Kdo je ta bestie?

Muž v maskáčové bundě a teplákách dopije své jedno pivo. Zaplatí a smutným hlasem prohodí pár slov s hostinským. Zastaví se zřídka, i když to má z pěkného udržovaného domku pár desítek metrů. Ještě nedávno se ho lidé báli jen potkat. Klopili zrak. Nevěděli, co říct. O čem také mluvit s otcem, který přišel o krásnou, usměvavou, neobyčejně slušnou dceru. Kmetiněves dva měsíce poté. Jméno obce s třemi stovkami obyvatel znali ještě tak v nedalekých Velvarech. Než tady někdo den po Silvestru brutálně zavraždil třináctiletou Báru. "A já se ho deset minut potom, co jsme ji našli, zeptám, jak mu je. Prostě mě nic jinýho nenapadlo. Doteď si připadám jak idiot," říká mladík, který byl na místě činu mezi prvními. Nechce zveřejnit jméno. Nikdo nechce uvést jméno, pokud patří mezi výjimky, které se vůbec dají do řeči. Podezíravé pohledy. Dusno. Udělal to někdo z místních? "Ležela tam... Bílá, studená, polonahá... Zkusili jsme tep na krku. Pak někdo zavolal mobilem policajty. Ty její velký otevřený udivený mrtvý oči mám pořád před sebou." "Co blbneš, dyť diskotéka je ve Velvarech každou sobotu," rozebírá omladina u vedlejšího stolu. "Ty sis dal stoličnou vodku? Ta je prej dobrá na stolici." Pak si jdou zahrát šipky. Starší obyvatelé mají jiné starosti. Jednomu spadl komín těsně před dokončením, jiný potřebuje cosi pomoct s elektrikou. Další ukazuje sázkařský tiket a věří v mnohatisícovou výhru ve fotbalovém poháru. "Nejčastěji vyhrává chlap, co si plete fotbal s hokejem," kroutí hlavou. "Ještě nedávno jsme se nebavili o ničem jiným, než o Báře," pokračuje očitý svědek hrůzného nálezu. "I když někdo začal o něčem jiným, další na to stočil řeč." Silvestr tady prý byl parádní. "O půlnoci jsme odpálili před hospodou rachejtle a šli přát po barácích. Říkal jsem Báře, že jestli si přeje něco, co se dá koupit, ať řekne svýmu skvělýmu tátovi, kterej jí to určitě splní. To bylo naposled, co jsem ji viděl živou." Na Nový rok se v hospodě ještě dooslavovalo. "A najednou Tonda, Bářin otec, že se ztratila. Vyrazili jsme ji hledat. Nejdřív jsme šli k rybníku, jestli se třeba pod ní neprolomil led." Další cesta vedla na silničku mezi Kmetiněvsí a Hospozínem, kde se Bára rozloučila s kamarádkou. "Prošli jsme cestu, ale bez baterek to bylo na hovno. Vrátili jsme se pro ně, vlastně už tehdy jsme byli kousek od ní." Další obíhali vesnici, ptali se po barácích, také u osaměle žijících chlapů. "Pročesávali jsme cestu a vedlejší koleje. Pak někdo vykřikl, že tam leží kryt od mobilu. Vedle byla krev. Od začátku jsem tušil, že se stalo něco hroznýho, protože to byla strašně slušná holka a jen tak by se neztratila." Ve škarpě pod silnicí objevili velkou kaluž krve. "Udělali jsme rojnici, bylo nás asi dvacet. Postupovali jsme dolů ke strouze. Tam ležela. Ne že to bylo hrozný. Je to hrozný furt. A zůstane v nás jak balvan, i když ho chytnou. Policejní pes potom našel stopu na druhou stranu. Ten hajzl to tady musel znát." Cesta hrůzy Je tma jako tehdy. Liduprázdno, jen štěkot psů. Bára šla vyprovodit kamarádku. Rozloučily se u cedule Hospozín. Tady je i poslední pouliční lampa. Ještě kousek sahá její světlo. Vlevo železniční násep. Vpravo příkop a stromy. K ceduli Kmetiněves asi dvě stě metrů. Tři minuty chůze. Mírná zatáčka. Jediné místo skryté pohledům z obou konců vesnic i ve dne. Teď tam poblikává svíčka. Křížek, plyšáci, větrník, kytka. Improvizovaný pomníček opečovávaný lidmi ze vsi. Tady zřejmě vrah strhl dívku ze silnice a ubodal. Vyhlédl si Báru, když šla tam a čekal, až se bude vracet? Potkal ji náhodou? Znala ho? Kamarádka si nevšimla, že by je někdo sledoval. Ještě na sebe křičely. Pak se prozváněly, než Bářin mobil oněměl. Muselo se to stát chvilku poté, co se v pět odpoledne rozešly. Domů, kam měla dorazit na film Svatba mého nejlepšího přítele, to měla slabou čtvrthodinku chůze. Přes pole ke strouze obrostlé roštím, kde oběť našli, to není ani sto metrů. Něco zapraská. Pár kroků za zatáčku. Svit lampy a první kmetiněvský dům. Otevře mi mladá paní. "Vraceli jsme