Lze ztrátu blízkého člověka srovnat s nějakým jiným okamžikem, kterému by se vyrovnala silou prožitku?

Srovnat takový stav lze jen s tělesnou bolestí, které se psychická nejen vyrovná, ale mnohdy je ještě mnohem silnější. Smrt je nevratný fakt a musíme ho přijmout. Uvědomění smrti přináší obvykle „bouři“ vnitřních reakcí – lítost, hořkost, trpkost, možná i výčitky, a protože sídlo těchto pocitů je převážně v mozkovém kmeni, té starší části mozku, jen těžko je lze ovládnout.

Co se v takové chvíli děje v našem těle?

Můžeme to označit jako stav zděšení či paniky, mobilizují se hormonální prostředky, adrenalin, noradrenalin, angiotensin, renin a další, což je reakce, kterou se tělo brání jakémukoliv stresu. Tento stav může přetrvávat i dlouhou dobu. Jsou lidé, které smutek prakticky neopouští nikdy.

Má z odborného hlediska prožívání a přijetí ztráty blízkého nějaký obvyklý „vzorec“?

Jsou lidé odolnější vůči stresu, ale i takoví, které vykolejí i mnohem méně náročná situace. Prvotní reakce je sice stejná, rozdíl je však v délce trvání a hloubce prožitku. Od okamžiku fáze překvapení, zděšení se lidé postupně dostávají buď k jakési vnitřní vyrovnanosti, anebo se truchlení prohlubuje a prožívají ho jako opuštění, osamělost, bezmocnost a nespravedlnost. To je může postupně oddělovat od ostatního světa. Zde je na místě odborná pomoc. Lépe jsou na tom obvykle lidé věřící, kteří vnímají smrt jinak a opírají se o vyšší spravedlnost.

Existují nějaké rady, jak ztrátu blízkého, která v nějaké podobě potká každého z nás, zpracovat a zvládnout?

Není žádná šablona, která by se dala aplikovat a zázračně pomohla. V této emotivní sféře jsme každý jiný a lidé citlivější na tom budou vždy hůře. Nepomůže naivní rada „že to nakonec přebolí“. Jsou situace, že to nepřebolí nikdy. Třeba u smrti dítěte! Jediný účinný mechanismus je racionalizace takového faktu. O věřících jsem už mluvil, ale jsou i možnosti, které významně pomohou, a to tehdy, je-li člověk součástí nějaké skupiny, třeba seniorů, která ho podpoří.

Je člověk schopen sám poznat, že smutek přesáhl určitou hranici a že je potřeba pomoc odborníka?

V tom je právě problém: přesáhne-li smutek určitou hranici, není už jedinec schopen posoudit svůj stav, dochází nejen k hlubokému smutku, ale i útlumu myšlení a celkovému zpomalení a postupné izolaci. Zde je v každém případě na místě pomoc okolí, ale je nesmyslné takovému člověku domlouvat, aby nebyl smutný. Tato pomoc by měla být odborná. Zde již bude asi zapotřebí použít medicínské metody, možná antidepresiva, možná i psychoterapii.

Dospělý přece jen má větší schopnost nadhledu nad situací, ale poradíte, jak pomoci vyrovnat se se ztrátou (třeba babičky nebo dědečka) těm nejmenším?

Podle výzkumů si dítě ujasňuje fenomén nevratnosti smrti až někdy v pěti šesti letech, do té doby je smrt cosi „pohádkového“. Podle vyzrání dítěte je třeba mu šetrně vysvětlit, co se stalo, a hledat s ním něco pozitivního, co by mohlo zaujmout a postupně vytlačit prožitek ztráty.