21. říjen 1989: Království za mončičáka
Malé chlupaté, hnědé, růžové nebo bílé cosi, co musel mít každý. Prostě mončičák. Naprostá nutnost pro každé dítě, které nechtělo být vyřazeno z kolektivu.
Právě na mončičáka si vzpomněla i čtenářka Blesku Michaela Klímková ze Zlína. „Úplně jsem jim propadla. Pořád jsem žadonila u mámy, že aspoň jednoho musím mít. Šťastnější spolužačky, které byly už hrdými majitelkami mončičáka, ho nosily každý den do školy,“ vzpomíná na své »dětské utrpení« čtenářka Michaela.
Sehnat ale chlupáče, který si navíc mohl strčit i prstík do pootevřené pusinky, nebyl vůbec lehký úkol. Kdo neměl známé v hračkářství, musel být v pravou chvíli na pravém místě. „Mončičáka, kterému jsem říkala Čiko, jsem nakonec dostala pod stromeček. Dodneška si pamatuji na ten pocit, že pro mě ostatní dárky vůbec neexistovaly a už jsem se nemohla dočkat, až toho svého mončičáka ukážu kamarádkám,“ dodává Michaela Klímková.
Mončičáci nyní zažívají svou renesanci. Koupit je můžete v podstatě v nezměněné podobě, zato v nejrůznějších velikostech. A bez shánění a front.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.