Láska utopená v krvi

Zemřeli tři lidé. Otec rodiny, manželka a jejich dvouletý syn Jakub. Stalo se v Ostravě ve středu 29. října. Proč? Proč se pětatřicetiletý policista Jaroslav Sova z ničeho nic chopil své služební pistole ráže 9 mm a jako smyslů zbavený vyvraždil ty nejbližší? Proč neměl soucit se svým synkem, který mu nemohl ublížit ani v nejmenším. Anebo ano? Snad tím, že se narodil? Bylo navenek spokojené a šťastné manželství opravdu takové? Páteční pohřeb vraha i jeho obětí zdaleka neznamená konec úvah o příčinách tragédie ani nevymaže otazníky, kterých se nad ní vznáší víc než dost. Nedělní Blesk se pokusil na některé nejpalčivější otázky najít odpověď. Všichni v Ostravě i v Hlučíně (tady se narodila vrahova manželka), s nimiž reportéři Nedělního Blesku hovořili, se shodovali v tom, že emoce jsou v celém hrůzném případu stále ještě mimořádně živé. Proto pečlivě vážili nejen svá slova, ale i informace, které vyvraždění rodiny Sovových provázejí a které nám poskytli. Policie je na ně oficiálně víc než skoupá. Případ totiž vyšetřuje inspekce ministra vnitra tak jako všechna podezření z trestných činů, kterých se dopustí policisté. Ostravští kriminalisté jsou ze hry, zajistili sice místo činu a provedli všechny nezbytné úkony k zajištění stop, ale tím jejich práce skončila. Ne že by jim to příliš vadilo. "Kdo by rád dělal na něčem takovém?" poznamenal jeden z detektivů, který vyvražděnou rodinu viděl mezi prvními. "Tak či onak to zasáhlo každého z nás, ale na nějaké psychologické sondy do soukromí obou mrtvých nemáme ani čas, ani náladu." Mrtvá Martina Sovová (32) totiž rovněž pracovala u policie. Možná i proto mezi některými jejími ostravskými kolegy kolují fámy o "přestřelce", která se v bytě Sovových údajně strhla. Jsou to ale opravdu jen spekulace? Horor jako z filmu To, k čemu v bytě manželů Sovových v ulici Bedřicha Václavka na ostravském sídlišti Bělský les skutečně došlo, nebude nejspíš nikdy objasněno do detailů. Pravdu si vzali do hrobu oba manželé. Dedukce i vyšetřovací verze jsou prý prozatím také "postaveny na vodě". Mimo veškerou pochybnost je jasné pouze následující: 29. října dělala Martina Sovová svoji práci tak, jako obvykle. Sloužila na ostravském dopravním inspektorátu a měla pověst svědomité, pečlivé a přesné policistky. Krátce před druhou hodinou odpoledne z kanceláře odešla. Po cestě se prý stavila v samoobsluze kvůli nákupu a kolem třetí byla doma. Její manžel měl podle některých informací zhruba v téže době už na starosti malého Kubíčka, kterého vyzvedl z jeslí. K čemu došlo poté, co se oba manželé v bytě setkali, je záhada. Nikdo z domu si nevzpomíná na nějakou hádku, spor, neřkuli křik. Všechno bylo jako obvykle. Ovšem krátce po třetí hodině se z bytu Sovových ozvalo v rychlém sledu několik výstřelů. Prý nejméně tři a nejvíce snad sedm. Poslední, kterým si po zastřelení ženy a dítěte vzal život Jaroslav Sova, následoval několik minut poté. Toto "mezidobí" potřeboval střelec k vytočení čísla 158, kde údajně vyrovnaným hlasem, bez emocí sdělil své jméno, adresu a prohlásil: "V mém bytě je několik mrtvých. Přijeďte." Pak si dal hlaveň pistole do úst a stiskl kohoutek. Někteří lidé - v uniformách i bez nich - hovořící o tragédii nevylučují, že střílet se mohlo nejen z pistole. Sova byl totiž náruživým myslivcem, měl v legálním držení loveckou kulovnici a snad i jiné pušky. Mluvčí ministerstva vnitra Marie Masaříková pro Nedělní Blesk sice připustila, že vyšetřovatelé inspekce ministra dělají "balistické expertizy", ale odmítla potvrdit, zda se v bytě střílelo z více zbraní. "První konkrétní závěry budeme moci sdělit snad koncem listopadu, po obdržení všech rozborů a analýz, včetně detailních lékařských zpráv," řekla. Tam se něco muselo stát. Ale co? Lidé, kteří rodinu Sovových znali ať už z práce nebo jako sousedé, tvrdí, že žili naprosto spořádaně, měli se rádi a vycházeli si