Život s teroristou

Z toho případu mrazí! A také jímá hrůza! Terorista, který ji šířil, spáchal za pět let na dvě desítky bombových útoků. Pokud by se mu zdařily podle jeho představ, mohly zahynout tisíce lidí. Jak by asi vypadal rychlík Praha - Česká Třebová, který by rychlostí hodně přes sto kilometrů vyletěl z kolejí? To všechno a ještě víc Vladimír Štěpánek (68), důchodce z pražského sídliště Prosek, připravoval, tomu podřizoval svůj život. Pět let po něm šla policie. Pro její muže se terorista stal noční můrou, ztělesněnou v úzkostlivé otázce - co když se mu "to" jednou podaří? Nakonec měla celá kauza jen jednu oběť. Samotného Štěpánka, který spáchal sebevraždu. Člověk, který chtěl zabíjet, zahynul nakonec sám. Paní Štěpánkovou osud jejího manžela zlomil. Má necelých šedesát let, ale vypadá na víc. Seděla naproti mně doma ve svém bytě, u stolu, pokrytém obyčejným igelitovým ubrusem. Hrbila se, jakoby pod tíhou osudu, který nyní musí nést, i když za nic nemůže. Ruce měla sepjaté v klíně, na sobě vestu bez rukávů, lemovanou úzkým pruhem králičí kožešinky. Plakala. "My jsme opravdu o ničem nevěděli, ani ve snu by nikoho z nás nenapadlo něco podobného," opakovala pořád dokola, "já už nikomu nevěřím, nechci být vláčená po novinách, už to nedokážu snést." (V březnu 1999 nechal Štěpánek vybuchnout svoji první samodělnou bombu. Bylo to na poliklinice v Praze 9, ve Vysočanech. Detonace vyrazila v přízemní čekárně okna a zničila její zařízení. Lehce zraněni byli tři lidé, kteří částečně ztratili sluch.) Svého manžela poznala Marie Štěpánková v roce 1969. O tři roky později se vzali, porodila mu dva syny. Otec pracoval v ČKD Praga, ve známé "pragovce" a měl pověst fachmana a po všech stránkách pořádného chlapa. Od fabriky dostal byt, rodina žila klidně a spokojeně. Až do té doby, co Vladimír Štěpánek přišel o práci. Svět, který znal, ve kterém žil a kterému rozuměl, přestal existovat. Z útržkovitých slov paní Štěpánkové je zřejmé, že od toho dne se její manžel skutečně změnil. "Hodně sedával doma, nechtěl ani nikoho vidět. To až pak chodil pryč," vzlyká drobná žena s očima oteklýma od slz. Každou chvilku jí zrak zabloudí ke skříni naproti oknu. Na ní, až nahoře, stojí obyčejná, "erární" urna s popelem jejího muže. Takhle si konec manželství zcela jistě nepředstavovala... Naopak, jak říkají sousedé z domu, byla ochotna udělat cokoliv, aby rodina i po ztrátě zaměstnání svého živitele žila normálně. Vystřídala pár míst a nakonec zakotvila v jednom ústavu pro obtížně zvladatelnou mládež jako kuchařka. "Nezlobte se, ale já už opravdu nechci o ničem mluvit. Je mi šedesát a život pro mě skončil. Co bude dál, nevím. Nikomu a ničemu už nevěřím, ani novinám, ani policii. Ti také slibovali, že náš pohřeb nikdo cizí nenaruší a bylo to úplně naopak. Ať mně každý nechá na pokoji." (V listopadu 2002 podminoval Štěpánek dalším svým nástražným systémem trať v Praze 9-Kyjích. Výbušnina v igelitové tašce byla zprvu připisována "mezinárodním teroristům", protože v Praze se konal summit NATO. Kvůli vadnému detonátoru a špatnému poměru namíchaných složek výbušné směsi k explozi nedošlo.) Vladimír Štěpánek dlouho sedět doma nevydržel. Vystřihování a lepení papírových modelů českých hradů a zámků (manželka je pořád schraňuje) ho dlouho nebavilo. Stal se na přechodnou dobu popudlivý a agresivní, pro ostrá slova a dokonce i úder pěstí nešel daleko. Do domu dokonce jednou přijela policejní zásahovka, když se Štěpánek nepohodl s jedním ze sousedů. Postupem doby začal propuštěný muž mizet z domova na stále delší dobu. "Říkal mi, že má rád výlety do přírody," prozradila jedna