Šest malých vrahů. Odkud přišli?

Šestice mladých Romů si zatím vůbec nepřipouští, že by se zavražděním jedenaosmdesátileté stařenky v Olešnici na Rychnovsku vůbec něčeho dopustili. Žijí si s klidem tak jako dosud. Až na jediného - Vladimíra G., který měl tu smůlu, že už mu bylo patnáct let. Je tedy z hlediska zákona za svůj čin odpovědný a sedí ve vyšetřovací vazbě. Ostatní ne. Nejspíš jim nehrozí vůbec nic. Zůstanou v ústavech, dětských domovech, možná v psychiatrických léčebnách. Budou ale mezi námi. Kdykoliv mohou utéci a dělat, co je zrovna napadne. Na jejich právech je totiž nikdo nesmí omezit. Ani za vraždu. Jednopatrová barabizna na okraji Kostelce nad Orlicí, v sousedství budov uprchlického tábora, páchne už zdaleka. Nevábný pohled skýtá hned vchod do ní. Pod několika schody, vedoucími k rozbitým dveřím a zhruba desítce holobytů za nimi, kdosi rozlil něco opravdu nevoňavého. Nejspíš nočník. Z oken porůznu visí přeprané části oděvů, kontejner s odpadky u zdi přetéká a člověk je vděčný za vítr, který zdejší "atmosféru" alespoň trochu ředí. "Giňovi bydlí v prvním patře, až na konci chodby," ochotně ukazuje romské děvče a volá, aby od nich někdo přišel. Dva Giňové, otec rozvětvené rodiny Vladimír (34) a jeho nejstarší syn (15), jsou jediní z party vrahů, kteří přišli o svobodu. Další syn Petr je v Kostelci v dětském domově. Matka Adéla (26) pláče, kudy chodí. Nabízí nám židle, pak se hroutí na otoman a mezi vzlykáním proklíná policisty, kteří jí prý vzali živitele i dítě. "Vždyť já se z té ostudy zblázním, už ani do krámu nejdu, všichni se po mně dívají." V proklínání jí pomáhá vrásčitá babička, která ve výmluvném předklonu předvádí, co jí "policajti můžou". Zbytek rodiny, kluci Milan (7) a Robert (8), pláčí také. Z kočárku se k nim po chvilce přidává čtyřměsíční kojenec Nikolka. Musíme napínat sluch, abychom porozuměli křičeným slovům a holým větám. Jisté je, že všichni popírají jakoukoliv vinu jak otce, tak i dvou dětí. "Manžel ležel celý ten čtvrtek tady v posteli, nikam nešel,"; dušuje se paní Giňová. Na její stranu se přidává i "gadžo" Petr Bohanský (47), jinak vyučený čalouník z Jilemnice. Žije v bytě s Giňovými už od dubna, je tu prý na návštěvě. Potvrzuje alibi nejstaršího Gini a osočuje policii, která prý nikoho z rodiny ani nevyslechla a jeho také ne. To, že dva kluci z rodiny trávili svůj život v "pasťáku", ale náhodné není (mimochodem - stejné je to i u ostatních malých vrahů). Ta část romské komunity, ze které vzešli, patří k vrstvě lidí, kde násilí je běžný způsob jednání. Všichni deseti- až patnáctiletí chlapci z party zabijáků už za sebou mají buď loupežné přepadení, nebo alespoň násilí vůči ostatním. Jejich mládí je zachránilo před vězením, ale ne před jakou takous izolací ve specializovaných ústavech. Kvůli převýchově. Ředitelem jednoho takového dětského domova je v Kostelci nad Orlicí Jan Vodička. V jeho péči byli a stále jsou tři ze šestičlenné tlupy mladistvých vrahů. Říká: "U nás žijí a učí se jen děti s diagnostikovanými poruchami chování, násilí a agrese jsou mezi nimi. Mohou tu být děti ve věku od čtvrté do deváté třídy základní školy." Když procházíme jednotlivými patry zamřížované budovy, vidíme všude vzornou čistotu a pořádek. Romští i "bílí" kluci mají zrovna volno, hrají dámu, karty (hazard zakázán, jde o nevinné prší nebo žolíky s kanastou), pinkají stolní tenis nebo sledují televizi. Je jich tu teď sedmnáct, na starosti je má devět vychovatelů a pět učitelů. Dva muži a jedna žena mají na starosti vždy jednu výchovnou skupinu, mohou se chovancům věnovat do nejmenších maličkostí. Je to třeba, protože ani hygienické návyky, o slušném chování nemluvě, nejsou vlastní všem. Většina z nich přišla do domova z početných rodin, kde se žilo jen za sociální dávky, rodičovské příspěvky zejména. Když děti něco "přikradli" do rodinného rozpočtu, chválili je. Nezaměstnanost rodičů chápali jako potvrzení toho, že je společnost mezi sebe nechce. Zvykli si brát sami, násilně. Ani v ústavu se příliš nemění, alespoň ne hned. Kult fyzické síly tu jen kvete. Jeho svérázným testem a zároveň zařazením na "společenský žebříček" je tetování. Kluci si ho dělají sami, inkoustem nebo i barvou, pokoutně po nocích anebo když jsou na útěku. Mají ho na rukou, zádech i nohách. "Tohle je symbol čínského draka," hrdě předvádí svoje předloktí dvanáctiletý Pavel. Díky němu obstál, v očích ostatních je "akční", nebojí se, vydrží. Ze stejných důvodů preferují mladí vrazi všechno, co vede k fyzickému posílení těla. Sportují prý někdy i se zaťatými zuby, ale stolní tenis, jízda na kole a cvičení všeho druhu jsou víc než oblíbené. Ke stylu, který vyznávají, patří být silný a tvrdý. Vystřihují si obrázky svalovců a kulturistů, hrdinů akčních filmů i hororů a lepí si je na své skříňky a noční stolky. Chtějí být jako oni. Pak si budou moci brát bez ptaní všechno a všichni je budou muset poslouchat, věří mnozí z nic... Ředitel Vodička, z jehož ústavu se značná část tlupy mladistvých vrahů rekrutovala, má kruhy pod očima a kudy chodí, tudy přemýšlí, jak při jejich výchově dál. "No, alespoň že teď už mám pevný termín na psychologa a psychiatra tady u nás,"říká. "Ať se stalo, co se stalo - a my všichni jsme z toho šokováni - nesmíme zapomenout, že to jsou jenom děti, kterým odmalička něco moc důležitého chybělo." Chtělo by se mu věřit. Ale proč na to musela doplatit Anna Otčenášková, stařenka, která nikdy nikomu neublížila? Byla poslední, nebo budou i další?