Jak se na vás podepisuje stres?
Přímo fatálně! Mám velice stresové povolání a pociťuji to na svém zdraví intenzivně. Doktoři mi říkají, že všechny moje problémy jsou stresového původu a že kdybych nedělala práci, kterou dělám, byla bych zdravá.
A co vás trápí?
Stresem jsem si zlikvidovala žaludek, takže beru dvakrát denně léky, musím jíst každé dvě tři hodiny, nesmím vůbec smažené, jinak mě žaludek bolí. Pak se stres odráží výrazně na mých zádech. Před šesti lety jsem si zlomila pátý bederní obratel, od té doby musím pravidelně rehabilitovat, a přesto mě záda někdy tak chytnou, že až hrozí, že nebudu chodit. I tady se zjistilo, že je to čistě stresového původu. Jakmile se rozruším, pocítím to v zádech, je to takový indikátor. Mám tak dokonce od několika lékařů předepsáno, že musím být v klidu.
A umíte míru stresu nějak korigovat? Jak se mu vyhýbáte?
Všichni vědí, že jakmile řeknu „začala mě bolet záda“, musí kolem mě chodit po špičkách, a hlavně mě nerozrušovat. (smích) Neříkám doma nebo v práci – vy jste mě rozčílili, řeknu jen – mě začala bolet záda… A všichni berou zpátečku. Je zajímavé, že někdy si ani neuvědomím, že mě něco rozrušilo, a najednou se ozve v zádech bolest. Přemýšlím proč a pak si uvědomím: aha, tenhle mě rozčílil… (smích)
Ke zdraví přispívá i optimistický pohled na svět. Je možné si ho při vaší práci udržet? Neztrácíte iluze po těch letech?
Tak iluze jsem již ztratila a musím říct, že někdy je mi z toho až špatně, kam všechno spěje. Doba se, co se týče mezilidských vztahů, zhoršila, vadí mi, že ve společnosti strašně zesílila sobeckost. A u politiků? Většině už opravdu nevěřím, že myslí na lidi, protože i když nabízejí líbivá hesla, je to jen proto, abychom jim hodili hlas do urny. Tím, že jsem dělala Kotel a teď Máte slovo, čím dál víc vidím to pokrytectví. Sice říkají, že to dělají pro lidi, přitom řadu z nich, i když naštěstí ne úplně všechny, obtěžuje to a opovrhují tím, že mají mluvit s normálními lidmi, považují je za něco podřadného. Bohužel jsou to i někteří nejpopulárnější politici – lidé jim nejvíc věří, a oni jimi opovrhují, chtějí jen ten hlas a moc.
I přesto, co říkáte, zníte optimisticky. Co vás drží, abyste nepropadla úplné depresi?
Rodina! Podle mě v dnešním světě, který je plný napětí, sobeckosti, zákeřnosti, je jediná naděje zázemí v rodině. Oáza klidu, kde mě to nabíjí, je tedy rodina a moje děti. Maruška (12) a Kuba (19) jsou můj smysl života, moje největší radost a považuji je také za největší dar ve svém životě. A manžel mi také dělá radost. (smích) Pak mám dva psy, jezevčíky. Mít dva pejsky byl můj sen od dětství. S Maruškou jsme si prosadily, že se koupil aspoň jeden, a říkala jsem si, že dva budu mít až v důchodu. Pak jsem si ale uvědomila, že člověk si má dělat radost, proč čekat až do důchodu. Přemluvily jsme tatínka a máme pejsky dva. Dělá mi taky radost, že moje maminka je zdravá…
Takže vlastně obyčejné věci, které jsou zdarma…
Ano, najednou je radost to, co člověk často považuje za obyčejné a samozřejmé. Díky tomu, čím jsem si už v životě prošla, jsem zjistila, že právě ty nejobyčejnější věci jsou nejkrásnější. Pořídila jsem si třeba v pracovně do okna dvě krmítka a mám radost, že tam létají ptáci, když je nakrmím… Je krásné, že vyjde slunce… Velký zlom bylo pro mě právě období, když jsem měla zlomený obratel. Spousta věcí najednou vůbec nebyla samozřejmých. Čtyři měsíce jsem se třeba nemohla ohnout při čištění zubů nad umyvadlem. Frustrující pocit – pasta vám teče po košili… Už je to šest let a dodnes, když je mi těžko a jdu si čistit zuby, říkám si: „Ježíš, to je krása, že se můžeš ohnout!“
Důležitý je pro odolné zdraví i odpočinek. Máte na něj vůbec čas?
