Libor Bouček v Hráčích: Každou chvíli to může skončit, už nám bourali kulisy
Hned na úvod pořadu Hráči uznal, že je asi na kariérním vrcholu. Ale že netuší, jak dlouho to ještě potrvá. Libor Bouček (43) jako jeden z nejvyhledávanějších moderátorů v Česku upřímně zhodnotil co bylo, co bude, a jak by měli umělci, baviči i sportovci přemýšlet o penězích…
Už přes 11 let moderujete Máme rádi Česko.
„To je strašný, no.“
Nenudí vás to? Já četla recenze na ČSFD a tam někteří o tom vašem zápalu pro věc pochybují.
„Jedno jsou tyhle reakce. Ale obecně venku, když projíždíte zemi a potkáváte diváky, tak je to baví, baví je, že to je autentické. A mě to taky pořád baví i proto, že mezi Vojtou (Kotkem – pozn. red.) a Kubou (Prachařem – pozn. red.) je přirozená rivalita. Oni spolu fakt soutěží a těší se na to a byť z nás za chvíli budou padesátníci, pořád v sobě máme tu dětinskost.“
Cítíte třeba stud, když přijde nějaký kolega a neví nějakou úplně základní věc, moc mu to nejde?
„To je tak strašně rychlé, že hned běží další otázka. Ani si nevzpomenu, že by někdo byl opravdu strašný, o tom to není. Není to vědomostní soutěž, je to zábavné a milosrdné, takže když někdo něco neví, všichni vědí, že v té rychlosti je to přirozené. A to je kouzlo té soutěže, že se tam všichni cítí dobře a odchází s úsměvem. Nevím, čím se nám toho podařilo docílit. Ten pořad byl už několikrát na zrušení. Už se párkrát bouraly kulisy, protože si (v televizi – pozn. red.) říkali, že přece není možné, aby to pořád fungovalo. Ale funguje.“
Jak dlouho ještě pojedete? Máte odhad?
„Vždy, když tu sérii natočíme, si říkám: to je konec. Ale ta čísla sledovanosti jsou konstantně nadprůměrná, vidím, že i jiné televize, které nejsou Prima, to respektují a chválí. Takže dokud to bude bavit lidi a pana Prachaře a pana Kotka, tak to bude fungovat. A až začneme předstírat, že nás to baví, bude konec. Divák to pozná.“
Někdy se ale necháte unést okamžikem. Třeba když Vojta Kotek žertoval, že si jeho známý myslel, že je Saskia Burešová trans. Vy jste se tomu dost smál. Nebyla to chyba?
„Já si to nepamatuju. Vy jste ve výhodě, protože jste si to teď pouštěla. Když se mě zeptáte na Saskii Burešovou, řeknu, že to je naprostý televizní válec, který nemá obdoby, protože když se podíváte na sledovanost Kalendária v neděli, je to absolutně abnormální. Já smekám 57 klobouků. To, že tam proběhl fór a já se smál – já se směju lecčemu a nebyla to pointa toho dílu. Nicméně v té mediální zkratce se to vypíchlo. Vojta se paní Burešové omluvil, já se těším, že se s ní v jedné věci setkám. A můžu dát obě ruce do ohně za to, že v tom ze strany nikoho z nás nebylo nic zlého.“
Jste od té doby opatrnější?
„Byli jsme opatrní asi den (smích), a pak to zase přešlo do jisté nekorektnosti. Vlastně ne: přešlo to do toho, co je nám přirozené, kdy si děláme legraci ze sebe, kdy si kluci dělají legraci ze mě. Jsem rád, že neexistuje žádný arbitr, který by za námi přišel a řek: tohle je špatně, tohle je dobře.“
Je dnešní doba hyperkorektní?