ze sousedek. Ve skutečnosti začal tipovat místa svých útoků, především na železnici. Z balkónu si udělal dílnu, profesně vybavenou na úrovni. Brousil tam, vrtal i svařoval, míchal chemikálie do náloží. Pak, brzy ráno, odcházel »na výlet do přírody« s batohem, kde měl připravenou i třicetikilogramovou "minu". (V červnu loňského roku instaloval Štěpánek dva výbušné systémy na hlavní železniční trati Pardubice - Choceň poblíž Kostěnic. Každý z nich vážil pětadvacet kilogramů, naštěstí nevybuchly. Kdyby fungovaly, mohly být následky daleko horší, než nedávné útoky teroristů na vlaky ve Španělsku, říkají policejní experti.) Někteří z lidí, kteří Štěpánka dobře znali, tvrdí, že vyhlásil válku režimu. Že zahájil svůj vlastní odboj proti státu, který vinil z toho, že mu zničil život. Prý se často nechával slyšet, že by bylo třeba lidi vyburcovat, aby se nechovali jako ovce a nesnášeli trpně nezaměstnanost, tunelování nebo rozbití státu. V přesvědčování a snad i agitaci neuspěl. Možná proto přestal brát ohled na cokoliv a začalo mu být jedno, komu co udělá, kolik lidí a jakým způsobem pozabíjí. Nesnášel Němce, viděl v nich potomky Hitlera, kteří chtějí pouze opětovné zotročení Čechů... Černobílé vidění světa ho vedlo při dvojnásobném útoku na pražský hotel Duo, vyhledávaný zejména německými turisty, i na jiná místa. (V loňském létě umístil Štěpánek nálož ke kontroverznímu pomníku česko-německého usmíření poblíž Teplic nad Metují na Náchodsku. Poničil i pomník obětem komunismu na úpatí Petřína.) Policejní důstojníci, zapojení do pátrání po teroristovi se shodují v tom, že se jednalo o člověka, výjimečného svojí cílevědomostí a lhostejností i necitelností k životům jiných. Bezděčné ocenění vzbuzuje jeho fyzická kondice, absolutně nezvyklá u člověka tak vysokého věku. "Představte si, že u nás v kriminalistickém ústavu jsme kolejnici, kterou přeřízl Štěpánek standardní pilkou na železo, řezali také. Trvalo nám to čtyři a půl hodiny a to jsme se u toho ještě střídali," řekl policejní expert, který si nepřál být jmenován. "A on na to byl sám, v terénu, kde musel dávat pozor nejen na nežádoucí svědky, ale hlavně na projíždějící vlaky. Zvládl to." Štěpánek byl svým způsobem osamělým lovcem. Nesvěřoval se nikomu, svoji pravou tvář úzkostlivě tajil i před svojí rodinou. Plukovník Jiří Svoboda, vedoucí odboru násilí Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, říká: "Já osobně jsem přesvědčen, že ani jeho žena, ani nikdo jiný z rodiny opravdu nic nevěděli. Pro ně i pro okolí to byl člověk, který si balkon změnil na dílničku a kutil si tam. Nic neobvyklého." Faktem je, že lidé v domě o řemeslné zdatnosti svého souseda dobře věděli. Trochu pikantně zní slova jednoho z nich. Jasně si vzpomíná, že předtím, než Štěpánek zapnul na balkóně vrtačku, brusku nebo začal používat kladivo, požádal s omluvou o svolení další nájemníky. Ti ho tolerovali, ale také využívali, jaksi "na oplátku". Někteří mají dodnes od Vladimíra Štěpánka svařené mříže do oken, mnohým z nich opravil zámky, kování na dveřích nebo to, co v domácnosti dosloužilo... Robustní a ramenatý člověk se v dopisech, v nichž se hlásil k výbuchům (zprvu je zasílal některým redakcím pražských novin, později přímo ministerstvu vnitra) podepisoval jako "Mrzák". Jeho levá ruka totiž byla částečně zohavena poté, co někdy v roce 1992 ublížil sám sobě. Neodhadl správný poměr složení výbušniny, kterou zkušebně chystal. Část z ní mu vyhořela přímo v ruce. Následky byly spíše kosmetické, na ruku prý nebyl příjemný pohled a Štěpánek ji před okolím skrýval. I tohle gesto, které se pro něho stalo typické, pomohlo