18°C
Lenčino trápení se táhlo už od dětství. Jako nejmladší dítě musela nosit oblečení po sourozencích. „Bylo mi vždy nepříjemně těsné a muselo se různě nastavovat. Styděla jsem se. Vyhýbala jsem se vrstevníkům, sportu a jakékoliv dětské zábavě,“ vzpomíná na krušné časy Lenka.
Jídlo jako odměna
Roli v Lenčině životě sehrál i fakt, že se u jídla potkávala celá rodina. Byly to jediné společné chvíle, jinak se každý musel věnovat své práci a dělat, co bylo potřeba.
„Jídlo se stalo mým kamarádem. Bylo to něco příjemného, co dokázalo zahnat nudu, stesk, smutek, pomáhalo mi, když jsem byla unavená, zklamaná, nervózní nebo v napětí. V příjemných chvílích klidu, pohody a radosti jsem jedla, abych si tyto chvíle zpečetila nebo prodloužila. Jídlem jsem se také odměňovala, když se mi něco podařilo,“ popisuje Lenka.
Striktní diety, psychické problémy
V 15 letech nakonec začala držet diety, které se táhly celým jejím životem. Diety střídala, hubla a zase přibírala. Vypadávaly jí vlasy, vynechávala menstruace. Přečetla spoustu knih a »chytrých« rad. Bezúspěšně.
„Žila jsem, nebo spíše přežívala, pouze hubnutím a neuvědomovala si, jak mi roky utíkají, o co přicházím, a o co jsem přišla. Víc a víc jsem si připadala odporná a styděla se za své tělo. Vyhýbala jsem se fyzickému kontaktu, dokonce i tak malému, jako je položení ruky na rameno,“ popisuje Lenka odvážně své niterné pocity. Zoufalé ženě se dělaly praskliny na kůži, z každého pohybu byla unavená, byla bez energie i bez radosti.