„Je tu snaha o hyperkorektnost, o definici norem. Do médií to ještě úplně neprostupuje, ale sociální sítě jsou toho plné. Tam je hezké se vymezovat, protože pak získáte hrozně moc pozornosti. Možná bych proto nakonec neřekl, že to je snaha o hyperkorektnost, ale snaha těch, kteří jsou na sociálních sítích, vyniknout a získat pozornost jakýmkoliv způsobem. Jedním z nich je definice humoru, že tam najednou někdo kádruje humor. A děje se to i mým kolegům, kterým bych vůbec nečekal, že se to může stát.“
Kam to dospěje?
„Podle mě je ten humor silnější než všechny kritiky, v Česku je navíc tradičně drsný a vždy bude. Podle mě humor nakonec zvítězí, protože bude vždy částečně nekorektní. Stačí se podívat na grotesky z první republiky, kde to je celé takové ničemné, smějí se tam někomu, kdo je třeba menší, bouchnou ho a lidé se smějí. Nikdo tehdy neříkal, že to je body shaming.“
Já vám tedy nechci lichotit, ale když si rozkliknu třeba články a rozhovory s vámi, tak jsou tam celkem pozitivní věci. Proč?
„To je pravda. Já se snažím hrozně rychle negativní věci mazat, mám spoustu profilů, takže si tam ty recenze píšu.“
Druhá směna Libora Boučka.
„Dá to zabrat. Ale teď vážně: já si pamatuji doby, kdy ty komentáře byly hrůzostrašné. Když jsem začínal s Vyvolenými, tak lidé psali, že jsem obtloustlý protekční kluk, který bůhví, jak se tam dostal a bůhví s kým v té televizi spí, že určitě nejsem na holky a že to je úplně jasné. To byly dost brutální věci.“
Vzalo vás to tehdy?
„Určitě. Asi jsem neplakal do polštáře, ale když to četla máma, byla z toho smutná. Já to už dělám 20 let a člověk pochopí, že to není tolik relevantní. Relevantní je, jestli se vám někdo ozve, dá vám nějakou práci, a to se zatím děje.“
Jak moc je pro vás důležité, aby ten produkt, na kterém pracujete, byl atraktivní pro vás samotného? Uvedu příklad: měli jsme v Hráčích Michala Davida a ten nám přiznal, že on by vlastní hudbu spíš neposlouchal.
„Důležité to je, protože mám taky nějaký vlastní vkus, ale není to všechno. Mě baví sledovat skoky na lyžích, ale divák Primy v pátek večer nebude chtít magazín o skocích na lyžích. Já se snažím udělat produkt, který se bude líbit divákovi. Ten je na prvním místě, nikoliv osobní preference.“
Takže je to trochu kalkul.
„Není. Protože pak má v sobě člověk ještě nějakou míru, úroveň a snaží se ji dodržovat. Kombinuje to. Vyrábíme produkt, který se má líbit lidem a já jsem nadšený, že se lidem líbí Máme rádi Česko.“
Před 4 lety jste připustil, že spodní finanční hranice za to, abyste něco odmoderoval, je 80 tisíc. Já jsem do toho s dovolením započítala inflaci, takže bychom teď měli být na 101 tisících. Je to tak?
„Já nemám taxametr. Pro mě je prioritní obsah. Spousta firem i mých dalších klientů vědí, že moje první otázka je vždy ‚o čem to bude?‘, než ‚jaký máte rozpočet?‘ Ale ano, jsou tam nějaké řády, které jsou adekvátní, byť se stává, že dělám věci za daleko víc i daleko méně.“
A srdcovky třeba i grátis? Máte moderovat vzpomínkový koncert pro Karla Gotta v O2 aréně.