při jeho dopadení. Byl už nejvyšší čas. Terorista se zdokonaloval, jeho metody i výbušné systémy se zlepšovaly. Nikdo neví, který z příštích Štěpánkových pokusů by mohl být úspěšný a kolik zmařených lidských životů by stál. Foto archív Blesku Jak byl dopaden? Finále teroru, kterým se Vladimír Štěpánek mstil všem kolem sebe, připomínalo závěr špatného akčního filmu. "Ze mě nic nedostanete," vykřikl a bodl se dýkou do krku. Detektiv z Náchoda, který v civilu hlídal část nádraží v Teplicích nad Metují, později řekl: "Šel jsem proti němu a chtěl ho zadržet, už se vědělo, kdo to je. Připadalo mi, že se buší pěstí do hrudníku. Teprve když jsem k němu přiběhl - to už ležel na zemi - jsem uviděl nůž a krev." Policista neztratil hlavu. Štěpánek si poranil krční tepnu, a tak mu ji zaškrtil. Spojil se s kolegy, zakrátko přijela záchranka. Ztráta krve a možná i embolie (tj. vzduchová bublina v krevním oběhu) rozhodly. I přes převoz vrtulníkem do Prahy, do nemocnice ve Střešovicích, se pachatele téměř dvou desítek bombových útoků nepodařilo uchovat při životě. "Po prvním výbuchu a následných pachatelových dopisech jsme ho začali vytypovávat," vzpomíná plukovník Jiří Svoboda, šéf odboru násilí Útvaru pro boj s organizovaným zločinem. "Hledali jsme v databázích, evidencích, doslova a do písmene všude, kde to šlo. Pachatelovy dopisy prozrazovaly, že to je člověk, který měl v minulosti konflikt s policií, a tak jsme se zaměřili tímto směrem." V praxi to znamenalo prověření víc než tisícovky lidí, zpracování desítek a později i stovek znaleckých posudků a expertiz. Začaly se objevovat první konkrétní stopy - DNA na dopisech i na nastražených náložích, shoda v postupech při výrobě výbušných systémů, stejná metodologie, rozhodnost a cílevědomost pachatele. "Své k případu řekly snad všechny obory kriminalistiky," poznamenal plukovník Svoboda, "a zejména dokonalý soulad mezi experty Kriminalistického ústavu Praha a policisty tak říkajíc z terénu." Ukázalo se, že zatím neznámý pachatel pracuje systematicky a že se bez ohledu na riziko se vrací na místa, kde se výbuch nezdařil podle jeho představ. Tak třeba v Černošicích byl dvakrát, u Zoubkova sousoší pod Petřínem v Praze dokonce třikrát, a všude nastražil nové nálože. "Tak jsme místa, kde ještě dvakrát nebyl, začali hlídat," říká plukovník Svoboda. Policie spolupracovala i s místními orgány a obyvatelstvem. V Teplicích nad Metují, kde byl už jednou poškozen památník česko-německého usmíření, instruovala počínaje starostou a konče průvodčími v autobusech a ve vlacích desítky lidí. Všichni věděli, kam se při objevení podezřelé osoby obrátit a podobné to bylo i na dalších místech. "Hlídali jsme i pražská nádraží a zajímali se o lístky, prodané tam, kde došlo k teroristickým akcím. To nás nakonec k pachateli dovedlo." Proto se Štěpánka podařilo zachytit kamerou přímo v areálu nádraží v Teplicích nad Metují. Bylo to 29. prosince loňského roku dopoledne, kdy se terorista vydal s batohem trhaviny k pomníku smíření. Tam ho náhodně uviděli tamní myslivci. Zpočátku ho měli za pytláka a pokusili se ho chytit. Když ale pronásledovaný odhodil batoh a oni uviděli, jak z něho "trčí jakési dráty", vzpomněli si na policejní rady a mobilem vše ohlásili. Kriminalisté okamžitě zablokovali město a jeho nádraží, z Prahy vzlétl vrtulník se zatýkacím komandem. Právě on těžce zraněného Štěpánka dopravil do hlavního města... "Za sedmadvacet let, co dělám tuhle práci, jsem se s ničím podobným ještě nesetkal," shrnul plukovník Svoboda. "Nejhorší byl pocit, že ho ještě nemáme a že se mu to, co chce udělat, může podařit. Byl to závod s časem."