Stodola: Odmala jsem byl zlobivej kluk

Jaroslav Stodola strávil ze svých sedmatřiceti let osm a půl roku ve věznicích. Tehdy ještě nevraždil, "jen" loupil a dopouštěl se násilí. Teď mu hrozí doživotí. Spolu se svou manželkou Danou zabil nejméně sedm lidí, jednu vraždu spáchala Stodolová sama. Prý! Ani policie dosud neví, zda "krvaví manželé" nemají svědomí zatíženo dalšími zločiny. Stodolová se čtenářům Nedělního Blesku vyzpovídala minulý týden, nyní je řada na jejím životním druhovi. Zabíjel prý on, a to ve všech případech, ona "pouze" plánovala, rozhodovala a vedla vrahovy ruce. Možná to ale tak docela pravda není. Stodola dal při setkání s reportéry Nedělního Blesku jasně najevo, že ví, co ho čeká. Že se shovívavostí počítat nemůže a že proto nemá cenu, aby něco skrýval. Ani o sobě, ani o své ženě. Do návštěvní místnosti vazební věznice v Hradci Králové přivedl Jaroslava Stodolu urostlý a ramenatý kapitán vězeňské služby. I tak ho ale vězeň o hlavu převyšoval, na rukách jako lopaty jeho pouta vypadala dost titěrně. Oblečen do nafialovělých tepláků a hnědého trika, v sandálech, s hlavou čerstvě umytou seděl Stodola na umělohmotné židličce a namáhavě hledal slova, kterými by popsal svoje zločiny. "Já moc mluvit neumím, ona by ty problémy neměla." Svoji ženu nešetřil, říkal o ní jen "ona", nebo "manželka", jménem ji ani jednou nenazval. Hovořil o tom, jak se v ní zklamal a že až nyní pochopil, jakou cenu musí zaplatit za život s ní. Tedy - pokud znovu nelhal. V unikátní "dvojzpovědi" manželského páru masových vrahů Nedělnímu Blesku pokračuje jeho mužská polovina. Jak dlouho v téhle věznici ještě budete? "Asi tak ještě půl roku. Můj případ je uzavřen. Jsem rád, že to je už hotový. Jak bych to řekl - že už je konec." Sedm zabitých lidí, které přiznáváte, je hrůzné číslo… "To je hrozný, i pro mě. Furt se z toho nemůžu vzpamatovat, proč jsem to dělal. Proč jsem to dopustil, to pořád nevím. Nechtěl jsem to." Ale to vám nikdo neuvěří! "Právě že ne, já vím." Co bylo první? " To byla ta loupež v Chabeřicích a to svázání v baráku. Vlezl jsem tam oknem a pustil dovnitř pak ji. Ale tam jsem nezabíjel, jenom jsem ho svázal." Já bych ale chtěl vědět, proč jste začal zabíjet! "To já taky nepochopím, asi… nevím. To už tak přišlo a pak už to šlo. Ona s tím taky souhlasila, a tak už to jelo. Jak bych to řekl, ona pak už chtěla chodit do toho i přes den, ale to už nás ti lidi viděli, a to už se musí vraždit." Před chvílí jste řekl, že jste vraždit nechtěl. Jenomže sedm lidských životů, to přece není ani omyl, ani chyba, to je opakované vraždění. "No… nechtěl jsem. Ale pak musíte, to už…" Musíte? Vás k tomu něco nebo někdo nutil? "Peníze a manželka, takhle to bylo." Natočil jsem s ní rozhovor minulý týden v Pardubicích a tam mi řekla, že iniciátorem všeho jste byl vy! "Vždyť ona mě do toho honila, pořád mně říkala - tak kdy půjdem, kdy? Nebo když jsem měl někoho uškrtit, ne, tak se ptala - už to máš?, abych si pospíšil, abych to měl brzo hotový. A takový věci…" Dovedete popsat, co jste vlastně dělal? Například v Měchonicích? "Aha, to už jsem doma. No to bylo přes den, tam jsem musel. Že už nás viděli a tak. A taky manželka říkala, abych si pospíšil. Pomáhala mi i s mrtvolama, ukládat je." Na co jste si tam přišli? "Tam manželka sebrala video, já vzal pistoli a nějaký ty kraviny. Rádio, hodinky a asi tak deset nebo dvacet tisíc, teďka nevím přesně." Police vyčíslila váš zisk ze všech těch vražd asi na tři sta tisíc