7°C
Petra k vědě bezděky přivedl tatínek František, jenž je sám profesorem chemického inženýrství, a který v minulosti seděl dokonce v čele výzkumného ústavu Akademie věd. „Proto mě chemie zajímala odmalička. Vyrůstal jsem v prostředí laboratoří, a už od takových svých šesti let jsem si hrál se zkumavkami, kádinkami. Doma jsem si dělal pokusy,“ usmívá se úspěšný vědec.
Výpravy za hranice všedního světa
Zároveň v sobě už během dětských let nezapřel povahu dobrodruha. „Když mi bylo zhruba osm let, stěhovali jsme se na Kubu, kde otec coby zahraniční expert pracoval,“ vzpomíná. „Setkal jsem se tam s mnoha kulturními odlišnostmi, které na mne zapůsobily.“
„Později jsem přečetl knihu o Ianu Flemingovi. Představoval jsem si, že i já budu jednoho dne objevovat nejrůznější látky, které budu hledat v pralesích,“ vzpomíná na objevitele penicilinu. Myšlenka jej neopustila ani po letech v dospělosti.
Vystudoval pražskou Vysokou školu chemicko-technologickou, v rámci níž si udělal habilitaci v oboru biotechnologie, jíž na téže škole učí budoucí generace výzkumných pracovníků. Zdaleka však nepřednáší jen o složitých chemických vzorcích a pokusech. Svůj dětský sen si Petr splnil. Kvůli vědeckým objevům se skutečně vypravoval do pralesů, vědecké poznatky hledal i na dně moří či v nehostinných ledových planinách Antarktidy.
Pláně věčného mrazu
„Vždy mě lákala místa, kterým se dnes říká ohniska biodiverzity či naopak nehostinná místa, kde žijí extrémofilní organismy,“ uvádí. „Jsou to místa, kde probíhá skokově evoluce, vše se nadmíru rychle mění, přitom jsou tato místa velice ohrožená, například globální změnou klimatu. Proto se snažím poznávat, co tam je, co žije v ohrožení vlastní existence, také abych zaznamenal, jaké jsou tam bakterie, lišejníky a jiné organismy,“ vysvětluje důvod své plavby na Antarktidu, kterou absolvoval na malé jachtě s několikačlenným týmem.
„Záměrně jsme hledali oblasti s extrémním klimatem, což Antarktida splňuje,“ udává Petr. V příbřežních oblastech totiž bývají prudké výkyvy teplot, během slunečných letních dní stihne na skalách „natát“ sníh, než znovu zamrzne. „Mezi hrubými vločkami sněhu se díky tomu mohou objevit kapičky, filmy vody, v nichž se nejrůznějším řasám daří povyrůst, než opětovně zamrznou. Z hlediska vědy je fascinující, že si řasy vytvořily obranné mechanismy, které je ochrání jak před mrazem, tak i třeba před ultrafialovým zářením.“
Splněný sen i noční můra
Z měsíční expedice si Petr odnesl nezapomenutelné zážitky, při kterých si nejen on sáhl doslova na dno lidských sil. „Jsou to každodenní obavy o to, co se může stát, protože dostat se odtud není vůbec snadné,“ je si vědom vědec, který na moři na malých plachetnicích už uplul přes více než 8 500 námořních mil.
„Být permanentně na neveliké lodi, kde si v minusových teplotách topíte jen naftovými kamny, se na mnohých z nás podepsalo. Psychicky to bylo složité, lidem se začal zvedat žaludek, někteří nebyli schopni pojmout ani sousto. Do toho ještě odloučení od svých blízkých, od civilizace. Zažili jsme osmimetrové vlny, které člověka na palubě srazí na kolena, ani neví jak. Museli jsme k palubě být připoutaní, aby nás to neodneslo.“
Podmínky jim ještě zhoršila porucha navigačních elektropřístrojů, které v nehostinných podmínkách neměly na práci nic lepšího, než že prostě zamrzly. „Orientovali jsme se postaru pomocí kompasu,“ líčí Petr Kaštánek. I přes obtíže a nesnáze byla expedice úspěšná a přinesla kýžené ovoce. Přesněji řečeno unikátní řasy, které v dynamických mrazivých podmínkách dokázaly přežít a adaptovaly se na tamní život.
Pokud by vás náhodou zajímalo, kde se uprostřed ledu a mrazu vůbec vzaly, odpověď je nasnadě. „Hledali jsme lokality, kde žijí tučňáci. Ti totiž logicky musí vyměšovat, přičemž jejich exkrementy napomáhají růstu dalších organismů,“ krčí Petr rameny.
Takže zatímco mnozí „turisté“ by na Antarktidě byli z takových tučňáků nadšení a třeba jim hodili nějakou tu rybku na přilepšenou, Petra a jeho tým zajímalo především to, co po tučňácích zůstane, když si vyprázdní bříška. Primárním objektem expedice však byly mechy, lišejníky a řasy, kterými se Petr zaobírá přes 15 let.
