Původně foukač laboratorního skla se dostal k této výrobě zcela náhodou. Před mnoha lety mu zavolala bývalá kolegyně. „Dělala u místní optičky a ptala se mě, jestli se nechci naučit vyrábět skleněné náhrady. Seznámil jsem se tedy s panem Pokorným, což už byl tehdy sklář v důchodu, a ten mě do výroby protéz zasvětil,“ vzpomíná na své začátky Vít Šťovíček.
Skleněné oko drží víčka
Strach z neznáma rozhodně neměl, práci se sklem se věnuje celý život. „Je to v podstatě stejné jako foukat vánoční ozdoby. Vyfouknu kuličku a na ni pak barevným sklem namaluji duhovku, žilky a vytvaruji do konečné podoby,“ přibližuje svou práci.
Myslet musí na tvar, velikost i odstín duhovky. „Protézky se foukají na počkání, kdy se podle zdravého oka pacienta vytvoří oční protéza. Výroba jedné trvá přibližně hodinu. Skleněné oko pak v očnici drží oční víčka.“
Hana přišla o oko po úrazu v dětství
Zkušenost se skleněnou náhradou Víta Šťovíčka má i prodavačka Hana Šenkýřová (38) z Ústí nad Labem. O oko přišla před 12 lety, když jí ho lékaři odstranili, protože bylo po úrazu v dětství nefunkční.
„Tehdy jsem přišla poprvé k panu Šťovíčkovi, který byl ochotný a milý. Protézu vyrobil podle mých požadavků a dnes kolikrát ani necítím, jestli ji mám, nebo nemám nasazenou,“ svěřuje se žena. I přes své postižení tak žije Hanka běžný život. „To oko se i hýbe, takže lidi ani nepoznají, že jde o náhradu. Vrátilo mi to sebevědomí,“ přiznává Hanka.
Oční vyšetření. Jak včas zachytit zelený a šedý zákal?