„Musím říci, že s Ivankou Gottovou a agenturou jsme o honoráři vůbec nemluvili. Já jsem jí řekl: Ivanko je to na tobě.“
Vy ale asi nemáte agenta, manažera, vy si to celé vyjednáváte sám. Takže obsah, logistika a do toho se musíte občas ozvat a říci: a za tolik už to dělat nebudu…
„No mám doma manželku, takže ta o tom částečně rozhoduje. Ale dělám si to sám. Zrovna tenhle případ, který jste zmínila, je ojedinělý. Mně bylo žinantní Ivance Gottové říkat: bude to stát tolik a tolik. Řekl jsem jí, ať to zváží sama podle toho, jak to celé vyjde.“
Takže klidně grátis.
„Kdyby to řekla, tak ano. Ale zase je to o tom, že máme vztah na úrovni, takže předpokládám, že ona to tak ani chtít nebude.“
Která část vašeho byznysu je nejlukrativnější?
„Myslím si, že televize a moderování akcí.“
A moderování hokejového mistrovství světa? Tam padala částka, které jste se párkrát vysmál, tedy že jste si za tu jízdu v O2 aréně řekl 5 milionů korun.
„V tom honoráři nebylo rozhodně sedm číslic. To je absolutně nesmyslná částka. Nebylo to v řádu milionů.“
Tedy byly to statisíce.
„To ano.“
Co pro vás znamenají peníze? Za co utrácíte? Do čeho investujete?
„Snažím se investovat a jak se říká diverzifikovat portfolio. Něco je v akciích, něco v nemovitostech, něco v dluhopisech. Jsem otec dvou dětí a asi se nebavíme o tom, že bych jim do startu dopřál nějaké strašně peníze, ale může přijít spousta situací, které přinesou očekávané i neočekávané náklady.“
Nejste výjimka? Umí takhle čeští umělci přemýšlet? Mluví se o tom dost i u sportovců, že by v tomhle potřebovali školení.
„To bude problém nejen u umělců, ale v jakékoliv branže, ve které není podmínkou nějaké elementární ekonomický vzdělání. Ale zlepšuje se to, otevírají se možnosti, jak informace získat, na někoho se obrátit a je to hrozně důležité. Ta naše branže má se sportem hrozně moc společného, jsou vnější faktory, které tu kariéru mohou okamžitě zastavit. Buď nějaká chyba, nebo se jednoduše okoukáte, lidé se přestanou ozývat a je konec. I sportovec může být na vrcholu, a pak mu někdo šlápne na nohu. Musí mít rezervu a smířit se s tím, že ho čeká práce, kde už nebude na takové úrovni.“
Proč vy tedy tohle myšlení máte? Odkud to přišlo?
„Moji rodiče jsou oba ekonomové, a tak do mých 30 let mě upozorňovali, že ta moje práce je dobrá, ale že to je spíš příprava na něco serióznějšího. Vypěstovali ve mně gen zpochybňování té profese a za to jsem hrozně rád, protože si plně uvědomuji, že to fakt může skončit.“
Ale určitě jste si prošel etapou nějaké namyšlenosti, kdy jste si myslel, že to pořád půjde nahoru.
„No určitě! Když přišla první série Vyvolených, musel jsem být strašně namyšlený. Najednou je člověk součástí televizního formátu, který je fenomén.“
Jak to vypadalo? Vstup do všech klubů, lidé vám kupovali drinky, dámy se na vás lepily?
„No jo, hrozné, hrozné.“
Co vás vyléčilo? Anebo jinak, jste vyléčen?
„Třeba to, že v letech 2008 a 2009 jsem neměl v televizi vůbec nic, vysílal jsem v rádiu, což bylo fajn, ale říkal jsem si: tak to je konec. Zvažoval jsem, že půjdu do PR, že budu dělat tiskového mluvčího, ale pak přišla Česká Miss 2010, kde si mě Michaela Bakala prosadila jako moderátora a hrozně rychle se mnou podepsala smlouvu. Pak přišel Český slavík a od té doby je to fajn.“
Proč ty soutěže miss už tolik neletí?