ve všem vstříc. "Ona byla už jako malá holka taková čisťounká a hodná ke všem," vzpomíná starší žena, která mrtvou Kubíčkovu matku znala víc než patnáct let. Martina pochází z Hlučína, kde v malé vilce poblíž Vinohradské ulice žijí její rodiče, manželé Svačinovi. Mají v okolí tu nejlepší pověst, jejich dům je pečlivě udržovaný, úhledný. Totéž platí i o velké zahradě s mnoha ovocnými stromy a zrytými záhony. I skleník má na zimu umytá okna... "S tím vším jim mladí pomáhali," říká jeden ze sousedů. "Často k nim jezdili a musím říci, že si všichni báječně rozuměli. Proto nikdo z nás nechtěl věřit, že by Jarda byl něčeho takového schopen, a upřímně řečeno, nevěříme tomu ani teď. Tam se něco muselo stát!" Bezchybná pověst obou mrtvých manželů Sovových a to, jak se chovali v práci i doma, vylučuje dohady o jejich dlouhodobém konfliktu nebo dokonce nesnášenlivosti. Stále více lidí se proto přiklání k dohadům o erupci nekontrolovatelné vášnivé nenávisti, která zbavila Jaroslava Sovu soudnosti a lidskosti. Co to ale mohlo být? Pro něho ani pro ni to nebylo první manželství. Sova dokonce už zplodil tři děti. Jeho nová žena o tom věděla, nic nenamítala proti jejich návštěvám ani proti tomu, že všichni jezdili na společné dovolené. Ona byla také už jednou provdaná, za kolegu z dopravní policie, a Sovu si vzala jako Jurečková. Podle některých je záhadou jejich manželství narození dvouletého Jakuba - Kubíčka, jak mu říkali. Jaroslav a Martina prý spolu byli oddáni zhruba před rokem, ale jejich synkovi byly dva roky. Možná to je spekulace, ale otázky zda byl jen Martinin, nebo i Jaroslava, nelze přejít mávnutím ruky. Tím spíše ne, že Sova byl podle některých informací až chorobně žárlivý. Manželé prý měli mít snad i před rozvodem anebo - a to se skutečně jen proslýchá - Martina vyhrožovala, že od muže odejde a Kubíčka vezme s sebou. Pokud je na tomto "šprochu" něco pravdy, mohlo by soužití obou lidí být ideálním skutečně jen "na oko". Pod povrchem to možná vřelo. Vraždila žárlivost? Doktorka Lenka Šulová je vedoucí oddělení sociální psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Patří mezi uznávané odborníky především (ale nejen) na krizové mezilidské vztahy. Podle ní by tragédie v Ostravě snad mohla souviset s jevem, který se ve společnosti šíří. "Řada rodin, tím že je navenek absolutně spořádaná, hraje jistou roli, kterou lze přirovnat k vytváření obranného mechanismu před okolím. Realita jejich vlastního "já" tomu ale vždy odpovídat nemusí." Lenka Šulová připomněla, že dospělí partneři se s narozením malého dítěte dostávají do obtížné situace. Musejí si "přerovnat" život i záliby a koníčky, protože potomek vyžaduje jejich nepřetržitou pozornost a péči. Ne všichni to psychicky zvládnou. Dítě se tak může stát zdrojem napětí. Pokud se přidají další okolnosti, a u některých policistů to mohou být i osobnostní dispozice k násilnému řešení situace, je neštěstí na světě. Nicméně psycholožka nevylučuje ani jinou variantu, která by v případě vyvraždění rodiny Sovových rovněž mohla mít svůj význam. "Stále hovořím pouze v obecné rovině," zdůraznila, "protože ostravský případ podrobně neznám." Málo se ví, že žena po mateřské dovolené, když znovu nastoupí do práce, je tzv. "vyhladovělá" po podnětech ze strany mužských kolegů. Podvědomě touží po pracovním ocenění, chce si je zasloužit a je - po dlouhém výpadku, spojeném s těhotenstvím, porodem a péčí o dítě - odhodlána udělat mnohé, aby si opět našla místo mezi spolupracovníky. "Někdy, ale opravdu spíše výjimečně, může tento stav přejít v intimní sblížení s kolegou," vysvětlila Lenka Šulová. Prošla snad něčím podobným i Martina Sovová? Mohlo to být důvodem ke zmíněné žárlivosti jejího manžela? Je pravdou, že mrtvá matka prý držela svého synka v náručí a že ji Sova střílel do zad? A že kulky zabily chlapečka poté, co pronikly tělem jeho matky? Policistou se mohl stát každý