Dlouhá léta už netančí a pokud jde o pohyb, říká s úsměvem: „Toho jsem si v životě užil dost! Ani tramvaj už nedobíhám, spěchat se má pomalu.“ Při rozhovoru v jedné z příjemných malostranských kaváren také prozradil, že na konzervatoř zdaleka nešel kvůli tanci i to, jak je možné, že je neustále tak dobře naladěný.

Jste šest měsíců po operaci kyčle. Pacienti se po této operaci obvykle dobře zotavují a vracejí se záhy do běžného života, když vezmeme v úvahu, jak velký je to zákrok…

Řekl bych, že je to individuální. Někteří si stěžují ještě rok dva, že to není zcela dobré. Já jsem si po měsíci od operace zapomněl vzít berle na cestu do koupelny a šlo se mi krásně. Tak jsem volal panu primáři Petru Chládkovi, který mě operoval, jestli to neznamená, že bych už mohl berle odložit. Řekl mi, abych s nimi opravdu vydržel šest neděl. Tak jsem vydržel. Pak jsem pana doktora s manželkou a kolegy pozval na jedno z prvních představení Čochtanova divotvorného hrnce, které jsem hrál po operaci. V roli si tam sedám na kámen. A on mi po představení říká: „Jak jste si sedl na ten kámen, to bylo bezvadný, říkal jsem si, že jestli se zvednete, že to je dobrý.“ (smích)

Jaký jste vůbec pacient? Posloucháte lékaře?

Ano, ano, znal jsem už z domova, že maminka a pan režisér mají vždycky pravdu, a já jsem to ještě rozšířil na pan učitel a pan doktor. Učitel proto, že se vám snaží něco předat, něco vás naučit, a doktor je přínosem po té fyzické stránce, je důležité mu věřit.

Také jste se nechal slyšet, že bolavá kyčel je součástí daně za život zasvěcený tanci… Podepsal se na vás balet i jinak?

Před deseti lety mi kvůli sesednutým ploténkám ochrnula ruka, tvrdili mi, že je to mimo jiné důsledek baletních „zvedaček“. Na Homolce mě tehdy operoval pan doktor Chrobok. Udělal mi takovou podpěru. Rok mi pak dorůstal nerv, ale dnes už je to dobré. Takže určitě je následků více.

Na profesionální sportovce často dohlížejí lékaři, fyzioterapeuti, mají své maséry. Mají něco podobného i tanečníci? A bylo něco takového, když jste tančil vy?

Vždycky jsme měli svého maséra, který na tyto věci dohlížel, a když jsem přestal tancovat a šéfoval jsem, na tyto věci jsem dbal, protože je důležité, aby tanečníci takovou péči měli.

Takže to u tanečníků není standardní péče jako u sportovců?

Musí na to být peníze…

 Pokud jde o pohyb, hýbal jste se někdy i jinak než prostřednictvím tance? Myslím klasické rekreační sporty, jako je plavání, běhání. Máte takového koníčka?

Ani ne… (smích) Toho tréninku v mém životě bylo už dost. Došel jsem k  názoru, že jediný zdravý sport je chůze a plavání. A u mě ta chůze ještě v „mém“ tempu. Jo, rád se dívám v televizi na skoky na lyžích. (smích)

Takže chodíte? Po Praze?

Chodím, jezdím tramvajemi, metrem, akorát už nedobíhám, říkám si, že pojede další. A nejen kvůli kyčli. Došel jsem k tomu, že pospíchat se má pomalu. Pokud jde o pohyb, já vám nevím, nějak mi to připadá – asi když je člověk mladý, potřebuje vybít tu energii. Býval jsem taky takový, jsem z vesnice, tam jsem hrál fotbal. Měl jsem sice tři sestry, ale jedna byla o sedmnáct let starší než já, druhá o dvanáct, třetí o šest, takže panuje mylná domněnka, že jsem žil obklopen ženami. Byl jsem ale jako každý jiný kluk.

A kde se vzal ten balet – od fotbalu na vesnici je trochu daleko, ne?

Chtěl jsem hrát na housle, o tanci jsem nikdy v dětství nepřemýšlel. Když mi bylo deset let, maminka mě jela do Chomutova přihlásit do lidové školy na hodiny houslí a byl tam také kroužek rytmiky. Řekla si, že jak pořád poskakuju a prozpěvuju, že mě tam přihlásí. Do rytmiky nás chodila spousta, tleskali jsme, dupali… a pan učitel na housle byl hrozně přísný, pořád mě nutil hrát stupnice, přitom já chtěl hrát písničky. Přestalo mě to bavit, tak jsem skončil u klavíru, který jsme měli doma. Ve čtrnácti letech řekli na té rytmice mamince: „On je ten váš chlapec pohybově nadaný, výborně slyší hudbu. Přihlaste ho na konzervatoř.“

To jste jako čtrnáctiletý kluk z vesnice nadšeně souhlasil?

