Smrt hodných bratrů

Milan a Luděk Sádovských ze Svratky na Svitavsku by letos oslavili třicátiny. Už nežijí. Obě jednovaječná dvojčata byla od mládí těžce postižena psychickou poruchou. Podle některých schizofrenií, podle jiných depresívní maniopsychózou. Od »zdravých« dětí prý byli oba chlapci fakticky k nerozeznání. Podle svědectví sousedů a dalších lidí, kteří je dobře znali, se však Martin s Ludvíkem od ostatních významně lišili schopností soucítit s jinými, nikdy nikomu neublížili. Lidé nejen ve Svratce si je pamatují jako dva mladé muže, schopné obětavě vyjít vstříc komukoliv, kdo to potřeboval. Bez ohledu na to, co to může znamenat pro ně osobně. Možná právě někde tady je skryta příčina toho, proč oba bratři 31. prosince loňského roku po banální rozepři v rodině odešli a zabili se. Manželé Sádovští ze Svratky mají všechny důvody stěžovat si na osud. Jejich první děti - dvojčata - se narodila s psychickou poruchou, diagnostikovanou později lékaři jako schizofrenie. Duševní nemoc se prý u obou dvou chlapců rozvinula o pár let později, a když to rodiče zjistili, úzkostlivě dbali na jejich léčení. Dělali všechno pro to, aby kluci vyrůstali jako ostatní děti. Kdoví, možná doufali, že svým postupem další rány osudu odvrátí. Jenomže o třináct let později se jim narodil další syn, Vítek. Je na tom stejně, jako byli dva jeho mrtví starší bratři. Zemřeli z trucu? Na Silvestra byla paní Sádovská od rána v jednom kole. Jako řádná hospodyně chystala sváteční tabuli, vařila, smažila, krájela a pekla - starostí měla nad hlavu. Když sedmnáctiletý Vítek při hře s bratry náhodně zavadil o vánoční stromek v obývacím pokoji a svalil ho na zem, nevytkla mu vůbec nic. Obrátila se ale k jeho starším bratrům: "Tak mi s tím kluci pomozte, ať to dáme do pořádku." Její slova ale tentokrát na úrodnou půdu nepadla... Prvního ledna večer (téměř vzápětí po nálezu mrtvých těl obou bratrů) do policejního protokolu uvedla, že Ludvík i Milan jí tehdy s ničím pomoci nechtěli. Naopak, oblékli se a jakoby »na truc« řekli, že se jdou projít. Od té chvíle je už rodiče neviděli živé. Oba mladé muže ještě spatřilo několik sousedů na svrateckém náměstí u hotelu Mánes, to bylo kolem desáté hodiny večer. Pak bratři zmizeli lidem z očí. Příští den, 1. ledna, našel jejich mrtvá těla náhodný turista poblíž skalního masivu Malé Rybenské Perničky. Společná smrt mladých lidí, oblíbených a známých v městečku, kde obrazně řečeno každý každému vidí do talíře a nikdo nic neutají, šokovala ve Svratce všechny. Jejich nevysvětlitelná (a dosud neobjasněná) smrt je rébusem, o kterém opatrně hovoří i policisté. Otec Sádovský nechtěl o tragédii, která postihla jeho rodinu, mluvit. "Nezlobte se, naše děti zemřely a my nemáme sílu o tom hovořit. Kluci ale měli vážné psychické problémy," omluvil se mezi dveřmi svého bytu. Starosta Svratky František Peňás patří mezi lidi, kteří postiženou rodinu velmi dobře znali. "Víte, oni jsou mimořádně skromní, pracovití a svědomití, to vám tady potvrdí každý," řekl. "O svoje děti se starali jak nejlíp mohli a podle mého přesvědčení měli všichni tři kluci úplně všechno, co potřebovali. Rodina tady ve Svratce bydlí už třicet let a za tu dobu o nich nikdo nemůže říci nic špatného." Lesem do náruče smrti Poté, co Milan a Luděk odešli do tmy silvestrovské noci, zeje mezi jejich bytem a místem, kde zemřeli, zhruba pětihodinová časová mezera. Tolik času totiž nejspíš potřebovali, aby se dostali poblíž místa, které důvěrně znali a měli rádi. K chatě svých rodičů v Březinách. Dnes už nikdo nezjistí, proč si vybrali právě tento směr, co chtěli v uzavřené a promrzlé chatě dělat ani to, jak a podle čeho se orientovali. Faktem ale je, že ze Svratky ke skalám Malé Rybenské Perničky (necelý kilometr od chaty rodičů) museli v naprosté tmě, lesem a na zledovatělých pěšinách ujít téměř dvanáct třináct kilometrů. Dokonce i zkušený policejní vyšetřovatel, rada svitavské policie kapitán Jiří Kleger neskrývá, že se s podobným případem dosud nesetkal. "Podle poznatků z ohledání místa tragédie lze zatím usuzovat, že se oba dva mladí muži rozloučili se životem dobrovolně." Po povinné »obezličce« "...ale nic se nedá vyloučit..." pak říká, že stopy ve sněhu nahoře na skále byly pouze dvojí, žádné cizí. Milan a Luděk totiž k odchodu ze života zvolili skok do tmy. Možná v konečné fázi