Tereza hru na harmoniku nestudovala. „Za všechno může dědeček,“ prozrazuje muzikantka a vypravuje příběh, který ovlivnil celý její budoucí život.
„Mě od malička zajímaly různé hudební nástroje. Bylo mi 11 let. Děda mě hlídal, chtěl mě zabavit, a tak donesl starou heligonku. Řekl mi jenom, tak se to mačká, tak se to tahá, chvilku si hraj,“ vzpomíná Škrháková, která nikdy hru na harmoniku nestudovala.
Tereza je hudební talent, jak se říká od boha. Byla ve svých jedenácti letech schopná už po 45 minutách seznamování se s nástrojem zahrát na harmonice lidovou písničku. „Když jsem dědovi píseň na harmoniku předvedla, jen mi na to řekl: Tož si ju nech,“ směje se Tereza. Od té doby zůstala harmonice věrná.
Harmonikářka Tereza Škrháková na vinných slavnostech Markéta Malá
Škrháková hraje sólo, ale je také členkou skupiny Sasa Hopsa. Vytváří i vlastní autorské písně. „Skládám ale jen lidové, používám ve všech nářečí. Často vytvářím hudební aranže na již existující staré lidové písně, které postrádají autora,“ vysvětluje.
Hraje například na rodinných oslavách, svatbách, firemních rautech, vernisážích, hodech, masopustech, ale hudbou se neuživí. „Dělám na půl úvazku klasickou kancelářskou práci. Muzika se nedá dělat účelně jen kvůli vydělávání peněz. Kdo to tak má, strádá na duši,“ tvrdí.
Harmonika váží osm kilo. Hraní je proto fyzicky náročná činnost. „Hra na harmoniku by se měla stát olympijským sportem. Jako bych na každé ruce měla přivázaný pakl písku. K tomu ještě stojím, zpívám a směju se,“ říká a prozrazuje, že si o ní často lidé myslí, že dělá závodně nějaký sport. „V létě se mě nějaký pán ptal, zda závodně neplavu. Kvůli tomu, jaké mám svaly na rukou,“ usmívá se.
Tereza pochází z vesničky Lovčičky a do Brna se přestěhovala před šesti lety. Na svatomartinských vinných slavnostech hrála letos poprvé. Na náměstí Svobody vystoupí brzy znovu, v rámci vánočních trhů. „Tradičně vystupuji na brněnských Vánocích. Letos to bude už sedmým rokem,“ prozradila.