korun. Za osm mrtvých… "To je hrozný, já to vím taky, no. Ale to už se nedalo, ona byla líná dělat a byla chtivá na peníze. Jenom rozhazovala, bylo to hrozný." Co si kupovala, za co utrácela? "Hlavně za prášky, ale pak taky za věci. Ona potřebovala každou chvíli něco novýho a pak to šlo třeba do zastavárny. Telefon novej, do zastavárny, video nový, do zastavárny. A pak už to nevybrala, měla pořád nový řetízky, všechno možný." Co jste z toho měl vy? "Já byl párkrát vopitej, to jo. Něco na jídlo bylo, nějaký oblečení a jinak nic." Vím, že jste na žádost pozůstalých zvonil ve Slavošově na zvonici, když pohřbívali jednu z vašich obětí. Hodně jste se musel přetvařovat? "Jo, to bylo hodně přetvařování. Ale pořád, třeba když kolem projeli autem policajti, jako kolem baráku, tak jsem musel hned do sklepa a tam jsem se napil. To bylo hrozný." Pil jste hodně? "To já nevím, když jsem potřeboval, tak jsem se napil. Vždycky, když jsem měl takovou tu vnitřní paniku." Vaše manželka tvrdí, že jste jí v opilosti vyhrožoval vyvražděním rodiny, matky a dcery, když s vámi nepůjde vraždit. "To je lež. Proč bych je měl zabíjet?" Zabil jste už víc lidí. "Ale tohle ne, to ne. To si vymýšlí." Vypadá to, že házíte vinu jeden na druhého… "Já jsem vraždil, to je pravda. Ale byla u toho i ona. Nevím, proč si vymýšlí, že jsem byl tím eni… iniciátorem, když jsme u toho byli oba dva společně." Vy jste vždycky škrtil… Bojíte se krve? "Ne, proč. Ale s ní je to takový brutálnější, mně se to nelíbí. Takhle jsem to vzal zezadu, zatáhl a bylo to. Tam u nich se vždycky našel kus hadru nebo šátku." Kolikrát jste byl v životě trestán a za co? "Třikrát, za výtržnictví a za krádež." Od toho je k vraždám hodně dlouhá cesta. Proč jste se na ni dal? "Vždyť jsem vám to říkal. Kvůli ní jsem ukradl v tom pitomém Hrabětíně sedačku a vyhodili nás z práce. Tak jsem toho vzal víc, no a pak už bylo před Vánoci, a to už nás nikde nevzali. Tak jsme udělali tu první loupež v Chabeřicích." Jaký vlastně byl nejcennější kus majetku, který jste s manželkou měli, na který jste si vydělali prací? "To jsem měl, když jsem dělal v Rabbitu ve Štěpánově, oblečení a takový… to jsem měl za svoje peníze. To jsem ještě nekrad." Bylo těžké při tom zůstat? "Nebylo, vždyť já jsem byl zvyklej celej život pracovat. Až když nás vyhodili, přišla nouze. A ona nebyla zvyklá žít bez peněz." Měli jste nějaké přátele? "Dřív jsem měl, hodně. Pak ne. Ona nikam nechodila, jenom chrápala." Co vaše vzdělání? "Vzdělání nemám žádný, osm tříd. Pět normálně a ty tři na zvláštní škole. Pak jsem pracoval u mlíkařů ve Zruči nad Sázavou." Starý pan Peroutka, kterého jste nezavraždili jen náhodou, tvrdí, že jste jeho přepadení museli mít pečlivě naplánované. "No, tak to chápu…" Počkejte, chápu nebo nechápu. Jak to bylo? "No, některý byly, některý ne. Někdy jsme se s manželkou domluvili, co s nima potom uděláme, někdy ne. Někdy záleželo na tom, jak to tam vypadalo. Někdy stačilo něco plácnout. Jako s tou S.