Začněme tedy rovnou tím, že nepijete vodu z plastu…
To je pravda, úplně důsledná jsem už téměř rok.
Co myslíte tím „úplně důsledná“?
Třeba na vodě, když u baru požádám o skleněný půllitr, nabízím za něj zálohu, a přesto mi vnucují plastový kelímek, tak si to pivo nedám. U nás doma už se plastová láhev neobjevila ani nepamatuju. Tahám s sebou neustále termosku na kávu a na vodu mám krásnou, sedmičkovou skleněnou lahev. Vždycky je vymyju a naliju si do nich každé ráno, co potřebuju, případně dolévám, jak já říkám – kohoutkovici.
Jak jste k tomu dospěla? Že třeba voda z kohoutku je fajn a že plasty jsou pohroma? Z dětství asi těžko, tehdy se nic takového neřešilo…
Ani si nejsem úplně jistá, jestli za našeho dětství byla voda z kohoutku opravdu takhle fajn… (smích) Ale pamatuju si třeba, že mléko jsme jako děti pily z igelitových pytlů. S bráchou jsme se vždycky strašně těšili k babičce na Moravu, kde se prodávalo v lahvích a chutnalo úplně jinak. Pro mě je dnes nepředstavitelné koupit mléko v plastu. Mám štěstí, že mám za rohem farmářský obchod, a co jde, kupuju v lahvi a točím, recykluju a vracím. A snažím se to učit Ráchelku, svoji dceru, v naději, že ona to naučí svoje děti… On stejně přijde čas a plasty zakážou. Nevím, jestli to chtějí vozit na Mars, na Měsíc nebo jinam, objektivně se to zkrátka nerozkládá a naše planeta není bezedná. Doporučuju pustit si film The Plastic Ocean, myslím, že spoustu lidí nakopne pozitivním směrem. Když si vezmete, že průměrná doba, po kterou používáme třeba plastový příbor nebo plastové brčko, je zhruba 45 vteřin a ten předmět se pak rozkládá čtyři sta let, je ten nepoměr opravdu šílený.
Ještě zpátky k té vodě – dodržujete i nějaká opatření v domácnosti? Má to pro vás smysl, když v globálním měřítku jsou největší rezervy asi jinde?
Samozřejmě, když si vezmete, že jedním spláchnutím vytečou tři litry, a to splachujete tím šetrným způsobem, tak i to je moc. Je vlastně absurdní, že do záchodu teče pitná voda. Takže ano, i vodu z nádobí nebo když mi zůstane někde ve sklenici, použiju – zalévám s ní kytky. Snažím se na to jenom myslet.
Nevadí vám pak, když ostatní se podobných zásad nedrží?
Před rokem mi to ještě tolik nevadilo, ale dneska, když jedu na zájezd, je nás šest v autě, všichni si na jedné pumpě koupí petku, kterou na další pumpě vyhodí, už si toho všimnu. Pro svoje kolegyně, se kterými jezdíme na zájezdy s divadlem Verze, už mám vymyšlený vánoční dárek – skleněné láhve. (smích) Člověk se do nich nakonec i zamiluje, ono je to moc příjemné pít ze skla. Představa, že si dám víno do plastového kelímku, to si ho raději nedám!
Říkáte, že ještě před rokem vám to tolik nevadilo – to se něco konkrétního stalo, nebo jste k tomu prostě před rokem nějak přirozeně dospěla?
Přirozeně jsem k tomu dospěla. S dcerou se potápíme a co za strašlivý binec vidíte v mořích! Stačí jen u břehu. Je to smutné. Jak ukazuje už zmíněný film The Plastic Ocean, mikroplasty už jsou součástí rybích těl, jsou v mase, všude. Takže my se vědomě otravujeme a hubíme sami. Vůbec nemám strach, že nás sundá nějaká kometa, my se sundáme sami.
Má vůbec v takové situaci smysl honit se za jednou PET láhví?
Má! My jsme třeba s Ráchelkou na vodě schopné pronásledovat plastovou láhev i kilometr, než se nám ji podaří ulovit. Když pak vidím mladý lidi, který na řece dopijou pivo a kelímek hodí do vody, je mi do breku. Přijde mi to strašně bezohledné nejen vůči planetě, čemuž se může někdo smát, ale i vůči zvířatům, rybám, vůči všemu, co bude následovat. My na téhle planetě opravdu nemáme plán B, a když ji budeme terorizovat dlouho, ona se nás zbaví. A vnímá to i moje dcera. Když měli v první třídě epidemii vší, pronesla ve svých sedmi letech podle mě filozofickou větu. Říkala: Maminko, já už vím, co my jsme. Já jsem se jí ptala – kdo my? A ona odpověděla: My, lidstvo. My jsme vši zeměkoule! A je to tak, my jsme paraziti na téhle nádherné planetě, kterou, pokud se o ni nezačneme starat, si vyhubíme pod nohama.
Ale pořád jsme se nedostali k tomu spouštěči…
Nebylo to nic konkrétního. Jsem na instagramu, na Facebooku a v momentě, kdy se dostanete do určitých kruhů, třeba jako já souvisejících s potápěním, jachtařením, paddleboardingem, ale třeba i lezením po skalách, ty informace k vám zvolna přicházejí. Mně pomohly dospět k tomu, že si myslím, že důležitá je každá jedna petka, i když se mi kvůli tomu někteří smějí. Když si spočítáte, kolik jich je do roka, kolik jich ušetřím já, kolik moje dcera, kolik pak její děti… Myslím, že každý by měl začít u sebe. A taky, že každá jedna blbá ušetřená petka opravdu smysl má.
Tak abychom se taky dostali k vaší profesi, ale přitom neopustili úplně téma vody – po jakých hereckých štacích s sebou nosíte ty své termosky a skleněné láhve s vodou?
(smích) Teď zrovna jsem na cestě z Modrého kódu s mojí kolegyní Marikou Procházkovou, za hodinku naskakuju do auta k Davidovi Suchařípovi a jedeme na zájezd mimo Prahu s představením divadla Kalich. Pak ještě dohrávám ve Švandově divadle, kde jsem byla třináct let v angažmá, teď už jsem pátou sezónu na volné noze. Dál hraju v divadle Ungelt, v Meet Factory, s divadlem Verze a divadlem Titans ve vršovickém divadle Mana a ještě v Rubínu, kde budu mít na začátku ledna premiéru. Další premiéra mě čeká ještě na konci sezóny – budeme zkoušet s Jakubem Nvotou v divadle v Rytířské komedii z prostředí čekárny u psychiatra, na to se moc těším, protože na tom se člověk vždycky vyřádí. (smích)
To je tedy neuvěřitelný program… A nějaké plány s dcerou při tom všem hraní?
Vypadá to, že se nám zadaří jet asi třikrát na hory, loni se to totiž v podstatě nezadařilo ani jednou. Takže jsem letos byla chytřejší a lépe si zorganizovala svůj pracovní režim. V létě bych chtěla Ráchelku vzít poprvé na jachtu i s tím našim paddleboardem a máme v plánu také jedno Chorvatsko. Ale to je ještě strašně daleko…
