„Každej tu černou káru svou si táhne sám…“ tak začíná legendární Kainarův text, který také sám zhudebnil a který nepřekonatelným způsobem nazpívala jazzová zpěvačka Eva Olmerová.
Slova písně jako by přesně vypovídala i o básníkově osudu. Jeho osobní život totiž nebyl zvlášť šťastný. Pocházel z rodiny železničáře, rodiče se rozvedli a sourozence si rozdělili.
Pokus o sebevraždu
První velký otřes zažil Kainar na gymnáziu v Přerově, kde se nešťastně zamiloval do spolužačky. Ta však jeho city neopětovala a pro citlivého mladíka to byl zřejmě rozhodující podnět, aby se pokusil ukončit svůj život.
5. května 1934 po odchodu ze školy v rozčílení vytáhl bubínkový revolver, který měl jako zástavu od kamaráda, a střelil se do levého boku. Přes zranění došel k lékaři, který ho ošetřil a odeslal do nemocnice. Tam se podrobil operaci.
Později byl dvakrát ženatý, ale nikdy neměl stálý domov. Nějaký čas přespával u přátel. Nejdelší čas prožil ve spisovatelském domě na Ždáni na Slapech a potom na zámku Dobříš.
Skvělý muzikant
Kainar byl ale také hudebníkem, hrál na koncertní úrovni na klavír, kytaru a housle a některé své básně si zdařile zhudebnil. Příkladem je už zmiňovaná píseň Černá kára, Bombardovací blues, Blues železničního mostu nebo Blues noční čekárny. Jako bohém i muzikant si Kainar rád přihnul z lahve. Ve šlágru Trochu v hlavě mám tak píše: život bez láhví/ je zlý prázdný.
Mezi jeho nejvíce ceněné sbírky patří kniha Člověka hořce mám rád, a především sbírka Lazar a píseň (1960). V 60. letech pak dostaly jeho verše bluesovou podobu, byly laděny jako osobní zpověď stárnoucího sarkastika a skeptika: Moje blues a Miss Otis lituje. V roce 1967 byl jmenován zasloužilým umělcem.
Výčitky svědomí
Začátkem 70. let se stal předsedou přípravného výboru normalizačního Svazu spisovatelů. Než mohlo dojít k jeho ustavení, zemřel 16. listopadu 1971 na Dobříši na infarkt. K této funkci byl zřejmě dohnán dluhy a evidentně se tím trápil. „Jeho srdce výčitky svědomí nevydrželo,“ popsal brněnský spisovatel a Kainarův přítel Ivan Kříž.
Kainarovy texty v jazzové, beatové i folkové podobě nazpívala řada interpretů, například Vladimír Mišík, Michal Prokop, Eva Olmerová, Jiří Suchý či Karel Plíhal. Známé bylo i album amerických evergreenů natočených na konci 60. let orchestrem Gustava Broma. A v roce 1972 vydal Supraphon dvě legendární rocková alba, Město ER skupiny Framus Five a Kuře v hodinkách skupiny Flamengo.