Naši dříve bydleli v Praze, byli kulturní lidé, věděli, o co jde, já nikoli. Ale když mi řekli, že na konzervatoři není matematika, fyzika a chemie, tak jsem souhlasil. A byl tam šerm… Zkrátka mě lákali, až mě zlákali. Ale nevěděl jsem, do čeho vlastně jdu. Netušil jsem, že hlavní obor je tam klasický tanec, to byla hrůza!!! Brečel jsem, že musím z té školy pryč, měl jsem z toho předmětu pořád čtyřku, čtyři mínus. Podobně jako hrdinovi filmu Billy Elliot říkali stále „netanči, nechej toho, nemá to smysl“, tak u mě přesně naopak. Mně říkali „počkej, vydrž ještě chvilku…“ (smích) Tak jsem držel. Až v maturitním ročníku jsme natáčeli Starce na chmelu, to už bylo zábavnější, a pak jsem udělal kamerové zkoušky na Markétu Lazarovou. Ten film se točil 18 měsíců, pořád se čekalo na počasí… Do té doby jsem byl zvyklý, že kolem mě pořád hrála hudba, a teď neustále ticho, a kupodivu asi i ta námaha mi začala chybět. Sám bych tomu nevěřil, ale vrátilo mě to k tanci. Začal jsem zase cvičit, udělal jsem konkurz do Národního divadla a už jsem tam zůstal dvaačtyřicet let. To si zkrátka člověk nevymyslí. U mě na počátku opravdu nestála žádná touha protančit celý život. (smích)

Nicméně zpátky k  pohybu – od těch 14 let jsem se už nehýbal jinak, než že jsem tancoval.

Jste velice aktivní člověk a navíc usměvavý, zdá se, že stále dobře naladěný… Kde na to berete energii?

(smích) No, shodou okolností mi něco podobného říkala šéfka lázní Jupiter, kam teď docházím. Že prý mám pořád tolik pozitivní energie, a dokonce prý si někteří pacienti kvůli mně prodloužili pobyt, občas si na mě jdou sáhnout pro štěstí, neuvěřitelné… (smích)

A jak to tedy děláte?

Jsou to asi hlavně geny, moji rodiče byli velice pozitivní. Táta byl narozen ve Lvu a máma je Beran. Říká se, že toto je velmi pozitivní spojení. Takže měli harmonické manželství a já jsem v té pohodě, harmonii vyrůstal…

A prý si také rád přispíte, není to i o tom?

Jo, to je na stáří moc fajn, že většinou nikam nespěchám, nemusím vstávat, ráno se probudím, nasnídám se a pak si ještě lehnu. (smích)

Je něco, co vás naopak umí znechutit, co vám dokáže energii spolehlivě odčerpat?

Zcela na rovinu – teď mi bere mnoho energie to, že tolik lidí kolem mě umírá, spousta mých blízkých a přátel. Jsou pryč… To mě jen utvrzuje v tom, co jsem někde četl, že stáří je především samota.

Vždyť vy jste stále obklopen lidmi. Balet jste už dávno nahradil aktivním herectvím… Pojďme si povídat o tom. Bude i letos třeba Popelka na ledě? Snad nebruslíte?

Ne, bruslení obstarávají jiní, Popelka, princ a ostatní. Já hraju krále. Letos začínáme koncem listopadu ve Zlíně, pokračujeme v Liberci, Brně, Košicích, Budějovicích, Düsseldorfu a tak dále. V Praze budeme v lednu. Popelku mám rád, už ji hrajeme tuším pátým rokem, byli jsme s ní i v Kyjevě, kam přišlo pětašedesát tisíc lidí. Ale máte pravdu, když vám řeknu program na říjen, je to každý den něco. Rozhodně se nenudím…

Nesmíme zapomenout na Semafor. Hrajete tam už dva roky v Čochtanově divotvorném hrnci v režii Jiřího Menzla, který čtenáři možná znají, ale také ve hře Prsten pana Nibelunga. Povězte nám něco o ní.

Je to autorská hra Jiřího Suchého, který napsal libreto, hudbu, já tam také zpívám, už třetím rokem. Je to velmi aktuální téma, a navíc opravdu zábavný kus. Doporučuji! Přijďte se určitě podívat.

A pak také České hnutí speciálních olympiád pro občany s mentálním postižením – co má na starosti tato organizace a jak se v ní angažujete?

Já jsem tam již pětadvacet let čestným předsedou… A jezdím po soutěžích. Toto hnutí založila v roce 1968 sestra amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho, protože  měli sestru s mentálním postižením. A zjistili, že těmto lidem dělá sport velice dobře. Hned od 90. let se to rozběhlo i u nás. Je to skvělé. Pořádají se letní a zimní olympijské hry, teď jsme byli v rakouském Gratzu, příště pojedeme do Dubaje.

 Tak ještě na závěr: máte nějaké přání či nesplněný sen?

Kdyby se méně umíralo, to bych byl nejradši… Ale to nejde… Jsem v tomhle ohledu fatalista. Beru život, jak přichází, a snažím se ho brát s pokorou. Jak říká Soňa Červená ve filmu, který o ní byl natočen, když se jí ptají, co bylo a je pro ni v životě nejdůležitější, odpoví, že čisté svědomí. A v tom jsme zajedno. A druhá věc je – mám s těmi mentálně postiženými lidmi společnou jednu dobrou vlastnost – nevím, co je závist. Závist je opravdu jed! A kdyby se lidé drželi motta „co nechceš sám, nečiň druhým“, tak by to bylo úžasné…