Po gymnáziu začal studovat práva, ale brzy pochopil, že jeho místo není mezi paragrafy, ale na jevišti. Na škole se seznámil s Jiřím Voskovcem a brzy se z nich stali blízcí přátelé. Společně začali dělat divadlo, které se později proslavilo pod názvem Osvobozené divadlo. K nim se přidal skladatel Jaroslav Ježek, který psal hudbu k jejich písničkám. Společně vytvořili trojici, která úplně změnila českou zábavu. Jejich představení byla chytrá, vtipná a odvážná, a jejich písně jako Svítá, Tmavomodrý svět nebo Ezop a brabenec se staly legendárními. Werich dokázal vtipem říkat věci, které by jinak neprošly. „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není,“ prohlásil.
Po nástupu nacismu bylo Osvobozené divadlo zakázáno a Voskovec s Werichem museli utéct do exilu. Oba odešli do Ameriky, kde se živili psaním, hraním i prací pro rozhlas. Po válce se vrátili, ale jejich cesty se rozešly. Voskovec zůstal v cizině. Werich se rozhodl zůstat doma. Po válce hrál v divadle i ve filmu, jeho nejslavnější role vznikly v padesátých letech, filmy jako Císařův pekař a Pekařův císař, Byl jednou jeden král nebo Až přijde kocour patří mezi klenoty české kinematografie. Jenže komunistický režim umělce jako on příliš nemiloval. Byl sice trpěn, ale jeho svobodomyslnost a ironie mu často přinášely potíže. Přesto si dokázal zachovat nadhled. „Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat,“ říkával.
V soukromí nebyl Werichův život jednoduchý. Byl ženatý se Zdeňkou Werichovou, s níž měl dceru Janu, která trpěla psychickými problémy. V pozdějších letech Werich často býval osamělý, unavený a nemocný, ale nikdy neztratil typický sarkasmus. „Dobrá nálada nevyřeší všechny vaše potíže, ale nasere tolik lidí, že stojí za to si ji udržet,“ smál se i ve stáří. Žil na Kampě, kde přijímal přátele i mladší kolegy, kteří k němu chodili „na kus řeči“. Zemřel 31. října 1980, ve věku 75 let. Na jeho pohřeb přišly stovky lidí herci, kolegové i fanoušci, kteří ho milovali.
Jan Werich byl víc než jen herec nebo komik. Byl filozof v kabátu klauna, který dokázal říkat pravdu s úsměvem a trefněji než mnozí politici. Jeho výroky jako „Kde blb, tam nebezpečno!“, zlidověly. Jeho odkaz ale není jen v hláškách, nýbrž v postoji k životu. Mít nadhled, nebát se myslet a neztrácet humor ani v těžkých chvílích. Jak sám řekl: „Smích a pláč jsou nejcennější majetek živého člověka.“