„Teď jsme se to tom bavili s mojí ženou (Gabriela Boučková, finalistka České Miss 2014 – pozn. red.), protože pokusy soutěže krásy vrátit na výsluní pořád jsou, ale už se to vůbec nedostává do hlavního vysílacího času velkých stanic, jako jsou Prima a Nova. Manželka řekla názor, o kterém jsem si myslel, že to je blbost, ale pak jsem se nad ním zamyslel a dal jí za pravdu: do téhle korektní doby se vlastně nehodí, aby bílí muži seděli a hodnotili krásu žen. V případě, že se chce populace podívat na dámy v plavkách či společenských robách, existují sociální sítě, které tuto poptávku uspokojují. Když byla miss na vrcholu, jednou ročně ukázala desítku, dvanáctku nejkrásnějších žen. Byl to jeden večer. Teď je to vlastně všude.“
Ve finále je to asi o nabídce a poptávce.
„Myslím si, že divák o to nemá zájem a organizátoři soutěží se mohou snažit, jak chtějí. Takhle jednoduché to je.“
Před 4 lety jste oznámil, že jdete do Prima CNN News moderovat formát Nový den. Vydržel jste rok a čtvrt. Fakt za tím byla rodina, jak jsem se dočetla?
„Byl to velký důvod. Narodil se nám syn Albert po cestě k dětem, která nebyla jednoduchá. Když jsme si říkali, že to vlastně možná ani nejde, tak jsem víc pracoval a vrhnul se na další segment. Ale pak přišla velká změna a odešel jsem a začal dělat víc zábavných formátů, protože si to vysílatel mojí domácí televizní stanice přál. A zároveň jsem udělal na CNN Prima News třeba slovenské prezidentské volby a uvidíme, jestli nalezneme společnou cestu, abych se účastnil toho fenomenálního souboje Kamaly (Harrisové – pozn. red.) a Donalda (Trumpa – pozn. red.).“
Takže krom intenzivního sledování sportu a všeho možného sledujete ještě politiku. Co ryzí politická debata po vzoru Partie? To by vás bavilo?
„Já fakt nevím. Snažím se politiku sledovat, ale taková nabídka nepřišla, takže jsem se jí nemusel zabývat. Vím, že můj táta mi řekl, ať se s tím nezapletu, tak se toho snažím držet.“
Proč? To zní tak zvláštně temně.
„Nevím ten důvod. Mě by to strašně bavilo, podle mě je spousta zatím nezodpovězených otázek. Ale nevím, jak moc je to kombinovatelné s tou zábavou, která je tak svobodné, že je mi v ní dobře.“
Moderování politických mítinků jste už v přechozích rozhovorech vyloučil. Já s zeptám jinak: kdyby vás kontaktoval nějaký politický subjekt, který třeba volíte 20 let, a řekli vám, že právě vy jim můžete pomoci je dostat z bryndy, tak ani tehdy?
„Takový subjekt, který bych volil 20 let, není. Došlo k proměnám. Já se snažím lidi bavit a politickou soutěž bych rád nechal politickou soutěží. Jiné je to v případě instituce, kdy se vám ozve nějaké ministerstvo či Úřad vlády či prezident.“
Mají se umělci, baviči vyjadřovat k politice? Vztáhnu to k rozhovoru s Leošem Marešem, kde řekl, že je záměrně apolitický, protože on musí bavit každého diváka bez ohledu na jeho inklinace.
„Má svatou pravdu Leoš. Náš divák, posluchač, milovaný klient nechce slyše naše politické názory. Ale neřekl bych, jestli umělci něco mají či nemají dělat. Je to čistě na nich. Za sebe řeknu, že ta doba je tak složitá, že já vlastně nejsem přesvědčený, že je můj politický názor tak silný a vyfutrovaný fakty, abych ho říkal veřejně. Čím víc toho člověk ví, tím víc zjišťuje, že neví vůbec nic. Až budu o něčem stoprocentně přesvědčen, rád se podělím.“
Takže umělci a politické proklamace ano či ne?