Způsob, jaký Jaroslav Sova zvolil při vyvraždění své rodiny a k sebevraždě, znovu připomněl, že jednou z "pracovních pomůcek" policistů je střelná zbraň. "Podle mého názoru česká policie právě nyní v některých případech prochází obdobím, kdy v ní dozrávají dozvuky změny režimu v roce 1989 a víc než benevolentního přístupu k personálnímu obsazení různých policejních postů," řekl Nedělnímu Blesku pod podmínkou zaručení anonymity člověk, který se čas od času podílí na analytické činnosti pro vládu ČR. "Tehdy byly rozprášeni nejen důstojníci StB, ale často dostali vyhazov z různých důvodů i zkušení pracovníci kriminální služby a některých dalších úseků, například ochrany ekonomiky. Tak se tomu tehdy snad říkalo. Policistou se mohl stát fakticky každý, pokud neměl nic společného s minulostí. Nevyžadovala se kvalifikace - odkud také? - ani psychické nebo jiné předpoklady." Nynější stav se prý v žargonu policejních náčelníků označuje krkolomným slovem - "postdiskontinuitní". Řečeno jinak - jde o doplácení na zpřetrhání nejrůznějších návazností, nezbytných pro plynulý profesní růst mužů v uniformách. Ilustrativní a v policejních kruzích dobře známý je v tomto směru skutečný případ jistého kulisáka z jistého pražského divadla. Rozhodnutím tehdejšího ministra vnitra byl postaven na jedno z velitelských míst ve složce, která dbala na bezpečí nejvyšších státních činitelů, včetně prezidenta. A protože v divadle stavěl kulisy třináct let, byl mu přiznán třináctiletý služební poměr "u vnitra" a dostal plukovnickou hodnost. Ale maturitu ve svém novém zaměstnání udělat nedokázal ("přestože ho do policejní školy v Hrdlořezích vozila služební šestsettřináctka," podotkl analytik), a tak musel odejít. O škodách a trapasech, kterých se dopustil i před zahraničními partnery, si prý zasvěcení dodnes vyprávějí... "Staré hříchy mají dlouhé stíny, říkají Angličané a já se obávám, že právě v nynější období sklízíme to, co bylo zanedbáno kdysi. Stačí se podívat na nejrůznější policejní aféry a všimnout si, jak dlouho u policie jejich aktéři jsou," shrnul analytik. Jaroslav Sova měl u policie působit necelých čtrnáct let... Něco v nepořádku bude Na policii se opravdu v těchto měsících hrne jedna pohroma za druhou. Nemusí to být a rozhodně také nejsou pouze tragédie, ale důvodů ke spokojenosti s prací policistů (a dokazují to i výzkumy veřejného mínění) spíše ubývá. Běsnění Jaroslava Sovy nebylo letos první policejní vraždou. Již v lednu tohoto roku zastřelil policejní důstojník v Byškovicích na Mělnicku svoji kolegyni. Ti dva k sobě měli v práci velmi blízko a došlo i k intimnímu sblížení. Protože si ale žena (mimochodem - o řadu let mladší) své citové vzplanutí zřejmě rozmyslela a přehodnotila, doplatila na to. Její smrt z rukou kolegy a z jeho služební zbraně byla dlouho samotnou policií šetřena jako "zmizení", protože vrah vhodil mrtvé tělo do řeky. Až soudní pitva po několika měsících udělala konečnou tečku za tímto tragickým milostným románem. Pachatel se zastřelil zřejmě týž den, kdy zabil svou milenku, v sousedství jedné benzínové pumpy... Případů, kde policista použije zbraň v rozporu s jejím určením i se svou profesí, není zrovna málo. Právě nyní soud řeší vraždu manželky, ze které je podezřelý jeden plzeňský policista. Smrt znamená konec všeho Vyšetřování vyvraždění Sovovy rodiny z Ostravy se podle všeho ještě protáhne. Pohřeb všech tří obětí se podivnou shodou okolností konal ve stejný den - tento pátek - i ve stejnou hodinu, přesně o poledni. Jen místa byla jiná. Vrah a sebevrah Sova zmizel ze světa po kremaci v Ostravě. Jeho manželku Martinu spolu s Kubíčkem uložili staří rodiče Svačinovi do půdy hřbitova v Hlučíně. Malá a velká rakev spočívají v jednom hrobě a fotografie na smutečním oznámení ukazují ženu a malého chlapce jako šťastné a rozesmáté lidské bytosti. Jejich úsměvy jako by volaly - proč? Kde se stala chyba?