Máte dvě děti, obě už jsou v podstatě zkušení školáci. Do kterého ročníku základní školy nastoupí Lilli a Samuel po prázdninách?

Po prázdninách nastoupí syn Samuel do druhé třídy a dceru Lilli tak čeká už pátá třída. Uffff! To to teda pěkně letí. Nevím, jak děti, ale já se na jejich první den ve škole opět těším. (smích)

Je první školní den ještě pořád taková sláva jako při nástupu do první třídy, nebo to již berete sportovněji?

Pro děti to asi taková legrace zase nebude, ale tak nějak jsou s tím už smířené… Já to ale na rozdíl od nich beru trošku více svátečně. Takový ten pyšný rodič…

Pro spoustu rodičů je začátek školního roku černou můrou. Startuje pravidelný režim, vstávání, září je ve znamení návštěv papírnictví a shánění všech školních potřeb, začínají kroužky… Prožíváte to také tak hekticky?

Hekticky asi úplně ne, ale přiznávám, že to trochu trvá, než se najede na takový ten klasický každoroční standardní režim. Musíme to doma všechno znova zkoordinovat – dvě děti, kroužky, práce… No, bude to boj. (smích)

Autor: Archiv

Účastníte se těchto příprav jako tatínek, nebo je to spíš parketa manželky – maminky? A připravujete se již s předstihem?

Myslím, že to vychází na oba tak nějak stejně. Vzájemně se se ženou doplňujeme. Řekneme si, co je ještě potřeba nebo co se musí zařídit a koupit. Navíc si děti samy řeknou, co potřebují.

Pamatujete si na svůj první školní den? Jaké ve vás zanechal vzpomínky? A vzpomínáte rád na svá školní léta, těšil jste se na začátek školy?

Mám narozeniny 1. září a většinou to vychází na první školní den, takže je asi jasné, jak byli všichni nadšení. První den ve škole, hned do lavic, hned informace o výuce a písemkách! A pak do toho já se slovy: „Ahoooj, jak se všichni máte po prázdninách? Půjdete pak se mnou slavit moje narozeniny?“ Celkem pochopitelně se nikomu moc nechtělo a na oblíbenosti mi to taky moc nepřidalo.

Srovnáváte tehdejší školství, jeho fungování a organizaci s dnešním školním režimem? Co je podle vás lepší nebo i horší? Ať už z pohledu žáčků a studentů, nebo z pohledu rodičů?

Srovnávat tehdejší školství a dnešní dobu, to se vůbec nedá. Je úplně jiný systém výuky a používají se při výuce dotykové tablety atd. Vidím to potom doma, když děláme úkoly. „Tati, takhle se to už nedělá. To musíš takhle. Na netu to najdeš tady!” Místo toho, abych je učil já, tak ony školí mě!

Jaký jste vůbec rodič, pokud jde o školu – přísný, který vyžaduje dobré výsledky, či spíše ten, který více než v konkrétní známky či tituly věří, že se dítě ve světě neztratí a svou cestu si najde?

Zatím mají děti dobré známky a dobře se učí, takže není důvod být přísný. Samuel ví, že když přijde ze školy domů, tak si hned udělá sám úkoly a pak si může hrát nebo jít na fotbalový trénink. A dcera Lilli, ta to má obdobně. Navíc se na testy a písemky připravuje už dávno sama. Když něco potřebuje vysvětlit, tak se s ní učíme. Někdy je to i pro mě docela škola. (smích)

Vy jste vystudoval střední polygrafickou školu, teprve poté jste začal studovat herectví. Z dnešního pohledu – obory jsou to sice oba uměleckého zaměření, ale přece jen odlišné. Co vás k herectví přivedlo? Jak vy jste si našel tu svou cestu?

K herectví jsem se dostal úplně náhodou. Bylo to v době, kdy jsem pracoval jako tiskař v tiskárně cenin. Potkal jsem tam kluka, který dělal historický šerm, a ten mě prakticky přivedl k divadlu. Začal jsem hrát s ochotníky, víc „přičichnul” k herectví. Začalo mě to bavit a bylo jasné, kudy moje cesta povede. Na škole jsem hostoval v Národním divadle, Stavovském, v Divadle na Vinohradech, začal jsem pracovat v rádiu, v dabingu a bylo to… Že jsem se dostal až tak daleko, to bych nikdy nevěřil. Navíc dělám práci, která mě baví!

Dnes nejen hrajete, ale i moderujete… Máte vůbec při svém nabitém pracovním programu čas věnovat se školním povinnostem svých dětí tak, jak byste chtěl? Co všechno vás v současnosti zaměstnává kromě TopStaru na Primě, v němž vás diváci pravidelně vídají?

Denní TopStar mě moc baví. Novinky z domova, ze zahraničí, adrenalin při natáčení i občasná improvizace ve studiu. Člověk se vždy něco nového dozví. Je tam také moc fajn parta lidí – samá děvčata. (smích)

Nemáte v paměti nějakou svou školní historku, kterou byste nám mohl odvyprávět na závěr? A nemusí to být jen z kapitoly vzorného žáka či studenta…

Když jsem na základce v sedmé třídě přišel z Brna do Prahy, měl jsem dost velký problém, že mě spolužáci nebrali kvůli moravštině. Typická situace: Já řekl „rožni“ (rozsviť) a oni se přirozeně ptali, co mají rožnit (na ohni).