„Klidně ano, ale musí si dát pozor, aby to mělo relevanci a bylo podloženo fakty. Když říkám veřejně názor, nemá to být výkřik.“
Když režisérka Darja Kaščejeva v březnu na Českých lvech vystoupila s následně přerušeným projevem o tom, jak je těžké být tvůrkyně a zároveň matka, vy jste to na instagramu satirizoval, že jste také ten den snad uvařil rajskou, umyl synovi zadek, musel do práce a také musel tomu rodičovství něco obětovat. Nebylo to moc?
„Ten status byl delší. Když to takhle vytrhneme, tak to působí, že to bylo jen o tom, že jsem rodič. Já si stojím za tím, že člověk, který je součástí přímého přenosu, má nějaký vymezený čas a došlo k překročení…“
Vy jste ale nekomentoval jen to přerušení, což vám naprosto náleží, ale i ten obsah. A vy nejste žena tvůrkyně.
„To byl můj komplexní pocit z toho, že tam nebyl respekt k ostatním v té délce (projevu – pozn. red.). Ale stojím si za tím, co jsem napsal. Jako táta 2 dětí vidím, že si člověk musí upravit život i rytmus ve chvíli, kdy to rodičovství myslí vážně. A není to stoprocentně výsada žen, i když je pravda, že ty to dělat někdy musí.“
Snažíte se tedy se ženou o ekvivalentní dělbu?
„My se snažíme zachránit, takže jinak to nejde.“
Jak to myslíte, zachránit?
„No starat se o dvě děti v tomto rozestupu – synovi jsou tři a dceři je sedm měsíců – je náročné. Kdybychom si nerozdělovali domácí povinnosti a já byl jen v práci se slovy ‚já vydělávám prachy‘, tak by to nefungovalo.“
Když jste odcházel z CNN Prima News, bylo řečeno, že jste šéfdramaturgem zábavních pořadů. Jste jím i nyní?
„Ne, nejsem, cítil jsem strašný střet zájmů, protože jsem měl najednou posuzovat i svoje kreativní dílo. Bál jsem se toho, že to bude neobjektivní. V současné době jsem ten, kdo se snaží zpracovávat nové náměty. Když na Primě něco chtějí, jsem připraven na cokoliv. Je to moje domácí televize.“
Takže jste „ičař“.
„Mám dva pořady týdně (Máme rádi Česko, Inkognitno – pozn. red.), což mi přijde docela dost. A další v hlavě, o kterých doufám, že dopadnou. Jsem třeba rád, že budou brzy startovat Zrádci, což je skvělý a úspěšný formát na trzích v zahraničí.“
Takže jste na Primě ve funkci odborníka na zábavu.
„Odborník na zábavu, to je skvělý.“
I proto mě zajímá, jak berete tu nekončící debatu o roli veřejnoprávní televize. Patří na ni formáty jako Star Dance, anebo to mají dělat soukromé domy, protože by to pro ně bylo rentabilní?
„Když to vezmeme analogicky, tak BBC, veřejnoprávní stanice, tuhle soutěž spustila. Takže tam od základu nějak patří. Je to strašně široká debata.“
No ale patří to na ČT?
„Myslím si, že v současném stavu ano. Je to (ČT – pozn. red.) standardní soupeř na televizním trhu. A Prima soupeří i s Českou televizí. Je tam ale samozřejmě ten boj, že my si na to musíme vydělat, zatímco Česká televize si na to taky musí vydělat, ale jinak.“
Takže asi vím i váš názor na navýšení televizního poplatku? Dodám, že šéf Primy Singer řekl, že najednou ohromně narostou zdroje jednomu z těch hráčů a změní se balanc na trhu.
„Marek Singer bude mít daleko víc dat, jeho názor chápu. Pak je tady ten druhé argument inflace. Je to složité a my kluci ze zábavy se do toho naštěstí nemusíme pouštět.“
Vy ale moderujete taky sportovní akce, tak jak se vám poslouchá, že některá drahá práva má pořizovat ČT i proto, že oni mají ty nejlepší lidi, oni mají toho Zárubu?
