehdy" stalo. Občas se podívá na protější zeď, kde visí fotografie jejího zesnulého manžela. Jako by u něho hledala oporu a také souhlas s tím, s čím se svěřuje. Zatím o tom s nikým z cizích (sem nepočítá svoji rodinu a policii, těm to povědět musela) nehovořila. To, co si oba v onu noc na 12. srpna 2002 vytrpěli, se vymyká všem představám. Muž a žena, kteří k nim přišli loupit, byli odhodláni i vraždit a nijak se tím netajili… Dejte sem zlato a prachy! Manželé Hromasovi nikdy s nikým neměli žádný spor ani konflikt. Vesnice je dobře znala, patřili ke starousedlíkům a dokud mohli, pracovali oba ve zdejším státním statku. Tam se někdy v šedesátých letech minulého století poprvé potkali s rodinou Stodolových, která se do Chabeřic přistěhovala kvůli bytu. "Já se Stodolovou tehdy dělala v teletníku," vzpomíná paní Hromasová, "toho svého Jardu, co nás přišel zamordovat, nosila jako miminko v peřince. Občas ho měla i v práci a mně se to děťátko moc líbilo. Byl to hezký a silný chlapeček." "Silným chlapečkem" Jaroslav Stodola (37) zůstal i hezkou řádku let poté. Dokázal to necelou hodinu před půlnocí 11. srpna roku 2002. To měl v rukou sekeru a páčil vstupní dveře k Hromasům. "Děda už dávno spal, ležel v ložnici a měl zavřené dveře, protože já jsem se v kuchyni ještě dívala na televizi. Tam jsem se zase zavřela já, aby zvuk dědu nerušil, a tak jsem to páčení ani neslyšela," vybavuje si v paměti paní Růžena. Ještě dodává, že sluch jí moc dobře už neslouží, a tak televize hrála víc nahlas. I to dvojice vetřelců nepochybně věděla. Stodola ve vsi vyrůstal, dobře znal její lidi, jejich silné i slabé stránky a také to, o kom se říká, že má peníze. K Hromasovům šla dvojice vrahů najisto, věděli, že doma určitě budou mít větší finanční hotovost. "Asi dva týdny předtím, než se to stalo, nám vítr na hřbitově vyvrátil pomník na hrobě. Museli jsme to dát opravit a vybrali jsme z knížky nějaké peníze," vysvětluje paní domu. Řekli o tom spoustě lidí, ženské dokonce radily, jak pomníček nejlépe opravit, aby byl jako nový, a také jak to udělat, aby práce moc nestála. Hromasovi ani nikdo další nemohl předpokládat, že se zpráva o penězích uložených doma dostane k uším "krvavých manželů". "Opravu hrobu zařizoval zeť a představte si, že v tu sobotu jsem mu ji zaplatila. Bylo to deset tisíc. Nejdřív si je nechtěl vzít, prý že to počká a kdesi cosi. Ale já, jako bych něco cítila, mu je vnutila a ještě povídám - jen si to vem, kdoví co se s námi do rána může stát," třese se paní Hromasovové hlas ještě teď, po dvou letech od otřesného zážitku, který musela v tu noc přetrpět. Dvacet tisíc, co zbyly, schovala tak, jak byla zvyklá. Do hrníčku na polici v předsíni. Krátce po jedenácté v noci seděla před televizní obrazovkou. Nejslabší na ní právě dostával padáka a paní Hromasová se už pomalu chystala do ložnice, ke svému manželovi. "Jenomže najednou jsem uslyšela obrovskou ránu, až se celý dům zatřásl," říká. "Pak se rozletěly dveře do kuchyně a vlítli ke mně chlap se ženskou. Oba měli něco na hlavách, jako masky nebo kukly, a hnali se ke mně." Dvojice lupičů musela okolí domu dobře znát, přišli zadem, přes humna. Od lesa to vzali polem, přelezli plot u stodoly a pak se přes dvůr proplížili k oknu od kuchyně, kde se svítilo. Určitě nějakou dobu paní Hromasovou u televize pozorovali, nemohli si být jisti, zda u ní na návštěvě není někdo z jejích dětí nebo vnuci. Teprve když se ujistili, že je sama, začal Stodola páčit vstupní dveře, ještě dnes jsou na nich šrámy. "Ten chlap, co přede mnou stál, mlčel. Zato ona, i když byla o hodně menší, řádila jako čert. Hned bylo vidět, že kápo obou je ona." Maskovaná lupička smýkla paní Hromasovou k umyvadlu a pak ji přirazila ke kuchyňské lince. "Kde máš peníze a zlato, dej to sem," křičela. Se škrtidlem na krku Paní Růžena hrůzou nemohla ani dýchat, ani hovořit. Zmohla se jen na pár slov - "prosím vás, nechte nás, vždyť my nic nemáme." Jenomže to už lupička vytáhla z batůžku, co nesla na zádech, kus provazu a nůžky. Srazila