„Naše myšlenky a stereotypy nás mohou omezovat mnohem více, než si myslíme. Snižovat uhlíkovou stopu je určitě důležité, ale ještě důležitější, může být naše poučení ze situace pro náš další vývoj,“ píše v úvodu autor textu Milan Havel. Sepsáním publikace chtěl dát impuls k diskusi o tom, kolik emisí skleníkových plynů běžný Pražan za rok vyprodukuje.
Uhlíková stopa je celková suma vypuštěných skleníkových plynů, nejedná se tedy pouze o oxid uhličitý ale i další skleníkové plyn, které podle vědců přispívají ke změně klimatu. Nejčastěji se používá k určení množství vypuštěných plynů nutných k výrobě různých produktů. Na internetu lze nalézt kalkulačky, kterými si každý může orientačně vlastní uhlíkovou stopu spočítat.
Na pomyslném žebříčku činností, kterou průměrný Pražan vypustí nejvíce emisí do ovzduší, je na prvním místě spotřeba potravin. Z různých zdrojů dospěl autor k závěru, že jsou to ocelkem asi 2 tuny oxidu uhličitého a dalších plynů ročně. Největší uhlíkovou stopu vytváří spotřebou masa. Živočišná výroba spotřebovává hodně vody, a využívá velkou plochu zemědělské půdy. „Spotřebě živočišných produktů odpovídá cca 75 % emisí skleníkových plynů uhlíkové stopy potravin,“ říká studie.
Nejvíce emisí
Živočišnými produkty se myslí hlavně maso, mléko vejce a živočišné tuky. Podle publikace nejvíce zatěžuje životní prostředí produkce hovězího masa, které vytvoří přes 30 kg CO2 a dalších plynů na kilogram masa. Podstatně méně než produkce masa se na uhlíkové stopě průměrného Pražana podílí pěstování obilovin, rýže, brambor nebo ovoce a zeleniny.
Autor upozorňuje, že do celkové stopy spojené se spotřebou potravin se ani nezapočítávají skleníkové plyny vyprodukované při skladování nebo prodejem.
Na druhém místě se umístila znečištění spojené s bydlením, to vytvoří emise spojené se spotřebou zemního plynu, tepla a elektřiny. Průměrně tím podle publikace každý člověk v Praze vytvoří uhlíkovou stopu 1,5 tuny skleníkových plynů. „Na spotřebě elektrické energie v Praze se domácnosti přímo podílejí jen cca jednou čtvrtinou,“ doplňuje autor. Zbytek tedy připadá na služby nebo obchody, které ale taky každý obyvatel využívá, akorát se nedají snadno přepočítat na individuální spotřebu.
Na třetím místě z hlediska individuální uhlíkové stopy se umístila veřejná, individuální a nákladní doprava, u které připadá na každého Pražana zhruba tuna skleníkových plynů. Další výraznou stopu zanechává také nakládáni s odpady i spotřeba textilních výrobků. Průměrný obyvatel Prahy tedy ročně vyprodukuje přes 5 tun CO2 a dalších plynů.
Celá publikace rozebírá i jednotlivé kapitoly jako jsou potraviny, doprava nebo bydlení do podobna. Mimo jiné se v ní lze dočíst, jak moc narostla za posledních letech silniční doprava nebo například jakou uhlíkovou stopu vyprodukuje jeden iPhone.
Jak svou stopu snížit?
Obsahuje i rady, jak svou uhlíkovou stopu snížit. Stačí toho jednoduše spotřebovávat méně, nenakupovat zbytečné věci nebo například místo hovězího masa kupovat ryby a jíst více bezmasou stravu. „Z pohledu uhlíkové stopy je nejdůležitější odpadům předcházet. Je to mnohem účinnější způsob snižování emisí skleníkových plynů než cokoliv jiného,“ říká autor v závěru.
