Tragédie naivního podvodníka

Roman Bezák (38) patří k těm nemnohým lidem, kteří - i když se dostali do křížku se zákonem - by mohli být faktickou ozdobou každé galerky. Nikdy nikomu neublížil, snažil se vždy spíš lidem pomáhat. Jenomže se to vždycky nějak zvrtlo. Možná i proto, že Roman vyrůstal od malička v někdejší Spolkové republice Německo a pak i v Kanadě. O své vlasti, ze které s rodiči uprchl, když mu bylo šest a půl roku, měl proto představy víc než naivní. Po návratu začal učit na nejrůznějších soukromých jazykových školách v Praze, kam mu otevíral dveře jeho kanadský pas. Jenomže k obživě přidal i podvody. Ty mu nakonec vynesly devětatřicet měsíců "natvrdo". Za pár týdnů k nim přibudou další, protože Roman z výkonu trestu utekl a na svobodě se - kromě výuky cizích jazyků - "ubytovával" v cizích chatách a chalupách. Takže bude za mřížemi o hodně déle, než si původně myslel. Když v prosinci 1969 uletěl mistr světa v letecké akrobacii Ladislav Bezák do emigrace i s celou svojí rodinou, způsobilo to pořádný poprask. V dvousedadlové kabině sportovního Zlína práskli do bot oba rodiče se svými čtyřmi syny. Romanovi bylo tehdy šest a půl roku. "Táta nás všechny nejdřív odvezl naším wartburgem na nějaké pole u Kladna a tam nás nechal čekat. Na letišti si vyzvedl letadlo a vrátil se s ním pro nás. Jenomže jsme měli moc kufrů..." Přecpaný akrobatický Zlín se s rodinou sice vznesl, ale nebyl schopen vystoupat do výšky. Po několika otočkách musel Ladislav Bezák přistát a na pole vyhodit úplně všechna zavazadla. "Tak nám nezůstalo nic, žádný majetek," vzpomíná dnes Roman, "ale letadlo mohlo vystoupat." Kdesi před hranicemi na ně párkrát nalétla vojenská stíhačka, ale když prý pilot uviděl v kabině děti, nechal je odletět. "I když táta tehdy kopíroval terén, šanci bychom neměli. Ale nestalo se nic." Bezákova rodina nakonec doletěla až k předměstí Norimberka, kde už čekala policie a spousta novinářů. Do tří dnů dostali všichni politický azyl a otcův přítel, německý letecký akrobat, jim postoupil svůj dům poblíž Hannoveru. Tam všichni žili první období, tam se narodil i nejmenší člen rodiny, další kluk, René. Volání divočiny Velkým snem Bezáka-otce byla Kanada. Jenomže zbytek rodiny se v Německu tak zabydlel, že povolení k vycestování do země vlků, losů a medvědů kromě něho využil jenom tehdy už sedmnáctiletý Roman. Táta se synem nechali ostatní tam, kde byli a vypravili se za novým životem za oceán. Roman víc než solidně hovořil německy, maturoval na střední škole a také tam zvládl angličtinu. Rozchod s rodinou nesl sice těžce, ale pak si zvykl. "Táta s mámou se ale nikdy nerozvedli, jenom žili odděleně," zdůrazňuje. V Torontu začal otec učit Kanaďany letecké akrobacii i obyčejnému létání a s postupem doby si zařídil společnost, specializovanou na leteckou turistiku. Vozil i lovce do divočiny a někdy tam s nimi pár týdnů žil. Syn zatím studoval na Georgian College Torontské univerzity pedagogiku. Diplom a získané kanadské občanství mu umožnily učit francouzštinu na základních školách. Ve svých šestadvaceti letech ale Roman pochopil, že si s otcem už nemají co říci. "Hádali jsem se čím dál víc, přestali jsme si úplně rozumět, a tak jsem odešel a začal žít sám a po svém." Když se v Československu změnily poměry, napsal známý Bezákovi nejstaršímu dopis a sdělil, že by mohl - pokud má české občanství - restituovat nějaký majetek v Hostouni u Prahy. Bezák otec a syn Roman ho měli (Kanada dvojí občanství uznává), ale zbytek rodiny požádal o německé a českého se musel zříci. Nicméně rodina se začátkem devadesátých let opět sešla, tentokrát ve staré vlasti, a někdejší majetek