(tady Stodola nazval jednu ze svých obětí jménem - pozn. aut.). Já povídám, tak ji někde zakopem. No a ona se toho chytla a už jsem musel škrtit. A u toho Peroutky? Tam před jeho barákem spadla na zem sama a řekla mu, že je těhotná a že se jí udělalo špatně. A o tu vodu si řekla sama, ne já. Já o tom nevěděl." To vám toho člověka nebylo ani trochu líto? "Všech mi bylo líto, všech." Myslíte, že vám to někdo uvěří? "Neuvěří, ale já měl lidi rád. Vždyť já jsem vyrůstal s lidma, ve fabrice, nikomu jsem neubližoval. Až teďka, co se to stalo." Pro spoustu lidí jste důkazem i argumentem pro to, aby byl v České republice obnoven trest smrti. "No, to by měl. To souhlasím. I se svojí popravou bych souhlasil. Vždyť já to pořád nemůžu pochopit, co jsem udělal. Nejde to." Jenomže vy jste šel zabíjet lidi. Ne na přátelskou návštěvu! "No jo, no. To bylo všechno kvůli penězům. A kvůli manželce. Já do ní byl hrozně zamilovanej, to je pravda. Nechtěl jsem se s ní hádat, já byl takovej… jak se to řekne… pod pantoflem. Ale až moc, no." Vaše žena mi řekla, že i kdyby se stal zázrak a vy jste se oba ocitli na svobodě, tak že s vámi už žít nebude. "Vždyť já s ní taky ne (smích). S ní už se nedalo." Jak vidíte svůj další život? "Nijak, furt zavřenej." Víc než osm let jste si už odseděl, vězení dobře znáte. Ale pokud vám soud dá výjimečný trest, dostanete se asi do úplně jiného vězení. Do podmínek, které si nedovedete představit a už tam zůstanete. "Z toho mám taky strach, no, to je pravda." Vaše jméno bude symbolem pro masového vraha… "No, to je ostuda… a všechno možný. Teď vím, že brát život nemá nikdo právo, ale už je pozdě… nikdy se to nemělo stát. Chtěl bych se jim omluvit, ale vím, že je pozdě. Lidem, kterým jsme ublížili, vlastně jejich rodinám bych to chtěl říct alespoň takhle. Já to pořád nemůžu pochopit." A co vaše rodina, byl tu někdo za vámi, chtěl byste je vidět? "Ne, jenom se sestrou si píšeme. Ale vidět je ani nechci." Vaše matka nedávno v rozhovoru pro MfD řekla, že jak vás zná, vězení nepřežijete. Jak jste ta slova pochopil? "Já jsem to pochopil tak, abych se zabil… no. Tak jsem to pochytil z těch novin, zrovna včera jsem to četl. Asi to tak je." Byl jste zvyklý matku poslouchat? " Málo, já byl zlobivej kluk odmala." Takže ji neposlechnete ani teď? "Poslechnout, jak poslechnout nebo ne? Poslechnu. Každýho… teďka už. Na mně už nikomu nezáleží, tak co tady…" To zní hodně lítostivě, jenomže já se pořád musím vracet k tomu, co jste udělali. Báli jste se při tom vůbec něčeho? "Já jsem se bál pořád, říkal jsem jí, že nás chytnou, za chvilku chytnou a že bysme neměli pokračovat. Já už jsem nechtěl. Třeba to v tom Brněnci, to už jsem taky nechtěl dělat. Šel jsem kvůli ní, až se to takhle zvrtlo. Byl jsem do ní moc zamilovanej a ona se mnou uměla manipulovat." Vás nikdy nenapadlo jít se udat? Třeba sám, bez ženy? "Já bych tam nešel, to bych se radši zabil, někde venku. Ne, já bych nešel před policajty, abych se musel přiznat. To ne. A skončit jsem to chtěl, v tom Brněnci, jak jsme tam zabili ty dvě ženský. Spolykal jsem asi sto prášků, zapil to ještě pivem nebo vodkou. To jsem byl doma sám, ale ona přijela ráno od mámy, nějak v deset nebo půl jedenáctý, našla mně tam ležet a zavolala sanitku. Zachránili mně i když ve mně bylo asi deset procent života, ale to je záchrana na prd." Vy jste se ale na policejní rekonstrukci v Brněnci potom díval a prý jste se policistům poškleboval, že jsou blbečci a že stejně nikoho nechytí. Tak vás tam viděla spousta lidí… "To si nepamatuju, ale je to možný. Já byl tenkrát furt vožralej. Ale jo, jednou jsem tam šel, to vím. Pak mi říkali, že jsem tam dělal problémy." Ve Slavošově, kde jste zabili tři lidi, se říká, že jste měli komplice. "Neměli jsme nikoho." Jestli ještě teď někoho kryjete, pomáháte vrahovi, který může dál zabíjet nevinné lidi! "Já už bych teď nikoho nekryl, přiznal bych to." Kdybyste teď vy sám nad sebou mohl vynést rozsudek a trest, jaký by byl? "Trest smrti."