starou paní na židli a pevně ji k ní připoutala. Nohy zvlášť, ruce za opěradlem také, stejně jako břicho a hruď. "Sešněrovala mě tak, že jsem se ani pořádně nemohla nadechnout, a řekla, že mě bude mučit, jestli jim nedám to, co chtějí." Zatímco Stodolová paní Hromasovou poutala k židli, její kumpán vlezl do ložnice. Nerozsvítil si, okna vedla na silnici, odkud bylo světla dost. Otevřel skříň, prohledával ji a možná si ani nevšiml, že vzbudil starého pána. Ten se pokusil z postele sklouznout a utéci do kuchyně za svojí ženou, jenomže Stodola byl rychlejší. V předsíňce ho srazil k zemi, hodil zpátky na postel a také ho svázal. Tentokrát páskem od županu, do kozelce, ruce k nohám. "Když nedáš peníze, tak ho podřízneme," prohodila Stodolová ke staré paní a začala prohledávat "svoji" polovinu domu. V koupelně strhla ze šňůry dámské kalhotky, rozstřihla je nůžkami a se slovy "teď něco zažiješ" je omotala paní Růženě kolem krku a utáhla. Ta se začala dusit, chroptěla a zmítala sebou, ale Stodolové jako by to působilo zvláštní radost. Na chvíli stisk povolila a pak zase utáhla. Stodola zatím šmejdil po domě, prohledal už kdeco, ale nic cenného nenašel, ani peníze. "To přece není možný, tady něco musí být," opakoval. Celá ta hrůza trvala už skoro hodinu a půl, mučení se protahovalo, oba bili starou paní i do obličeje, Stodolová jí před očima šermovala nůžkama, hrozila vypíchnutím očí, ale nedozvěděli se o penězích nic. Teprve kolem jedné po půlnoci napadlo Stodolu podívat se do hrnečků a krabiček na policích v předsíňce. Tam našel dvacet tisíc korun a vítězoslavně je předal své společnici. Přepočítala je a řekla paní Růženě: "Máte štěstí, oba." Pak nůžkama přestřihla šňůru od telefonu a zhasla světlo. Ještě chvíli se zdrželi v kuchyni, poslouchali, zda se venku něco neděje. Všude ale bylo ticho, a tak odešli - stejnou cestou, jakou přišli loupit a možná i zabíjet… "Bojíme se tu všichni" Paní Hromasová byla u konce svých sil. Zůstala přivázaná k židli a trápil ji strach o manžela, který se z ložnice neozýval. "Brečela jsem jako malá holka, křičela: Vašku, co je s tebou? Ale odpověď žádná." Poslední zbylou energii vynaložila stařenka na to, aby se trhavými pohyby, odstrkáváním chodidly, dostala i se židlí alespoň ke dveřím do ložnice. "Chtěla jsem na dědu vidět a už jsem byla rozhodnutá, že když bude mrtvý, zabiju se. To bych nechtěla žít, bez něj ne." Staří manželé měli po přepadení alespoň kousíček štěstí. Flanelový pás od županu, kterým Stodola pana Hromase svázal, se uvolnil a on se vydal své ženě naproti. Rozvázal provazy, které ji držely spoutanou, a pak oba, držíce se za ruce, čekali na ráno. Báli se jít ven. Až po páté hodině, když už začalo svítat, zaklepali u sousedky, paní Anežky, která telefonicky přivolala policii. Přijeli ze Zbraslavic i z Kácova, za pár minut tam byla i sanitka. Kácovští policisté, jak si paní Hromasová velmi dobře pamatuje, ji asi za týden navštívili znovu. "Jdeme po Stodolových, ale teď jsou někde ve Svitavách," řekl jí jeden z kriminalistů. Jenomže pak případ převzali policisté z Kutné Hory a ti - za další asi dva týdny - sdělili přepadeným, že dopadli skutečné viníky, dvojici Brejcha-Prchalová. "Co já jim k tomu mohla říci?" krčí rameny paní Hromasová. "Bylo mi to sice divné, ty dva tu nikdo nikdy neviděl, ale já nikoho z těch, co nás přepadli, nepoznala a děda taky ne. Ten viděl jenom velkého chlapa a ještě k tomu potmě. Nemohli jsme policii říci, že jsou to ti nebo tamti. Ale bojíme se tu všichni, pořád." Od té doby začal pan Hromas chátrat na duši i na těle. Čtrnáct dní strávil v kutnohorské nemocnici, dva psychiatři ho ještě dlouho poté navštěvovali. V poslední době se pohyboval už jen s pomocí chodítka nebo na vozíčku. "Oni ho zabili, vlastně hlavně ona. Ta děvka, že to tak musím říct," vzrušeně tvrdí paní Růžena. "Jarda nebyl špatný kluk, vždyť ho znám celé roky. Až co se s ní dal dohromady, spustil se. Kdoví, co s ním provedla." V Chabeřicích není nikdo, kdo by patřil k odpůrcům trestu smrti.