„Ceny sportovních práv jdou tak strašně nahoru, že do soutěže o Ligu mistrů ČT nemůže ani vstoupit. Časem i Euro a mistrovství světa budou tak drahé, že to bude těžké obhájit. Myslím si, že pro český sport dělá ČT hrozně moc a určitě to nedělají špatně.“
Ale dělají to nejlépe?
„To se zeptejte nějakého kritika. Já se dívám na sport a je mi vlastně jedno, jestli to vysílá Nova Sport, O2 TV nebo ČT. Já měl doma při olympiádě puštěnou jak ČT, tak Eurosport a byl jsem spokojený furt a nevypnul jsem to.“
Ten výkon odvedli sportovci.
„Přesně tak, já bych to tolik nepřeceňoval ten komentář, i když je důležitý.“
Jak je jiná příprava na sportovní přenos oproti jiným aspektům vaší práce?
„Je super v tom, že neodhadnete, co se stane.“
To zní spíš strašidelně.
„Tak člověk se připraví, sepíše si všechny možné podklady, ale rozhoduje sport. My jsme zažili to hokejové mistrovství, které mohlo být klidně i smutné. My netušili, jak to dopadne a kluci hráli tak dobře, že jsme s nimi najednou jeli tu krásnou cestu. Tedy musíte mít podklady, ale pak se nechat unést tou atmosférou a pořád myslet na diváka, na to, co mu chybí, co ho baví.“
A když se stane nějaká chyba hned na začátku, jak vypadá zbytek toho výkonu? Umíte z toho vystoupit, anebo to domoderováváte v takovém negativním oparu?
„No musíte to dotáhnout do konce, pak až zjistit, kdo všechno si té chyby všimnul a jak byla velká. Když nebyla tak velká, jít domů, několikrát si to v hlavě přehrát a zajistit, aby už k ní nikdy nedošlo. Ale čím jsem starší, tím víc mě to štve. Dřív člověk mohl překvapit, že je dobrej. Teď už může jenom přijít na to, že už to není, co to bývalo.“
Prostě už ta cesta vede jen dolů?
„No.“
Fakt jste chodil na základní školu s Pavlem Novotným?
„Ano, já chodil do áčka, on do céčka od páté do osmé třídy. Scházeli jsme se jako jedni z prvních před školou a hráli proti sobě fotbal. Byl to fajn spolužák, nesmírně inteligentní, což je dosud, už tehdy byl hlučný a byla s ním hrozná legrace.“
Byl už tehdy tak kontroverzní? On vyvolá pořádný skandál tak každých pár měsíců?
„To ne, takhle to nevypadalo. Na druhou stranu ta jeho viditelnost pro nějaký segment může udržovat zájem o politiků. Buďme za to rádi, protože lidé by neměli o politiku ztratit zájem.“
Za svůj život jste pracovně potkal celou řadu celebrit. Ze které se vám rozklepala kolena?
„Asi z Cher, která tady byla roku 1999 (na předávání cen Anděl – pozn. red.). Z ní šla taková hvězdná aura. A vypadala netradičně. Ve srovnání s lidmi, které jsem do té doby viděl tak nějak…“
Dokonaleji?
„Ano, ano, dokonaleji. Ale naštěstí jsem to dělal v době, kdy jsem byl mladý, a to má člověk tu výhodu, že neví, co může ztratit. Takže se mu kolena zas až tolik neklepou. Já si pamatuji, jak jsem se suverénně ulil z nějaké kompozice z latiny a jel za Davidem Copperfieldem (dělal mu tlumočníka – pozn. red.) domlouvat, jak má vypadat pražská show. Seděl jsem naprosto suverénně v lobby jeho hotelu a mávnul na něj. Úplně hrozné, teď bych se třásl.“
Co dělají ty světové celebrity jinak, než ty české? Co jste se od nich naučil?