svého putování zbloudili, možná už byli vyčerpaní, snad si mysleli, že ztratili směr a na chatu rodičů už dojít nestačí. Potvrzeno nade vši pochybnost zatím je, že oba dva mladí mužové došli na vrchol skalní věže, vysoké zhruba patnáct metrů. Před nimi i po stranách najednou zela noční prázdnota. Tma kolem musela umocňovat nejistotu a možná i strach z neznáma. A tady došlo k tragédii, vymykající se všemu, co dosud policejní kroniky zaznamenaly. "Oba se svlékli donaha. Šatstvo včetně prádla pečlivě složili na hromádky, boty srovnali vedle sebe i s ponožkami. Stopy dopadu obou těl pod skalním masivem svědčí o tom, že se dolů vrhli společně. Podle mého názoru dopadli ve stejný okamžik, ale vzhledem ke zledovatělému terénu jeden z nich sklouzl asi o pět metrů níž. Možná, že se při skoku opravdu drželi za ruce, jak říkají lidé," shrnul kapitán Kleger. Milan s Luďkem skočili do prázdna, podle shodného mínění řady psychologů to pro ně mohlo být ulehčením. Tma kolem možná odbourala bariéry pudu sebezáchovy a bratři snad ani nevěděli, že se zřítí do náruče smrti. Nepochopitelné hnutí mysli obou mladých mužů, které nadto přišlo (anebo se projevilo) ve stejném čase u každého z nich, prý lékařská věda dosud nezná... Byli jako kdokoliv ostatní Bratři Sádovští nebyli v žádném případě »chudáčci« odkázaní na pomoc cizích lidí. Naopak, starosta Peňás i spousta dalších lidí ze Svratky tvrdí, že na první pohled by v nich nikdo psychickou poruchu nehledal. "Věřte mi, že se nijak nelišili," ujišťuje starosta. V Novém Městě na Moravě, o něco víc než dvě desítky kilometrů od městečka Svratka, existuje Institut Zdislava. Stará se a pečuje o postižené fyzicky i mentálně a Milan s Luďkem do něho dojížděli - autobusem z domova, sami a bez dozoru od roku 1997. Ředitelka Marie Severová měla oba mladé muže ráda. "Ano, léčili se na psychiatrii, brali léky a byli velice citliví, ale současně i upřímně kamarádští, oblíbení a vždycky měli vzácné ohledy na ostatní." Za ta léta ředitelka poznala bratry Sádovské takřka dokonale, a proto je s podivem, že se policie o její svědectví zatím nezajímala. "Já bych jim mohla říci jen to co vám. Byli to vynikající chlapci a měli všechny předpoklady zařadit se do života mezi ostatní lidi," tvrdí Marie Severová. Institut Zdislava pečuje o téměř dvacítku podobně postižených lidí, léčí je nejrůznějšími druhy terapie - jízdou na koních, hudbou, prací, výtvarnou činností, plaváním. Milan s Ludvíkem patřili vždycky mezi ty nejlepší. Zbyněk Herman, jejich kamarád, který bojuje s následky mozkové mrtvice, na ně nedá dopustit. "Znal jsem je pět let, nikdy nikomu nic zlého neudělali. Chodili jsem spolu do dílen, vyráběli stojánky na fotografie. Měl jsem je rád." Ve Zdislavě na bratry vzpomínají ve stejném duchu i ostatní.. Co je ale důležitější, ani školený personál nedokáže vysvětlit, co se s nimi stalo, že si zvolili tak drastický a krutý odchod ze života. "Tady je těžké soudit," přemýšlí ředitelka Severová, "řekla bych, že je v úvahu třeba vzít nejen vánoční a novoroční atmosféru, která poznamená dění v každé rodině, ale i další fakta." Podle ní sem spadá i nebývale extrémní kolísání teplot v té době, na které postižení lidé zvláště citlivě reagují. "Ono opravdu může stačit jen málo a postiženému člověku, kterému do hlavy opravdu nikdo nevidí, se může přihodit leccos. Psychické pochody u takových lidí předvídat nelze." Hledali i myslivci aneb Fakta závěrem Na Silvestra oba mladí mužové opustili rodinu kolem deváté večer. V deset hodin téhož dne je sousedé ještě viděli u hotelu Mánes, přibližně ve stejnou dobu je začali rodiče hledat. Projezdili autem celé městečko i jeho okolí, byli se podívat i na své chatě. Druhý den dopoledne po pohřešovaných začala pátrat policie, která kolem 13. hodiny požádala starostu Svratky Peňáse o pomoc. Místní rozhlas zprávu o zmizelých Milanovi a Ludvíkovi okamžitě vyhlásil a starosta se spojil s místními myslivci. Ti spolu s policisty vytvořili čtyři pátrací skupiny a začali prohledávat okolní lesy, zejména stočtyřicetihektarový obecní les, kam bratři rádi chodili na procházky. Zhruba ve 14.30 hod. ale nalezl náhodný turista poblíž skalního masivu Malé Rybenské Perničky dvě obnažená mužská těla. Kolem páté hodiny večer (terén je extrémně nepřístupný) se na místo dostali rodiče Sádovští a poznali v mrtvých své syny...