Uklízení chodníků ji naplňuje víc než prodávání: Zuzana (40) v práci vidí nový začátek

Život Zuzaně nepřál. Dostala se takřka do bezvýchodné situace, o které se jí veřejně mluvit příliš nechtělo a když už něco málo řekla, tak se slzami na krajíčku. „Mám exekuce a nemohla jsem najít žádnou práci,“ vyprávěla o nepřízni osudu, který mnohdy dostane lidi až na samotné dno, kdy se dostanou na ulici.

Ovšem paní Zuzana se nevzdala, ačkoli na vše byla sama. Nakonec díky úřadu práce našla v srpnu stávající profesi. Při ní každý den od sedmé hodiny ranní do čtyř odpoledne projíždí svou část Prahy 7, ve které se stará o pořádek.

Exkrementy vítězí nad přetvářkou

Přestože bývá na tuto práci nahlíženo skrz prsty, Zuzana je za ni ráda a moc si ji pochvaluje. „Kdysi jsem dělala prodavačku. Neskutečně to vysilovalo. Tady mám svůj klid. Jsem spíše individualista, a můžu si tak přemýšlet o svém. Práce s lidmi, kde se musíte neustále přetvařovat a usmívat, nebyla pro mě,“ srovnávala svá zaměstnání.

Nepochvaluje si pouze možnost být sama sebou. „Mám tady velmi milé koordinátory, kteří s námi moc pěkně komunikují a vždy vše řeší bez křiku a lidsky. Moc mi pomáhají,“ chválila své nadřízené, kteří se k ní chovají velmi hezky.

Čas od času si vyslechne i ošklivé narážky od kolemjdoucích. Ale ne všichni Letenští jsou stejní. „Lidi v zásadě reagují spíše pozitivně. Občas se u mě zastaví babičky. Ty si rády povídají a jsou na mě moc milé,“ vyprávěla o nejrůznějších lidech, se kterými přijde do kontaktu během svého pracovního dne. „Rádi nás nemají zejména bezdomovci, kteří vybírají popelnice,“ prozradila.

Fyzický i psychický zápřah

Sluchátka v uších a poslouchání rádia ženě zpříjemňují práci. „Není to pouze o tom úklidu. Člověk musí i přemýšlet a plánovat, z jaké ulice je nejlepší vydat se do další. A potom vám urgentně zavolají, že se něco stalo a musíte se rychle přemístit,“ popisovala svůj běžný den.

Strávit osm hodin na nohou je velký zápřah na tělo. „Jsem ráda, že mám tak dobrou fyzičku. Když si to srovnám s kolegy, kterým je třeba jen dvacet pět let a stěžují si, že nemůžou... Mám radost, že to zvládám,“ těšila se Zuzana, která denně tahá těžkou popelnici společně s lopatou a dalším náčiním potřebným k úklidu.

Zuzana teď žije na ubytovně a doufá, že se opět postaví na nohy. Život nevzdává, naopak, bojuje krůček po krůčku. „Ráda bych jednou dostala pracovní byt. Ta naděje tady je. A potom už budu mít to své doma,“ usmála se nakonec.