Svou životní lásku poznal Vlastimil 3. března roku 1953. „Potkali jsme se v kavárně Mánes na odpoledním čaji. Ty bývaly v podnicích každou sobotu a neděli - hrála tam hudba a tančilo se,“ vypráví, jako by to bylo včera. I přesto, že je mu už 90 let, dokáže si vybavit každičký detail onoho večera, jenž poznamenal celý jeho život. „Věra měla vysoké kramfleky, sukni a hnědou blůzičku a byla tam s kamarádkou Jarčou,“ popisuje.
Líbila se mu, a tak ji při tradiční pánské volence vyzval k tanci. „Když jsme tančili, otočil jsem ji tak, aby byla zády ke zdi, na které byla zrcadla. Podíval jsem se jí na nohy - a bylo hotovo,“ říká s nadsázkou, čím ho tehdy třiadvacetiletá Věra dostala, a s lišáckým úsměvem mrkne na ženu, jež právě sedí po jeho boku. Už jí není třiadvacet, nohy má vrásčité, a přesto je stále jeho láskou.
„Tehdy večer jsem zavolala mamince, že nepřijdu, že se mi v tom Mánesu líbí, aby neměla starosti,“ přebírá vyprávění Věra a s úsměvem pohladí Vlastimila po rameni. Ten večer pozval obě kamarádky na večeři a jako správný gentleman je doprovodil domů.
Vlastimil tehdy pracoval jako kontrolor, Věra byla zaměstnaná v kanceláři řemeslnických potřeb. Začali spolu chodit, i když Věra podle Vlastimilových slov „dělala trochu fóry“. Nejdřív se scházeli po kinech a kavárnách, po roce vzala zamilovaná Věra svého přítele domů, aby mohl její rodiče požádat o ruku. „Na oběd byli tenkrát ptáčci, vařila je budoucí tchyně a byly moc dobré. Přišel jsem už ráno a až do večera jsem se nevyslovil, nakonec musela o ruku požádat ona mě a já jsem jenom přisvědčil,“ směje se Vlastimil. Rodiče ale nic nenamítali, a tak se z Věry Fričové stala roku 1954 na Staroměstské radnici Cirklová.
Recept na věrnost
Společný život měli pestrý. Jeden z nejkrásnějších okamžiků, který si vybavují, byla koupě auta. „Jezdili jsme po hradech a zámcích a taky na dovolené,“ vzpomíná Věra. Narodila se jim dcera, která jim později dala vnučku a vnuka, dnes už mají i jedno pravnouče.
A jak se jim podařilo spolu vydržet tak dlouho? „Mně tady září svatozář,“ ukazuje si Vlastimil s úsměvem na hlavu a mrká na Věru. „Ona mi řekla: Já vím, že každý mužský jednou v životě zahne. Tak jsem si to pořád nechával a nechával, až z toho nebylo nic,“ prozrazuje s nadsázkou zaručený recept na celoživotní věrnost. Vzápětí ale zvážní: „Nejdůležitější ve vztahu je tolerance, rozum a zase tolerance.“
A Věra souhlasně pokyvuje. „Musí se odpouštět, nesmí se všechno brát hned jako to nejhorší. My jsme se nakonec vždycky domluvili,“ přidává svoji prostou, ale geniální radu do života. Z jejích láskyplných očí, které Vlastimila pozorují, lze vyčíst, že opravdu funguje.
! 
