Chtěla hezký výlet, ale...

Na začátku července spolu vyrazily do Drážďan, měly namířeno hlavně do ZOO. Zpátky vlakem v šest, aby byla holčička včas v posteli. Natálka se tak těšila na zvířátka, že nemohla ráno ani dospat. Klára je odvezla na nádraží a měly domluveno, že večer je u vlaku zas vyzvedne. Neměla tušení, že je před nimi nekonečný den plný strachu a stresu.

...malá chvilka nepozornosti a téměř došlo k neštěstí

Ještě v poledne bylo všechno v pořádku, Klára dostala od své matky SMS zprávu, že je tam krásně, Natálka je nadšená a obědvají v ZOO. Všechno se zdálo být v nejlepším pořádku. Po čtvrté odpolední se ale Natálka babičce nešťastnou náhodou ztratila. Obě unavené a uondané už se chystaly zahradu opustit a v chumlu lidí, který se vytvořil u východu holčička najednou zmizela. Když babička líčí, jak se to stalo, má znovu slzy v očích: "Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, jestli je uvnitř, nebo šla přede mnou ven. Napřed jsem čekala před východem, kousek jsem se vrátila, myslela jsem, jestli ještě nešla k lemurům. Ti se jí líbili. Ale nikde jsem jí neviděla a dostávala jsem strach. Ven už jsem doslova vyběhla, myslela jsem, že bude čekat před východem, ale nebyla tam."

Bylo potřeba požádat o pomoc. Najít ostrahu zahrady a vysvětlovat německy, že není jisté, zda se Natálka ztratila v zahradě nebo před ní. Pro babičku to byly chvíle nevýslovné úzkosti: "Měla jsem tak stažený krk, že jsem nemohla promluvit." Navíc se ukázalo, že dítě v zahradě nejspíš není a bude potřeba zalarmovat drážďanskou policii. V tu chvíli bylo také jasné, že vlak v šest už nestihnou.

Muka představivosti

Kláře se třese hlas: "Když jsem dostala esemesku, že máma neví, kdy přijedou, protože se Natálka ztratila, bylo mi na omdlení. Vůbec jsem v tu chvíli nevěděla, co mám dělat. Sednout do auta a jet tam? Zavolat na policii? Samozřejmě, že jsem hned volala mámě zpátky, ať mi řekne všechny podrobnosti, uklidňovala mě, že Natálku už hledá městská policie, že nemůže být daleko a ať jsem v klidu, ale zůstat v klidu v takové chvíli nejde."

Natálčini rodiče nakonec do Drážďan stejně jeli, nevydrželi nedělat nic. Stále bombardovali babičku SMS dotazy, zda je něco nového, ale ta ještě dlouho nemohla nic říci. Natálka se nakonec po dlouhých dvou hodinách našla, a to v zahradě. Po zavírací hodině ji objevil zřízenec, uplakanou a vyděšenou, schoulenou na hřišti. Napřed bloudila venku, ale stejně jako babička váhala, zda nemá raději hledat vevnitř v zahradě, sama neumí vysvětlit, proč nikomu neřekla, že se ztratila. Prostě se bála.

GPS lokátor, který dítě pohlídá

Klára dnes říká: "Mohli jsme si ušetřit spoustu nervů, kdybych věděla, že existují GPS lokátory pro děti. Jsou to přístroje stvořené přesně pro tento účel, schované v náramkových hodinkách Gator, které má dítě na ruce a dospělý člověk může on line v mapě sledovat, kde dítě je. Co bych za takovou pomoc v tu chvíli dala! Přitom je to levné a nenáročné. Dítě má na ruce hodinky, ve kterých je SIM karta jako v telefonu, můžete mu i zavolat, nebo ono vám. Vy si stáhnete zdarma do mobilu aplikaci a to je vlastně vše. Když máte víc dětí, každé má svůj přístroj a vy je v jedné mapě všechny vidíte. Funguje to i v zahraničí. Bývala bych mohla mámě říct, kde zrovna Natálka je a navigovat ji až k ní. Ušetřili bychom si jeden opravdu velmi nepříjemný zážitek. A to nemluvím o tom, kdyby se opravdu zatoulala někam daleko, nebo odešla s cizím člověkem.“

TIP NA ZÁVĚR: Nechcete zažít podobný strach, jako v tomto příběhu? Pořiďte svým dětem hodinky s GPS lokátorem