Narodil jste se v Praze, je s metropolí spojeno i vaše dětství?

V Praze jsem se narodil, ale do dvanácti let jsem žil na Křivoklátsku. Tatínek byl mašinfíra, jezdil na trati Rakovník–Beroun na mašince a občas mě bral s sebou. Vždycky ve stanici jsem se musel schovávat, aby mě neviděli. Pak jsem byl rodiči, jak já říkám, zavlečen do Ostravy. Táta se pak přeškolil na ty elektriky a dostal místo v depu v Ostravě. Tehdy jsme měli byt v Porubě.  Tam jsem byl do devatenácti, dokončil jsem tam základní školu, udělal maturitu a pak jsem šel na herectví na DAMU do Prahy, kde jsem nakonec zůstal.

Po studiích jste měl rovnou angažmá v hlavním městě?

Po škole jsem byl rok v angažmá v Hradci Králové, pak jsem byl na vojně a pak necelou sezonu v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. V Ústí jsme se vlastně prostřídali s Jirkou Bartoškou, tehdy tam ještě působili Leoš Suchařípa, Jirka Kodet, Lenka Skopalová, Pavel Zedníček, Jan Hrušínský, Jirka Schmitzer, Pavel Rímský, Kateřina Burianová, hostoval tam i Petr Čepek. Koncem 70. a začátkem 80. let bylo ústecké Činoherní studio jednou z předních českých divadelních scén.

Jaké divadelní štace pak následovaly?

Dva roky jsme pak dělali divadlo ve stanu, které se jmenovalo Dílna 24. Hrálo se vlastně v cirkusovém stanu po celé republice, potřebovali jsme k tomu jen elektrickou přípojku. Protože to bylo celé takové neuchopitelné, bolševici to neměli pod kontrolou jako klasický barák, takže z toho byli na nervy, a tak nám to zavřeli. Pak jsem nastoupil do pražské Ypsilonky k Honzovi Schidovi, kde jsem působil osm let. Další angažmá, asi sedmileté, jsem měl v pražském Činoherním klubu, poté jsem si dal od hraní asi deset let pauzu, a teď jsem už opět desátým rokem v pražském Činoheráku.

Vzpomenete si na první bydlení v metropoli?

V Praze jsem zpočátku bydlel velmi dobrodružně. V době, kdy jsme hráli pod cirkusovým stanem, tak jsem bydlel ve sklepním bytě u Bohemky. Měl jsem ho půjčený od tehdejšího státního divadelního studia. Vzpomínám si, že tam bylo takové vlhko, že když jsem chtěl v malých kamínkách zatopit, tak se tam udělala mlha. A když jsem odtamtud vylezl, tak jsem rozmrzl až na Václaváku. V tom sklepním bytě jsem měl hadry v krabici od lednice, matraci, praktikábl… takže v té době byla základní otázka, když jsem se seznámil s nějakým děvčetem, jestli má byt. Protože ke mně jsem ji nechtěl vzít. V tom sklepě jsem bivakoval necelý rok. Pak jsem potkal Petra Kratochvíla, než emigroval, a říkal jsem mu, že nemám kde bydlet. On mi dal klíče od nějaké garsonky na Balabence a řekl mi: Hele, bydli! Tak jsem tam asi rok bydlel a pak tam vybouchl plyn. V kuchyňce byl plynový vařič, nevím, co se stalo, ale prostě to vybouchlo.  V noci tam byli hasiči, policajti. Já jsem byl naštěstí na flámu, takže ten flám mi vlastně zachránil život, protože tam spadla stěna zrovna do míst, kde jsem měl spaní. Kdybych tam byl, tak by mě to zavalilo. Že se něco stalo, jsem zjistil ráno, když jsem se na Balabenku vracel z flámu. Už tam bylo srocení davu, viděl jsem, že se na zemi válí nějaký papíry… koukal jsem a byly to moje papíry… v bytě už byly nové dveře… no a kvůli tomuto maléru jsem o garsonku přišel. Byla totiž psaná na nějakou paní z Brna, já jsem platil nájem, ale proseklo se, že tam bydlím neoprávněně. Pak už jsem bydlel v Praze 2 v blízkosti Karlova náměstí.

A na Praze 2 žijete dodnes?

Nejdříve jsem bydlel na Karláku kousek od metra a teď už asi dvacet let v Dittrichově ulici. Mám tu čtvrť moc rád, je to tu úplně ideální, všude to máme blízko. Zároveň tudy ale nechodí ty prvomájové průvody turistů, jako je tomu na „jedničce“. 

Která místa máte nejraději?

Rádi chodíme na náplavku, jen tak na procházky nebo na farmářské trhy, které mají příjemnou atmosféru. Kousek je to i na Vyšehrad, kde je taky krásně. Rád zajdu i na dobré vínko do šenku v Podskalské ulici, u nás v ulici je i dobrá thajská restaurace, kam se ženou občas zajdeme na jídlo.

Na jaké představení byste své fandy rád pozval?

Určitě na hru QED (kvantová elektrodynamika), která byla napsána na základě života a díla geniálního amerického kvantového fyzika a nositele Nobelovy ceny Richarda Feyn- mana. Byl to báječný chlápek, který se zabýval mikrosvětem, je vlastně považován za zakladatele dnes moderních nanotechnologií. Kromě toho miloval život, byl kasař, znal hazardní hráče, prostitutky, striptérky, zkrátka byl to ďábel… Jde vlastně o monodrama, je to velmi pestré a zábavné, a v tom teď hraju.

Zahrál jste si v Ordinaci, teď hrajete v Ulici. Jak vnímáte působení v seriálech?

Já jsem jich prošel opravdu dost. Samozřejmě, že je to zdroj příjmu, ale nikdo z toho nezbohatl. Seriály beru jako součást herecké profese. Některým kolegům nevoní a mají k nim lehce přezíravý vztah. Jde ale o náročné řemeslo. Natáčecí den představuje běžně štos deseti obrazů, což obnáší třicet stránek textu. Mně stačí si to přečíst, a dám to. Někdo s tím ale může mít problém. A když jste často na očích, nakopne to i popularitu.

Vypadáte skvěle. Prozraďte, jak se udržujete ve formě?

Občas si jdu zaplavat, doma si zacvičím nějaký ten klik, dřep a jiné drobnosti. Se sportem to nijak nepřeháním, jen to tak lechtám, ale i to pomůže. Hýbu se hlavně v létě na chatě. Popoběhnu, pořád něco dělám na zahradě, sednu na kolo nebo chodím po lese. To je moc příjemný.