převzala. Romanovo dvojče, bratr Martin, byl nejagilnější, a tak už v té době začal v Pardubicích podnikat jako majitel kadeřnického salónu. Právě on Romanovi nabídl, že mu v Čechách sežene fajn práci. "Hodně peněz vlastně za nic, říkal mi a představte si, že měl pravdu," usmívá se ještě nyní Roman. "Vždyť já nemusel dělat nic, co bych neuměl. Začal jsem se živit cizími jazyky, které mi šly perfektně." Pro dobrotu na žebrotu? Znalost francouzštiny, angličtiny a němčiny (o češtině nemluvě) byla v Československu počátkem devadesátých let nad zlato. Roman toho dokázal využít. Po krátkém rozjezdu v Pardubicích se v listopadu 1996, jako učitel jazyků, přesunul do Prahy. Vystřídal pár škol, dokonce i renomovanou Calodien School a nakonec zakotvil na jistém soukromém gymnáziu. Ale to už začínal mít problémy se zákonem - prý kvůli neznalosti poměrů a víře v lidi. Alespoň tak se Roman později hájil před soudem. Nocleh sehnal Na Krejcárku, na ubytovně plné Ukrajinců a dalších cizinců. Pokoj sdílel s jedním slovenským učitelem, který se "...moc dobře znal snad se všemi Bulhary v Praze," vybavuje si v paměti Roman. Oba si padli do oka a tak, když onen Slovák potřeboval auto, Roman vypomohl. Vypůjčil si ho na svůj kanadský pas. Jenomže vůz nakonec skončil v Bulharsku a v Praze ho už nikdo nikdy neuviděl. Půjčovna podala trestní oznámení a Roman šel poprvé v Čechách před soud. Škodu spočítal soudní znalec na 197 000 korun, rozsudek zněl na dvanáct měsíců odnětí svobody s odkladem na dva roky, za které měl Roman dlužnou částku uhradit. Nikdy to neudělal. Naopak, zapletl se znova, jen o něco později. Na známé diskotéce v Novotného lávce tehdy "kdosi" okradl podnikatele o luxusní a velmi drahé hodinky. »Kdosi« je dal Romanovi do zástavy a toho, zrovna když je měl na ruce, kontrolovala policie. Tehdy byl po vysvětlení ještě propuštěn, ale na obzoru se schylovalo ke konečné katastrofě. Nutkání učit druhé Je třeba připomenout, že Roman v té době vyučoval angličtinu na již zmíněném soukromém gymnáziu. Jeho jednatel, Petr Chuchla, si na něj dobře vzpomíná. "My jsme ho přijali kvůli jeho diplomu z Kanady a opravdu výborné znalosti jazyka. Prvního půl roku to šlo, ale pak se ukázalo, že zdání klamalo." Roman podle jednatele podceňoval přípravu na hodiny, nedokázal si vytvořit vztah ke studentům a nakonec je přestal zvládat. "Už tehdy měl ty svoje problémy, protože naši školu připravil o poměrně drahé slovníky a učebnice. Asi je někde prodal," řekl jednatel Chuchla. Stejně prý dopadlo i zařízení malého bytu, o jehož pronájem se svému novému učiteli škola postarala. Plat kolem osmnácti tisíc korun Romanovi nestačil, točili se kolem něj přítelkyně, kamarádíčkové a život v Praze stál hodně peněz. Ani jeho VISA karta nestačila... Právě ji prý Roman půjčil svému bratru-dvojčeti Martinovi, který v Praze slavil narozeniny ve velkém stylu. Oba bratři se ubytovali se svými přítelkyněmi »na střídačku« v hotelích Paříž a Čertovka, debužírovali jako o závod a o placení se nestarali. Když oba "zvedli kotvy", zůstal po nich v obou hotelích dluh přes sto osmdesát tisíc korun. Roman prý nevěděl, že na jeho kartě žádné peníze nejsou a na svoji obranu poté před soudem tvrdil, že ho chtěl uhradit. Trvá na tom i teď. "Martin měl peníze uložené v Německu a také pro ně jel. Ale zatím se nevrátil." Soud v Praze 9 to všechno vyhodnotil jako pokus o podvod, připočetl předchozí podmíněný trest a Romanovi vyměřil celkem 18 měsíců vazby. Skončil na "ubytovně L"věznice ve Vinařicích. Když rybičky chleba nežerou.... Pobyt na cele utíká zoufale pomalu zejména tehdy, když není co dělat. Ale práce je ve vězení málo... Roman se nicméně