Ještě nedávno byl zelený pás mezi Základní školou Na Dlouhém lánu a železniční tratí zanedbanou zelení, kde se vyskytovali bezdomovci a lidé se sem spíše báli. Možná ale i díky tomu se stromy zachovaly. S nápadem vytvořit z tohoto zanedbaného prostoru památné místo přišel Spolek pro Hanspaulku. Společně s městskou částí na tom pracovali několik let, nakonec se otevření podařilo na kulaté výročí této tragické události.
„Bylo zde odvedeno hodně práce ohledně ošetření dřevin a úprav terénu, umístili jsme zde dřevěné lavičky k sezení a také informační panely s příběhem ořešáků z Lidic. Podařilo se tak obnovit symbolické propojení mezi Prahou 6 a Lidicemi a vytvořit důstojné památné místo lidických událostí,“ říká radní Prahy 6 Eva Smutná (TOP 09).
Příběh jako z filmu
Příběh ořešáků, které na Praze 6 rostou, by si nezadal s románovým příběhem nebo hollywoodským filmem. Když se v červnu 1942 mezi lidmi roznesla zpráva, že nacisté vypálili Lidice a srovnali je se zemí, rozhodli se dva mladí hoši, že si tuto informaci ověří přímo na místě. Zprávy byly kusé a nikdo pořádně nevěděl, co se stalo.
Jeden z hochů byl Václav Beránek, který se se svým bratrancem z rodu Rákosových z Hostouně vypravil zjistit, co se s Lidicemi stalo a hlavně jak dopadl rodinný statek Rákosů. „Strýc s jeho bratrancem se jedné červnové noci vypravili přímo k Lidicím. Celý prostor tehdy hlídala letadla, těm se schovávali v křovinách a mezích. Podařilo se jim navzdory všudypřítomným nacistickým hlídkám dostat až k rodovému statku, který nebyl zcela zbořený a na dvoře zůstal stát ještě ohořelý ořešák,“ vzpomíná pamětník Vladimír Procházka, synovec Václava Beránka.
„Na vydlážděném dvoře začali spadané ořešáky sbírat, aby se jejich rozšlapáním neprozradili, po kapsách jich tak měli desítky. Vraceli se už za bílého dne a všimla si jich i letecká hlídka, která po nich začala střílet,“ pokračuje ve vyprávění Procházka. Oba se však rychle schovali a do Prahy dorazili živí a zdraví, navíc s nečekaným úlovkem.
Václava Beránka napadlo, že ořechy vysází na rodinné zahradě, to také udělal, vysadil jich rovných 60 a všechny se ujaly. Po roce 1948 se začal bát o osud rodinného majetku a taky o osud ořešáků. Proto prostřednictvím tehdejšího tisku nabídl mladé stromky komukoli, kdo by měl zájem. A tak se na 50 ořešáků rozjelo do československých měst a obcí, bohužel se nedochovaly žádné záznamy, a dodnes tedy nikdo neví, kde tyto ořešáky rostou.
Tradice pokračuje
K podobnému kroku chce Praha 6 přistoupit i nyní. „„Místní skauti ze zdejších stromů nasbírali ořechy, které jsme předali k vypěstování. Přibližně po deseti letech by tak mohlo být k dispozici dalších asi dvacet ořešáků. Částí z nich bychom doplnili naše památné místo, část bychom poslali do Lidic, případně nabídli dalším obcím,“ uzavírá radní Smutná.