se tudy autem čtvrt hodiny předtím. Zahlédli jsme jen dceřinu dvanáctiletou spolužačku. Chodí do Velvar, do sedmičky. O rok níž, než chudák Bára," povídá a vyndává z trouby vonící škvarkové placky. "Nic jsme neslyšeli, žádné volání o pomoc. Kolem deváté manžel vylítl ven, protože tady někdo pobíhal. Už nám takhle ukradli benzín z auta. Chlapi mu říkali, že hledají holku. V půl dvanácté jsme se dozvěděli, co se stalo." Na silnici hrůzy si netroufne jít ani přes den. Bývala to hodně používaná spojnice mezi oběma vesnicemi. "Chodila jsem tam za tmy do práce a zpátky. Měla jsem vždycky divný pocit. Manžel se mi smál. Teď už se nesměje." Muž zrušil noční směny a vozí ji i děti autem. Měsíc poté skoro nespali. Dcera v tu stranu večer chodívala venčit psa. Už ho naučila, aby vydržel od setmění do rána. Letos v létě určitě nebudou s bráchou stanovat na zahradě. "Chlapi si nekoukají do očí, nedají se hned do řeči, jako dřív. Doděláváme domek v další vesnici. Už abychom byli přestěhovaní." Může tady sedět s námi... "Byl to takový náš Toníček, žil pro druhý. Teď se uzavřel do sebe, už to není on," povídá mladý chlap, když za mužem v teplákách a maskáčové bundě, co si dal své jedno pivo, zaklapnou dveře hospody. "Taková věc se musí stát vždycky těm nejhodnějším lidem. Báru jsem nikdy neviděl zamračenou. Každýho zdravila, nikdy žádný problém. I její dva starší sourozenci. Všichni tak slušně vychovaný, až se tím odlišovali od ostatních. Na pohřeb mě nezvali, i když jsem příbuzný. Chtěli tam být sami. Stejně bych nemohl." Jako první uvízli prý v hledáčku policie svobodní muži a ti, co měli nějaký škraloup. "Třeba kluk z Hospozína, který v létě zbil jednu holku, pak jeden odtud, co po ní tak puberťácky šel, protože se mu líbila. Pak nějakej recidivista, co prej na Kladensku zabil ženskou. U výslechu jsme byli všichni. Někomu brali kvůli DNA sliny, špínu za nehty, vlasy, krev, těm nejpodezřelejším snad i sperma. Ale nic. Už jsme z toho naštvaní." Vzorky DNA policie odebírá podle potřeby. Podle našich informací jich odsud a z okolí má desítky, z celé republiky pak prověřuje stovky. "Já jsem jim nabízel, ať mi to vezmou a dají mi potvrzení. Chci mít klid. Ze začátku si od nás, co jsme se sem přistěhovali, odsedávali i chlapi v hospodě," říká další muž. "To podezírání sice není už tak strašný, ale moc se tady nevyptávej, nebo ti někdo rozbije hubu." Hospoda je večer plná. Mladík platí sekeru ze včerejška, pak pokouší výherní automat. Předevčírem sem vpadl chlap s rozbitou hlavou. Zapaloval Báře u pomníčku svíčku a spadl do škarpy. "Proti dřívějšku je tu mrtvo. Odvolali jsme i zábavu, co měla bejt koncem ledna. Lidi jsou jiný, než dřív," povzdechne si hostinský. "Každou chvíli přijede pro někoho policejní auto, začne se říkat, že to byl on. Pak ho zase přivezou zpátky, takže to nebyl on..." Chlapům vrtá hlavou: Není moc pravděpodobné, aby to udělal někdo, kdo to tady nezná. Ale kdyby to byl někdo z místních, museli by ho přece už usvědčit. "Může tady klidně sedět teď s náma. Jakej by měl dostat trest? Já bych ho dal do klece a pustil k němu Tondu," povídá příbuzný. "A kdyby se unavil, mohli bysme ho střídat my ostatní." Vesnické 11. září "Mohu vidět vaše doklady?" Párkrát jsem prošel Kmetiněvsí a přijela policie. "Asi se nedivíte, ne?" Stejně dopadli nedávno muži rozvážející v dodávce noviny. Zastavili na kraji obce za stodolou, že si dáchnou. "Takový to tady teď je. Nikdo nevěří nikomu, každej cizí je podezřelej," říká mladík, který byl na místě činu mezi prvními. "Už nejsme normální vesnice se svým obecním bláznem, alkoholikem, proutníkem a gamblerem. Dřív někomu něco ukradli nebo jeden přebral manželku druhýmu a probíralo se do týdny. Teď ti všechno připadá jako naprostá banalita." Za čtrnáct dní má být první veselice "poté". Hasiči chystají bál. "Čas je mocný čaroděj, Ale takový šrám zůstane navždy," míní starosta Jiří Beránek. "Pro naší vesnici je to stejná tragédie, jakou bylo pro Ameriku jedenácté září." Stmívá se. Nikde ani živáčka. Památná hora Říp se ztrácí z dohledu.