Dnes už bez výčitek odpočívám i právě díky svým zádům. Přestože jsem poctivě rehabilitovala, všechno dodržovala, stále se mi blokovala. Doktoři už si nevěděli rady, tak se sešlo lékařské konzilium v čele s MUDr. Petrem Wagnerem a odpočinek mi byl nekompromisně naordinován. Před tím jsem žila v přesvědčení, že člověk pořád musí něco dělat, aby se jen neflákal, že nejde jen tak ležet nebo koukat na televizi, že je to ztráta času. Teď, když to mám přikázané, je to najednou náplň. (smích) Takže klidně budu ležet, klidně koukat do blba. Tělo je totiž jako stroj a stroj musí taky někdy do servisu, odpočinout si nebo se zadře. Díky zlomeným zádům také dělám jen nezbytné věci, naučila jsem se říkat „ne“. Jakmile vím, že něco není nutné, stresuje mě to, není mi to příjemné, řeknu „ne“. I když to nejde ve všem, je to důležité. Je neuvěřitelné, kolik věcí, když se člověk ohlédne zpět, dělal zbytečně. Bohužel jsem se to naučila až pod tlakem strachu, že třeba nebudu chodit.
A jak odpočíváte nejraději? S knížkou, s pejsky na procházce?
Protože moje práce je i o tom, že čtu celé dny, od rána do večera, ráda se jen natáhnu na pohovku a koukám z okna na ty ptáčky. A ano, ráda chodím se psy na procházky. Pak ještě miluju, protože jsem diskutér i v civilu (smích), když si povídáme s dětmi o tom, co kdo zažil, o názorech, pocitech, prostě jen tak. To vydržíme i několik hodin a to jsem nejšťastnější.
Bojujete také s pověstnou jarní únavou?
Řekla bych, že mám jarní únavu celý rok. (smích) Ale mám i tu skutečně jarní únavu. Tvrdím, že je nutné, aby byl člověk disciplinovaný v tom, že chodí dřív spát. Osobně považuji dostatek spánku za největší relax.
Pěstujete nějaký sport?
Ačkoli jej lékaři obecně doporučují, já ho zkrátka nemám ráda, ale vím, že mají pravdu! Při cvičení tedy bohužel trpím a nechápavě pozoruji ostatní cvičence, jak odcházejí šťastní a zpocení. Já odcházím zásadně nezpocená a šťastná jedině z toho, že to mám za sebou. (smích) Ale cítím, že mi dělají dobře procházky. Ostatně i lékaři se shodli, že chůze je nejzdravější pohyb. Protože je přirozený.
Používáte i nějaké životabudiče, bylinky, odvary…
Na tohle já nejsem. Dokonce nejsem ani pro různé očistné kúry, protože když jsem něco takového zkusila, neblaze to odnesl ten můj pošramocený žaludek. Také si nemyslím, a potvrzuje to i řada odborníků, že hladovění nějak posílí organismus. Proč má tělo trpět, když už tím dnešním životem trpí dost? Ale snažím se jíst třeba hodně ovoce a zeleniny.
Nechystáte se už s tím adrenalinovým povoláním seknout a vymyslet něco, co by vás méně stresovalo?
Můj problém je, že mě klidnější diskuze nebaví. (smích) Když jsem ještě dělala Kotel, musela jsem několik týdnů zaskakovat v diskuzním pořadu Sedmička, což byli dva politici proti sobě. A mě to tak strašně nudilo! Já potřebuji, aby i na pracovišti byl život, emoce, vzrůšo, což ostatně diváci mají rádi, proto je Máte slovo nejsledovanější diskuzní pořad v zemi.
A zaměstnává vás i něco jiného než novinářská práce?
Jsem patronkou neziskové organizace Acorus, která pomáhá týraným ženám. Nesnáším už od dětství, když silnější ubližuje slabšímu – i proto chci, aby občané měli rovnocenné postavení s politiky. Problém je to závažný, vezměte si, že s nějakou formou domácího násilí se setkala každá třetí žena! A to napříč sociálními skupinami a často jsou to ženy vzdělané, atraktivní! Už je to snad lepší, ale ve společnosti bylo zakořeněno, že týraná žena si to zaslouží nebo si za to může sama. Je to princip manipulace tyranů – ženě vymývají mozek. Přesvědčují ji, že ona je vinna tím, že vybuchl, že ona ho vyprovokovala k násilí – špatně umyla okna, špatně vychladila pivo, tak ať se nediví, že ji zmlátil. Tyrani jsou uvnitř zakomplexovaní, nejistí lidé, kteří si zvyšují sebevědomí ponižováním druhých. A energie z ponižování jim dobíjí baterky k ještě větší agresi. Proto oběť musí tyranovi dát stopku hned při prvním incidentu, že tohle si v žádném případě nesmí dovolovat, a pokud ji neuposlechne, musí oběť odejít. Protože jinak je postupně vmanipulována do začarovaného kruhu domácího násilí, kdy si přestane totálně věřit, začne si myslet, že jen ona je ta špatná a má být vděčná, že s ní vůbec nějaký muž je. Což samozřejmě není pravda, je to úplně naopak. Ubožák je ten tyran. Na toto téma jsem dříve poskytla několik rozhovorů, problém ale byl, že o něj nebyl takový zájem. Snad to bude lepší.
