9°C
Jak jste se dostal k chůzi po žhavých uhlíkách, takzvaném firewalkingu?
Tehdy jsem měl složité životní období. Dozvěděl jsem se firewalkingu díky Jiřímu Vokáči Čmolíkovi, který mě později v dané metodě vyškolil. Takže dnes jsem držitelem certifikátu.
Neuvažoval jste o jiném druhu terapie?
Neuvažoval. Mám rád adrenalin a rád vidím výsledky hned. Není to 21denní kurz. Člověk si to zakusí na vlastní kůži. Je to něco, co se zapíše do těla a zpětně si to zase vybaví.
Chtěl jste vždy takto pomáhat lidem?
Dá se to tak říct. Mým snem totiž vždy bylo to, aby si lidé mohli žít svůj život, aby nežili podle toho, co od nich druzí očekávají… Jednoduše aby nebyli ovce.
Čemu jste se věnoval před firewalkingem?
Jsem ještě bubeník. Vystupuji na festivalech, ve školách a školkách.
A měl jste někdy běžnou profesi?
To víte, že měl. Jsem vystudovaný ajťák. Čtrnáct let jsem dělal servis. Lezl jsem po stožárech a střechách, tak jsem měl vždy adrenalin. Dobrodružství mě totiž vždy lákalo.
K čemu tedy slouží takový kurz, kde si lidé lámou o tělo šípy a chodí po rozpáleném uhlí?
Člověk tak překoná své bloky, které si nastřádal během svého života. Zároveň se jedná o vědomý proces, kdy si uvědomuješ riziko a podle toho třeba našlapuješ.
Stalo se někdy, že byste si sám nebo někdo při chůzi vážně popálil chodidla?
Nestalo. Každý si tam pro něco přijde a s tím se na ohni potká. Reflexní body, co máme na chodidlech, jsou citlivé. To se tam odráží. Je to taková medicína. Například, máš-li nemocný orgán, například ledviny, tak přesně tam tě ten oheň žahne.
Chodíte tedy po uhlí v určitém tempu?
Jde se podle toho tak, jak člověk potřebuje. Je tam napojení respektu. Člověk může přeběhnout nebo jít pomalu. Já osobně na tom třeba tancuju. Nejdůležitější je být v pokoře a respektu.
Je tohle i pro děti?
Ano i ty chodí. A právě se ukazují, že ty na rozdíl od dospělých mají menší zábrany.