„Pracují, pracují, pracují. Ten David Copperfield během vystoupení provázel iluzemi a když začala hrát muzika, do mikrofonu říkal poznámky k show, co bylo špatně, jaké světlo. A když jel druhé vystoupení za den, tak se ty věci zlepšily. Nepodceňoval žádný detail. Ta profesionalita a respekt k řemeslu je něco, co si snažím také držet. Prostě když jsem v práci, odvést maximálně precizní výkon, protože ti lidé to očekávají. Nejsou zvědaví na to, jakou mám náladu.“
Jste v kolektivu oblíben? Z mojí zkušenosti když toho hodně chcete, jste puntičkář, kolegové protáčí oči.
„Asi nejsem. Možná budou říkat, že mě mají rádi, ale asi je štvu.“
Co je váš moderátorský sen?
„To, co se nám daří s Fandom Factory, to znamená Go4Gold a LiveBros (agentury – pozn. red.). My jsme zažili jak to zmíněné MS v hokeji, tak mistrovství světa v basketbale na Filipínách. Před rokem jsem stál v největší basketbalové hale světa, kde se více než 35 tisíc lidí dívalo na zahájení mistrovství za přítomnosti Jao Minga (legendární čínský basketbalista – pozn. red.) a filipínského prezidenta. Tak tohle bych chtěl ještě někdy zažít; tu možnost svoje řemeslo konfrontovat mezinárodním publikem.“
Jinak bude doma a budete se snažit přežít rodičovství.
„Jasně.“
Kdybyste musel jako moderátor musel skončit, tak co byste dělal?
„Asi bych napsal knížku. Cítím, že tam nějakou schopnost mám.“
Není to málo? Leoš Mareš produkuje ty velké show v O2 aréně. Nechcete taky dělat něco víc megalomanského?
„Já jsem produkci vystudoval, takže jsem produkční věci v menším zažil a obdivuju Leoše za to, jaké riziko na sebe bere. Já nejsem příznivce tak velkého adrenalinu. Smekám před ním klobouk.“
Taky jste před lety řekl, že byste byl generálním ředitelem televizní stanice.
„To jsem řekl v 17 letech a vždycky se to vrací a ti ředitelé těch televizí se mi smějí.“
Přihlásíte se do výběrového řízení, až bude čas, do čela ČT?
„To je za dlouho.“
Za pět let.
„Ale není to vyloučené.“
Máte nějaký projekt, kterým zaujmete radu?
„Mám, akorát z roku 2001.“
Takže to bude hodně o teletextu.
„Ně, teď vážně. Já nevím, co bude za pět let, ale kdybych to udělal, tak se budou všichni strašně smát a nejvíc ředitelé těch televizí a lidi, kteří mi dávají práci.“
Pořad Hráči: Pravidelně v Blesku ti, co vládnou Česku!
Blesk už třetím rokem přináší čtenářům a divákům exkluzivní pořad Hráči, v němž se vystřídají všichni, kdo v Česku něco znamenají ve sféře byznysu, politiky i na rozhraní těchto dvou disciplín. Zhruba hodinové rozhovory, které vede zkušená moderátorka politických debat i rozhovorů s vrcholnými ústavními činiteli, Vera Renovica (39), si můžete vychutnat každé dva týdny na webu Blesk.cz. A to vždy v pondělí (v případě svátků oznámíme posun). V tentýž den si pak jejich písemnou podobu přečtete v tištěném deníku Blesk. To vše, abychom našim čtenářům umožnili podívat se za oponu, za níž se rozhoduje o našich životech, peněženkách či budoucnosti našich dětí. Jestli chcete vědět víc o těch, kteří skutečně vládnou zemi, v níž žijete, dívejte se na Hráče na Blesk.cz!
Dokud to bude bavit Maxiána, tak to bude fungovat.