Jako holky jsme se nemohly vystát, pak jsme nemohly být bez sebe. Možná to znáte, dětství a dospívání se ségrou, která je o sedm let starší. Panenky, fixy, korále, šminky, kluci, manželé, rozvody, výčitky – i pro tohle jsme se milovaly a nenáviděly zároveň.

Naše poslední hádka proběhla před pár týdny kvůli tátovi. Je ročník ´39, odjakživa byl voják každým coulem a je čím dál stejnější. Zvlášť od doby, kdy zemřela maminka. Stařecká demence – Alzheimer, nevím, jestli je horší sledovat a vědět, co přijde, nebo se pomíjivě radovat z každého náznaku zlepšení. Jako bych to u nás ve špitále neviděla už tolikrát před tím i potom.

U táty jsme likvidovali vánoční výzdobu. Sklízela jsem tehdy starý betlém a postavičky pečlivě skládala do krabice od kozaček vycpané vatou. Nechtěla jsem sestru rozčílit, ale stejně mi to uklouzlo: Táňo, proč tam vlastně pořád chodíš? Ale hned jsem věděla, k čemu tahle otázka povede. Sedět za kasou, nemoct se ani napít a dojít si na záchod. Máš na víc a…, vysypala jsem ze sebe ještě pár klišé spojených s prací pokladní a řádně je připepřila. Táňa mi odpověděla se stejnou vervou a obě jsme šly na odpolední.

Autor: Shutterstock

S kolegy a kolegyněmi jsem v nemocnici skoro pořád, nevím, jestli si někdo všiml, že za okny začíná jaro. Málo roušek, málo spánku, hodně pacientů, stejně jako všude po republice. Na sesterně to hučí jako v úle, displeje mobilních telefonů všech přítomných chrlí jedno vládní opatření za druhým. To jsou chvíle, kdy jsem ráda za svůj starý tlačítkový telefon, volat a psát esemesky mi stačí, stejně se potřebuji soustředit na to podstatné, naše pacienty.

„Je prvního, má táta léky na srdce, tlak a cukrovku? T.“ Stálo v té poslední. To už je prvního? To znamená, že jsem tady už… přestala jsem počítat a chtěla řešit situaci. Jenže jak? Volám Táně a vysvětluju jí, že mi to teď nikdo nepředepíše, v nemocnici je blázinec, nejedou všechna oddělení a spoustu lékařů je v karanténě. „Dobře, vyřeším to v pauze na oběd,“ odpověděla mi Táňa docela příjemně, prý na virtuální klinice během pár minut. Zadávám do vyhledavače na počítači v sesterně www.virtualniklinika.cz, abych zjistila víc o novince, kterou zavedl celý obchoďák, kde Táňa pracuje. Očividně to šlo rychle, tátu zadali do systému, poslali sestře klasický e-recept a ta léky jednoduše vyzvedla v lékárně. Nehrálo ani roli, u které je zdravotní pojišťovny a služba je prý bezplatná. Navíc jí řekli, že v případě potřeby není problém objednat tátu ke specialistovi na polikliniku.

 

Komentář lékařky:

V současné době je hlavním tématem pandemie koronaviru. Je to zcela pochopitelné a správné. Infekční oddělení a odběrová místa čelí obrovskému tlaku a náporu pacientů. Provoz ostatních oddělení se omezuje na nejnutnější minimum, odkládají se plánované operace. Všichni se připravují na nápor pacientů s COVID-19. Nicméně stále tu jsou naši „obyčejně“ nemocní pacienti, kteří potřebují naši pravidelnou péči, pravidelné kontroly a také předpis na léky, které užívají. Lékaři ve Virtuální klinice s pacientem konzultují jak akutní, nově vzniklé obtíže, tak i problémy dlouhodobé. Samozřejmostí je i zaslání receptu na léky ať už formou SMS nebo e-mailem.  

MUDr. Petra Bomberová Kánská, vedoucí lékařka Virtuální kliniky EUC

Články s podobnou tematikou a zkušenostmi pacientů: