Kdy naposledy slavil konec roku způsobem známým nám běžným smrtelníkům? Na to si legendární automobilový závodník Karel Loprais nemůže vzpomenout. Přelom roku patřil více než třetinu jeho života dakarské rallye. A tam se nějaké chlebíčky, jednohubky a baterie šampaňského nenosí. "Nebýval čas ani na spánek, natožpak na nějaké oslavy," vzpomíná Karel Loprais, který jel nejtěžší závod devatenáctkrát, šestkrát vyhrál, čtyřikrát byl druhý a jednou třetí. Když připadl start na Nový rok, přiťukli si s kolegy sklenkou šampusu a šli si lehnout, protože vstávali ve čtyři ráno. Jindy je Silvestr zastihl už v poušti. Půlnoc pak patřila panáčku slivovice, kterou vždy vozil jako pravověrný Valach s sebou. A hajdy na kutě, pokud tedy nebylo potřeba ještě něco udělat na autě. "Nepamatuji si, že by tam někdy někdo mohutně oslavoval." A co takhle dodatečná oslava Silvestra po návratu? "To ne, ta atmosféra je daná tím dnem, později to nemá cenu." Ani před dakarskou kariérou si ho doma ve Frenštátě pod Radhoštěm na Silvestra moc neužili. Jako servisní technik kopřivnické tatrovky jezdil po světě. Jednou ho konec roku zastihl v Angole, podruhé v Libyi. "Tam to bylo nejzajímavější, sešla se dobrá parta." Letos sice bude na Silvestra doma, ale hned druhý den v poledne vyráží na jubilejní, 30. ročník dakarské rallye jako řidič novinářského vozu. "Nějaký ten šampus bude, ale nejde to přehánět. Čekají nás tři tisíce kilometrů na start do Lisabonu." A co takhle za rok jeho dvacátý ostrý start za volantem závodního kamionu? "To vůbec nevylučuji. Záleží na zdraví a na financích na druhé auto." (V prvním týmovém vozidle se úspěšně zabydlel Lopraisův synovec Aleš.) Takže se pravděpodobně ještě o nějaký ten pátek odsune ideální Silvestr, jak si ho Karel Loprais představuje: Teplé moře a parta kamarádů. "A slivovička, ta nesmí chybět nikde..."