obrátil na svého vychovatele a kurátorku a prosil, aby mohl dělat alespoň něco. "Vždyť já mám venku takové dluhy," vysvětloval, "nějak je přece musím začít splácet." Mluvčí věznice Luboš Beránek potvrdil, že Romanovi Bezákovi bylo fakticky výjimečně - především s ohledem na jeho bezproblémové chování - umožněno pracovat. "Předtím samozřejmě absolvoval sérii vyšetření včetně psychotestů, protože měl být zařazen na nestřeženém pracovišti a tam je pokušení pro slabší osobnosti opravdu hodně velké. Musel mít i zdravotní průkaz," dodal mluvčí. Roman obstál, a tak se mohl každé ráno připojit k těm šťastnějším spoluvězňům, které brzy ráno odvážel vězeňský autobus do Prahy, do drůbežářských závodů v Libuši. "Tam se mi líbilo, lidi se ke mně chovali hezky, žádné problémy nebyly," vzpomíná muž, odsouzený za podvody. "Dělal jsem tam na vakuovce, strkal jsem salámy, párky nebo klobásy do igelitu a linka je balila. I najíst se tam dalo." Tohle »šťastné období« ale netrvalo dlouho a 4. července loňského roku Roman Bezák z pracoviště utekl. Důvod? Jeden ze spoluvězňů na cele choval v akváriu rybičky a Romanovi se zdálo, že mají hlad. Tak vzal chléb a nadrobil jim ho. Rybičky ale pochcípaly a jejich majitel nekompromisně vyžadoval náhradu škody 300 korun. Jinak hrozil velmi tvrdými sankcemi. "Bál jsem se, že mi ublíží a moc jsem se bál vrátit do vězení. Tak jsem odešel," popisuje Roman, který z Libuše odešel v pracovním oděvu, bez dokladů a vlastně nazdařbůh. Bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání. Na scéně opět pedagogika Co dál a jak přežít? Roman se rozhodl vrátit se tam, kde ho znali a živit se znovu přednášením cizích jazyků. "Jenomže tam, kde jsem učil naposledy (tj. na soukromém gymnáziu s jednatelem Petrem Chuchlou - pozn. aut.) mě už zpátky nechtěli," krčí rameny pedagog Bezák. A tak se vrátil do Pardubic k jedné ze svých přítelkyň a s její pomocí začal dávat soukromé hodiny. Ona sháněla zájemce, on učil. Dlouho to ale nevydrželo, peněz bylo málo a tak si Roman ještě předtím, než jeho nové soužití krachlo, našel v Praze člověka, kterého znal z Vinařic. A začal "podnikat" s ním. "Ale z těch chat a chalup jsem si žádné věci nebral, to všechno Franta," brání se Roman, "já jsem se v nich jenom ubytovával, protože jsem neměl kde spát a taky jsem věděl, že mě policajti hledají." Odvaha uprchlého pedagoga byla téměř bez hranic. Ve dne docházel do rodin studentů a dával hodiny jazyků, v noci se "ubytováva" v cizích chatách a chalupách. V jedné z nich, na Srnčím paloučku u Říčan v okrese Praha-východ ho počátkem listopadu chytila policejní hlídka. "Já jim hned řekl, že jsem na útěku a nedělal jsem problémy." Následovaly tři týdny vyšetřování v pankráckém vězení a pak cesta zpátky do Vinařic. "Teď mám na krku paragraf 171 o maření úředního rozhodnutí a můžu dostat od jednoho do pěti roků navíc. Moc lituji toho, co jsem udělal," shrnuje Roman. Před útěkem mu zbývalo patnáct měsíců ke svobodě... Teď čeká jak všechno dopadne, spí na cele s dalšími třemi odsouzenými a snaží se ubít čas, jak se dá. Dva vězně učí anglicky, některým dalším pomáhá s psaním dopisů a s velkou láskou "dělá rajony". Bez práce je mu hůř. "Teď je řada na mně," chlubí se, "tenhle týden čistím chodby a záchody já" a je viditelně hrdý na to, že si ho k téhle práci vrchní chodbař vybral. Je spokojený, i když po návratu dostal jedenadvacet dní "díry" neboli samovazby. Spoluvězňům po jeho útěku ředitel věznice na tři měsíce zakázal vycházky. "Ale nezbili mě," vrtí hlavou Roman a při loučení poprosí: "jenom můj obličej nefoťte. Až se dostanu ven, rád bych znovu učil a nechci, aby si mě někdo pamatoval."