Patří k tomu nejlepšímu, co česká sportovní střelba kdy měla. Kateřina Emmons se blýskla poprvé na olympiádě v Aténách 2004, kdy ještě pod dívčím jménem Kůrková získala bronz se vzduchovkou. Za čtyři roky v Pekingu 2008 ho vylepšila na zlato, a navíc přidala stříbro s malorážkou. Na posledních hrách v Londýně skončila „až“ čtvrtá. A musela si kvůli tomu koupit nové rodinné auta sama.
Když se na vás člověk zeptá mezi vašimi známými, slyší: Skvělá střelkyně! A také šoférka! O prvním nepochybujeme. Je i druhá pochvala zasloužená, Kateřino?
Věřím že jo! Jsem celkem dobrá řidička a hlavně hodně vyjezděná. Vděčím za to hlavně tátovi, který mě od začátku učil jezdit defenzivně a pořád dokola mi vtloukal do hlavy zlaté pravidlo –předvídej, holka! Ještě než jsem dělala v osmnácti v Plzni řidičák, pořád opakoval: Mysli za každých okolností na chyby jiných. Ty třeba neuděláš žádnou celý život, ale jiní ano. A ty na to musíš být připravená.
To jste spolu v autě snad pořád mluvili! Vzal tuhle roli táty na sebe i váš manžel, Američan Matthew?
Ani náhodou! Já si v autě povídám ráda, ale když jedu s manželem, je to potíž. Matt je totiž skoro pořád zticha.
Olympiády a další závody, to bývá velké vypětí, přitom střelba si naopak žádá klid. Jak to řešíte? Krotíte složitě nervozitu, nebo jste od přírody flegmatička?
Úplným flegmatikem být nemůžu, i kdybych chtěla. Ve sportu jsem kupodivu něuvěřitelný kliďas, ale do života se mi tuhle vlastnost nedaří přenést. A když si vzpomenu na nervozitu před zkouškami ve škole, hrůza!
A za volantem?
Tam jsem na tom jako ve střelbě: kliďas.
Olympijská medaile = auto jako dar od olympijského výboru. To je nyní hezká rovnice pro úspěšné sportovce. Vy máte z olympiád hned tři cenné kovy. Takže jste dostala i tři auta?
Nebudete věřit, ale nic! Jsem smolařka. Když se auto dávalo za Sydney 2000, ještě jsem u toho nebyla. Pak jsem měla medaile z Atén a Pekingu, to se však nerozdávala auta. A když za Londýn zase ano, skončila jsem čtvrtá. Tak jsem si koupila za své. A zvolila stejné auto jako se po Londýně rozdávalo – rodinnou Octavii Combi.
Vcelku velký kousek!
To bylo z nutnosti. Já, manžel a děti jsme ideální rodina k posouzení přepravní kapacity vozu. Když se vejdeme s dětmi, kočárkem a sportovním vybavením my, vejde se každý.
Jaká byla vaše nejdelší trasa?
Taková střelecká klasika v Evropě je třeba z Plzně do Milána. Ale rekordy mám z Ameriky, kde jsme bydleli v předchozích letech. Tam jsem se naučila zvládat tisíce kilometrů. Když nám doma zavřeli střelnici, museli jsme za tréninkem jezdit s přestávkami dvaadvacet hodin na trase Minnesota–Colorado. Za volantem mi to hodně dalo.
Kde jezdíte nejraději?
Já to mám docela ráda i u nás v Česku, na malých silničkách, skrz vesničky a měnící se přírodu. To mě baví mnohem víc než dálnice.
Při střelbě si jedno oko zavíráte. Dokázala byste takto i řídit?
Určitě by to šlo, ale zorné pole by to logicky zúžilo, což není pro řízení nic moc. Ale kdyby šlo o sázku, dala bych to.
Závody probíhají v hale, za umělého osvětlení. Jezdíte raději ve dne, nebo spíše v noci?
Je mi to jedno. Nelíbí se mi jen, když se světlo mění, stmívá se a není ani den, ani noc, ale nebezpečné šero. To jsem opatrná.
Jaké technické vymoženosti se vám v moderních vozech zamlouvají?
Mám ráda klasiku, nebaví mě třeba automaty. Na senzory či ještě lépe parkovací kameru jsem si ale zvykla docela ráda. Hlavně díky Fordu F-150, což byl velký Mattův miláček v Americe, po němž se mu v Čechách moc stýská. Ale tady bychom ho při cenách paliv neuživili. Navigaci nemusím, mnohem raději jezdím podle papírové mapy a v autě mi nikdy nechybí. Z vynálezů posledních let u mě asi nejvíc boduje vyhřívání sedaček.
V autě vozíte sportovní zbraně. Měla jste někdy při kontrole problémy s policisty?
Ani ne. Ale třeba v Německu si musíme dávat pozor, protože zbraně a náboje musí být uloženy odděleně, aby nemohly být použity k okamžité střelbě. Ale na to si člověk zvykne.
Řídíte od osmnácti a dost vydatně. Přesto: dávají vám někdy muži za volantem najevo, že jste to druhé, slabší pohlaví?
Mně to dal sežrat vlastní manžel! Ale mohla jsem si za to sama. Hrozně jsem toužila svézt se jeho corvettou - rok výroby 1972, kterou si koupil po olympiádě v Aténách. Já tehdy začínala s řízením v Americe, kde je jiný systém samaforů. Jsou až za křižovatkou, aby na ně bylo lépe vidět. Já ale byla z Česka samozřejmě zvyklá dojet až k nim, takže jsem s jeho corvettou v klidu ploužila skrz křižovatku na červenou až ke světlům a on se mohl zbláznit.
Teď bydlíte v Česku. Matthew problémy s českými zvyky nemá?
To víte že ano! V Americe se běžně smí jezdit na červenou, pokud odbočujete doprava a nic nejede, protože se nemáte s kým srazit. Logicky to praktikoval tady v Česku, a hned jak to udělal v Plzni poprvé, stáli tam policisté. Ale prošlo mu to, stejně jako mně s corvettou. Takže jsme si byli kvit.
VIZITKA
Kateřina Emmons
► Nejúspěšnější česká střelkyně historie ze slavného rodu Kůrků, její otec Petr byl několikrát mistrem světa.
► Má kompletní sbírku olympijských medailí: zlato se stříbrem 2008 a bronz 2004. V Londýně 2012 byla čtvrtá.
► Vybojovala i titul mistryně světa 2002 a mistryně Evropy 2004 a 2007. Kromě toho má dalších medaile z těchto šampionátů.
► V roce 2007 se provdala za amerického střelce Matthewa Emmonse. Ten má z olympiád úplně stejnou sbírku medailí jako ona: zlato 2004, stříbro 2008, bronz 2012 a 4. místo 2008.
► Mají spolu dvě děti: dceru Julii (2009) a syna Martina Henryho (2013).
► Oficiálně řídí od osmnácti, ale naučila se to už dřív.
