9°C
Pochopit život jednoho z největších kulturních velikánů dvacátého století není jednoduché. Úspěšně ho zahrát už tuplem ne. Když Václavu Koptovi nabídli možnost ztvárnit Jana Wericha, vystřídalo se u něj hned několik emocí. „Cítil jsem kombinaci příjemného šoku, pak zděšení, když jsem si uvědomil, že Werich je spíše instituce než živá postava našich dějin, a že to nebude vůbec legrace, no a ve finále opatrnou radost,“ prozradil Kopta Blesku.
Oba jsou zvídaví a hovorní
Má s Werichem něco společného? „Spojuje nás dětská zvědavost a trošku taky žvanivost, oba jsme totiž upovídaní,” usmívá se Václav Kopta. Dále podle něj mají oba velice kladný vztah k dobrému jídlu a pití. Jeden čas prý také Kopta sdílel stejnou zálibu v rybaření, na cestě životem ho však koníček opustil, kdežto pro Wericha to byla celoživotní vášeň. K velikánovi přistupuje s pokorou. „Strašně rád bych chtěl říci, že alespoň z jedné tisíciny mám stejnou životní moudrost, ale zatím jsem se toho nedočkal,” směje se.
Podle Kopty čněly z Wericha často jen typické obrysy. Většina lidí si ho spojuje pouze s Fimfárem nebo krásnou pohádkou Císařův pekař a pekařův císař. Ale důležitá je také literární tvorba. „Já mám hrozně rád jeho knížky, jeho pohádky. Miluji Italské prázdniny. Jeho způsob vyprávění je tak jedinečný, že se vůbec nedivím lidem, jako byl Miroslav Horníček, že ho prostě milovali,” povídá divadelní herec.
Werich byl velice moudrý, zkušený člověk. Nešlo však o prototyp zamyšleného mudrce. Měl v sobě dětskou zvědavost. Cítil posedlost ke všemu, co se kolem něho dělo. „Byl to pozorovatel života a dokázal o tom krásně povídat. Ve zkratce barevná široká osobnost a jeden z největších duchů naší novodobé historie,” dodává Kopta.
Jak někoho zahrát?
Aby se vžil do své role, čerpal Václav Kopta ze svých dětských vzpomínek. „Má výhoda byla v tom, že jsem Werichovu vilu jako dítě několikrát navštívil. Pamatoval jsem si místní atmosféru,” říká divadelní tvář Jana Wericha. Jeho otec věděl o českém komikovi v podstatě všechno, jelikož byli přátelé a spolupracovali spolu. „Táta se kamarádil hlavně s Janou Werichovou, což byla dcera,“ pokračuje.
Navíc přečetl, co se dalo. Knížek o Werichovi je poměrně dost, takže o zdroje neměl nouzi. Tištěný text kombinoval s vizuálními záznamy ve formě dokumentů. „Když se ráno podívám do diáře a zjistím, že mám Wericha, tak se těším,” říká Kopta. Pro herce je totiž podle něj nejdůležitější, aby nechodili do divadla jen z nutnosti vydělat peníze na složenky, ale aby měli z hraní radost.
Těžký konec
„Vždycky mě semele konec představení, kdy v časovém zrychlení připomínáme tragédii rodiny žíjící na Kampě,” říká divadelní představitel Wericha. Tehdy během roku a půl navždy odešli všichni dospělí a v domě zůstala pouze vnučka Fanča. Jan Werich odcházel za velikého zdravotního i psychického utrpení. Ke konci hry Václav Kopta myslí na českého velikána. „Vždy mi z toho běhá mráz po zádech. I kdybychom představení hráli tisíckrát, pokaždé mě to dojme,“ dodává.
Máme rádi Česko: Praskne tajemství Václava Kopty! FTV Prima