Jejich schopnost adaptace je podle biotechnologa výjimečná. „Ukázalo se, že některé řasy geneticky nejsou o tolik odlišné od člověka,“ uvádí. „Když se z těchto sněžných řas, bohatých na antioxidanty, izolují účinné látky, mohou podobně chránit i lidskou pokožku před negativním účinkem UV záření, či pomáhat lidským kožním buňkám chránit se před mrazem. To je cílem našeho výzkumu, z něhož doufáme, že vznikne kosmetika na ochranu lidské kůže,“ říká ke vzorkům, které v laboratoři podrobuje dalšímu zkoumání.
Vizionář roku
Už v roce 2016 byla jemu a jeho výzkumné a vývojové biotechnologické společnosti EcoFuel Laboratories udělena cena Vizionář roku za objev, který uskutečnil v mořských vodách. „Dá se říci, že jsme objevili, proč jsou ryby tolik bohaté na omega 3 mastné kyseliny, respektive jak nahradit rybí tuk v lidské stravě.“
Za vším hledej řasy
Jde o látky, které jsou lidskému zdraví velice prospěšné, nicméně lidský organismus si je nedokáže vytvářet sám. Bohatým zdrojem těchto omega 3 kyselin jsou ryby, respektive rybí tuk. „Omega 3 mastné kyseliny ale ryby samy neprodukují,“ podotýká Petr Kaštánek. „Získávají jej požíráním planktonu. Ten zase pojídá řasy, který je tím primárním producentem.“
Spolu se svým týmem vyvinul bioreaktor a technologický postup, který umí nový kmen mikrořasy jménem Japonochytrium pěstovat, a jak z něj omega 3 mastné kyseliny dostávat. „Je to důležitá alternativa zdroje těchto kyselin, když zohledníme, že ryb v mořích ubývá. Zároveň jde o pomyslnou vegetariánskou obdobu rybího oleje, který je v nejčistší formě, tedy oproštěn od škodlivin a nečistot, které se do ryb v průběhu jejich životů z mořské vody mohou dostávat.“
Využití Petr Kaštánek neobjevil jen pro farmaceutický průmysl. Z řas a oleje, který mohou produkovat, se mu podařilo vyvinout i alternativní biopalivo. „Jen ta jeho cena není pro současný trh zrovna konkurenceschopná,“ uvědomuje si. Přesto ví, že se jedná o jedno z alternativních paliv do budoucnosti.
Zrovna tak ve své další společnosti Biocen Laboratories zkoumá další využití nejrůznějších rostlin a řas pro jiná odvětví – například pro boj proti bakteriím a zánětům. U konopí zkoumá ve spolupráci s Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady vliv konopí na ošetření povrchových ran a chirurgických zákroků. A pod vlastní kosmetickou značkou Neobotanics uvedl na trh řadu gelů a balzámů proti bolesti, otokům, cellulitidě či ekzémům na přírodní bázi, které se dočkaly kladné odezvy od odborné veřejnosti i uživatelů.
V podkroví světa
Celkem už má za sebou Petr Kaštánek neuvěřitelných 31 patentů, 4 významná ocenění za vědecké výsledky a několikero expedicí do exotických končin, včetně džunglí, o nichž jako malý snil. Pro něj kariéra vědce opravdu nezačíná a nekončí výpočty, zkumavkami a pokusy v laboratořích. Kupříkladu v Kolumbii si vyhlédl přes 5 tisíc metrů vysokou činnou sopku. Nebyl by to on, kdyby se na ní nevypravil. Kvůli adrenalinu či neuvěřitelným výhledům do dálav? Kdepak.
„Zdála se mi zajímavá tím, že ačkoliv je její kráter aktivní, vrchol má neustále pokrytý sněhem. V rozprostření několika metrů se tak vyskytují dva vědecky zajímavé fenomény, ledovec a žhavé sírné výpary. Oboje představují unikátní společenstva, tím spíše, že existují vedle sebe,“ uvádí. Někdo si z výletů domů odveze fotografie, možná nějaký kamínek pro štěstí, suvenýr. Petr plánuje na vrchol této sopky další expedici, vybavenou pro horolezecký sestup do sopečného kráteru, aby naškrábal další řasy, mechy, lišejníky a unikátní bakterie pro laboratorní výzkum, který provádí doma v Praze.
Význam slov, jako třeba odpočinek, lelkování nebo lenošení by nejspíše musel hledat v encyklopedickém slovníku, protože jemu nic neříkají. I přestože je šťastně ženat a s manželkou Janou vychovává společného potomka. Aktuálně se ve spolupráci s Botanickým ústavem Akademie věd zaobírá výzkumem využití kosatců ve zdravotnictví a kosmetice a oživují pěstování a vývoj preparátů ze zapomenutých českých léčivých bylin.
