7°C
První část Plynárenského muzea, které se nachází v areálu Plynárny Michle pod správou Pražské plynárenské, je zasvěcena historii plynu a jeho využití. Expozice začíná uvedením do 19. století a pokračuje přes počátky využití plynu u nás. „Třeba Plynárna Michle vznikala koncem 20. let minulého století,“ přibližuje srdečně usměvavý vedoucí muzea Jan Žákovec.
Jak probíhala výroba plynu?
„Dřívější běžný každodenní provoz plynárny spočíval v tom, že do jejího areálu jezdívaly vlaky s uhlím, které mířilo do komor bez přívodu vzduchu. Pálením uhlí vznikal koks, kterým se v té době topilo, a vedlejším produktem byl i svítiplyn, kterým se svítilo. Odtud pochází i jeho název,“ přibližuje Žákovec.
Plyn se posléze čistil skrz kompresory, ukládal se do plynojemů, odkud proudil dále do Prahy. Už od 80. let se však v Michli nevyrábí. „Dnes se sem nakupuje,“ uvádí vedoucí muzea a zároveň historik plynárenství. Není to však svítiplyn, nýbrž zemní plyn.
Centrum Prahy je zalité tukem! Kanalizaci zalepila páchnoucí hmota. Jak zlikvidovat olej po smažení?
Kasičky kropenaté rzí
Nemalá část kuriózní expozice je věnovaná využití plynu přímo v domácnostech. Jeho vývoj v historii doznal značných změn. Zatímco dříve se bez něj neobešla prakticky žádná městská domácnost, dnes jeho úlohu ponejvíce supluje především elektřina. Přesto se Janu Žákovci podařilo řadu „nepotřebných“ plynových spotřebičů a zařízení zachránit či sehnat, a dnes jsou součástí muzejní expozice.
„Zajímavé jsou například domácí mincovní předplatní plynoměry,“ poukazuje historik na přístroj, který fungoval na mince. Podle částky, kterou do něj obyvatelé bytu vhodili v mincích, poskytoval plyn na topení či na vaření, podobně jako to známe z oblíbených skečů Mr. Beana. Ten si takto předplácel elektřinu. V Československu se ale tento způsob příliš neosvědčil.
V pražské Michli se nachází unikátní Muzeum plynárenství. K vidění je zde řada zajímavostí včetně názorného výkladu o historii využití plynu. David Zima
„Lidé se naučili ten systém šidit,“ krčí vedoucí muzea rameny. „Často si třeba z ledu vyrobili destičku, kterou jednoduše zaměnili za minci. Ten strojek to nepoznal. Jenomže když si plynoměr přišel prohlédnout kontrolor, našel hodnotu vyčerpaných kubíků plynu a prázdnou zrezivělou kasičku,“ usmívá se.
Plyn do každé domácnosti
Součástí nevšední sbírky pak jsou nejrůznější kuriozity, u kterých by člověk nehádal, že fungovaly na plyn. Například plynové žehličky. Ty byly buď přímo napojené na plyn, přičemž je ohýnek ohříval zevnitř, nebo se nahřívaly na plynovém kahanu. Podobný princip fungoval i v případě tzv. plynových kadeřítek vlasů, které bychom dnes označily za předchůdce elektrické kulmy.
„U té se však nestává, že její žár může vlasy popálit. U plynového kadeřítka žádná taková regulace nebyla,“ upozorňuje Žákovec. Jak tedy zamezovaly ženy tomu, aby si nespálily vlasy? „Existoval takový trik, že se kadeřítko přiložilo na novinový papír. Pokud zhnědl žárem, byl zahřátý až moc.“
Pamětníci si možná vybaví i plynové automatické pračky Moretta, které v československých domácnostech praly prádlo zejména v 60. letech. Ne snad, že by je plyn poháněl, ale fungoval na ohřev vody.
A po seznámení se všemi možnými i nemožnými „udělátky“ na plyn překvapí přesto i plynový diaprojektor nebo plynová lednice, kdy plyn fungoval jako kompresor. „Tyto lednice se však moc neosvědčily. Plyn unikal z lednice ven, takže se domácnost musela častěji větrat,“ upozorňuje Žákovec.
V paměti půl světa
Plynárenské muzeum poprvé otevřelo své brány veřejnosti 31. března 1999. Letos tak oslavilo 20 let své existence. Za tu dobu jej navštívilo na tisíce návštěvníků ze 75 zemí. Někteří urazili až světa kraj, aby si mohli prohlédnout sbírku unikátů sesháněných z celého světa. Nechyběli například hosté z Korei, Alžíru, Malajsie i Austrálie. A co vy? Už se také chystáte?
Kde: U Plynárny 500/44, Praha 4
Kdy: Otevírací doba záleží na individuální domluvě s vedoucím muzea Janem Žákovcem.
Vstupné: Volné.
