9°C
V nuselském bytě 2+1 žije pětičlenná rodina Markovičových – maminka Pavla, tatínek Pavel, Pavlin syn Miloš a dvojčátka Kačenka a Pavlík… „Až do jednoho roku se vyvíjela normálně, rozuměla, dělala paci paci a takové to, jak jste velcí, a ukázala to. Pak najednou, jako by všechno, co se naučila, zapomněla,“ vzpomíná tatínek na dobu, kdy byl dvojčátkům rok.
Po nespočetných vyšetřeních lékaři sdělili rodičům, že mají doma malé autisty. To měli Kačenka a Pavlík už třetí narozeniny za sebou.
„A jaká byla šance, že budou autisty? Většinou bývá velká, když jsou dvojčata jednovaječná, ale to oni nejsou. To, že je autista i Kačenka, je šance jen tři tisíciny procenta, protože holčičky autisty tak často nebývají, hlavně jde o chlapce. No vidíte, ve Sportce nevyhraju a tohle se mi podaří,“ řekl tatínek.
Kuchyňský kout mají zabarikádovaný židlí, aby se tam dvojčátka nedostala. „Ona ráda uklízí. Tedy berou naše věci a ty odnáší. Naposledy se stalo, že když přišla kontrola ze sociálky, tak paní odnesla boty a hodila je do guláše,“ říká tatínek. Z obývacího pokoje se stal pokoj na hraní s gaučem. Většinu prostoru totiž zabírá dětská prolézačka.
Jelikož se o dvojčátka musí někdo neustále starat, živí rodinu jen otec – řidič pražské MHD. „Od státu máme na každé dítě 11 tisíc. Proto jsem se rozhodl pomáhat ostatním a spoluzakládám fond NEJSME V AUTU,“ říká otec a pokračuje: „Nevěřím lidem, kteří přijdou a řeknou si o peníze. Když mi ale řekne, že potřebuje tablet, zní to věrohodněji.“
Matky často po nocích vyrábějí pomůcky na rozvoj dětí, tisknou a laminují. Příspěvek na péči zdaleka na všechny výdaje okolo postiženého dítěte nestačí.
