7°C
Jak s odstupem času vzpomínáte na éru Nagana?
Vůbec si nevzpomínám, že nějaké Nagano bylo! (smích) Je to hokejová srdcovka. Jedna věc je dostat nějaké individuální ocenění. Ale když se podaří Olympijské hry nebo mistrovství světa, je to jako třešnička na dortu. Výhra je to nejvíc. Nagano byla skvělá věc. Hodně lidí si to pamatuje, celou tu generaci.
Sházejí se ještě někdy »zlatí chlapci z Nagana«?
Jsem v kontaktu s některými kluky, občas si voláme, potkáváme se na golfových turnajích. Zrovna včera jsem si volal třeba s Dominikem Haškem a Romanem Hamrlíkem. Takže v kontaktu jsme.
Momentálně jste v Porubě hokejovým trenérem dětí. Ptají se vás na tu dobu?
Sem tam se zeptejí, ale mají takový respekt, že se mě ještě ani nezeptali, jestli mohou vidět olympijskou medaili. Nemám ji sice u sebe, daroval jsem ji do rodiny, ale nezeptali se mě. Trochu mě to překvapilo, u policisty také chtějí vidět pistoli (smích). Ale jsem tady krátce, myslím, že k tomu možná ještě dojde.
Do Poruby jste přišel z Vítkovic. Fandové těchto dvou klubů se ale příliš nemusí, nedávno si při vzájemném utkání dokonce počmárali autobus. Nesetkáváte se kvůli tomu s kritikou?
Jsem tady zatím krátce. Možná, že by to klidně někomu mohlo vadit. Nikdo z fanoušků, rodičů ani trenérů mi nic neřekl a řevnivost tady zatím necítím. Pokud si to ale říkají za mými zády u piva, je to možné.
Je podle vás těžší trénovat dospělé hráče nebo děti?
Dětem musíte většinou vše zopakovat. Spíš dojem, že děti trpí takzvanou elektronickou demencí. Oni jsou opravdu zvyklí přijímat vizuální podněty. Když jim něco nakreslíme na tabuli a neukážeme jim to, odkývou mi to, ale nepochopí. Občas při cvičení dětem třeba řeknu, že začneme s hvízdnutím píšťalky. Pak klepnu holí a oni vystartují. Poté jim řeknu, že mají začít na poklepání hokejkou, zapískám a oni to udělají zase. Opakuji jím, že musí daleko více vnímat, soustředit se na pokyny.
David Moravec během pauzy vysvětluje svým svěřencům své požadavky na hru. Soňa Molatová
Narodil jste se v Opavě, ale momentálně bydlíte v Ostravě. Tíhnete ke svému rodnému městu?
Mám tam rodiče, kamarády a známé. Už tam sice nejezdím tak pravidelně, už jsem zakořenil tady. Nikdy na to město ale nezapomenu. Byl tam trenér, který dokázal všechny srovnat v hokejové disciplíně i osobní rovině, včetně rodičů. Trenér, který mě naučil základy a choval se ke všem stejně. Bylo mu jedno, jestli to byl frajer, jehož rodič byl papaláš a těžký komunista, nebo obyčejný dělník. To jsem si mimo jiného od něj vzal.
Hodně jste toho procestoval. Nepřišel někdy stesk po domově?
Většinou jsem byl s rodinou. Měli jsme s sebou český satelit, takže takové spojení s domovem pořád fungovalo. Neměl jsem s tím zásadní problém.
Kdyby teď pro vašeho syna Davida přišla možnost hrát v zahraničí, schválil byste ji?
Nikdo nemůže říct, že z něj bude hokejista. Ani můj syn ne. Teď je v první řadě škola, pokud potom udělá hokej, bude to hezké.
Takže u svých dětí preferujete vzdělání před hokejem?
Pro syna je nejhorší, když mu řekneme, že pokud si nezlepší známku, nepůjde na trénink. Snaží se pak vše dostudovat, nechat se vyzkoušet a spravit si to. Ví, že potom mu nebudeme dělat problémy v hokeji. Přece z něj nebude tupá hokejka.
Pokud syn tíhne k hokeji, co vaše dcera Valérie?
Tancuje. Teď je jí 16 let, uvidíme, jestli ji ten koníček dále vydrží. Ale je z ní už teď mistryně světa (v disco tancích, pozn. red.). Takže už jsme v tom dva (smích). Začíná vstřebávat i základy golfu, je sportovní.
Kdo je David Moravec?
Rodák z Opavy byl jedním z 23 hráčů, kteří se svými výkony postarali o zlatou medaili ze Zimních olympijských her v Naganu. Kromě toho vybojoval v dresu hokejové reprezentace další dvě zlaté a dvě bronzové medaile. Momentálně působí jako trenér 5. a 7. třídy a šéftrenér mládeže v HC RT TORAX Poruba. Je zakladatelem David Moravec Hockey Academy, kde pomáhá mladým. Kromě toho pořádá celoročně turnaje pro mládež, mimo jiné také Ostravské hokejové hry, kterých se pravidelně účastní více, než 750 hráčů.
